Max Ernst v Albertině

Čerstvě nainstalovaná retrospektiva Maxe Ernsta ve Vídeňské Albertině stojí za shlédnutí - čas máte do května 2013.

Sám jsem byl překvapen - jak jsem zvyklý na "vedlejšky" v Albertině, nenechal jsem si až tolik času, který na 180 leckdy velmi zapeklitých obrázků tohoto autora rozhodně (nejméně na rozluštění) vyžaduje.

Ernsta si nejspíše pamatujete z gymnázia - pokud ne, v kostce se leccos dozvíte zde.

Oproti tomu výstava Erwina Wurma je opravdovou "veldejškou v Albertině", byť také stojí za shlédnutí, neboť se jedná o umění ryze aktuální.

Vídeň (skoro) nová v lednu 2013

Co je ve Vídni nového? Přiletíte na nový terminál letiště a pak jedete vlakem do města, kde vystoupíte na novém nádraží Wien Mitte / Landstrasse. Rozhlédnete se kolem a vidíte, že věžáky rostou jako po dešti. Ale jinak je to starý dobrá Vídeň, melting pot střední Evropy.

Třetí muž

Zahleděný do dvora. Venku se smráká a mrholí. Na stromě, jehož listy pronikají poslední paprsky světla, sedí straka. Viděl jsem Třetího muže - film, který se odehrával ve válkou zbořené podzimní Vídni. Honička po ruinách honosného města. Impozantní tajemná kulisa. Zvláštní nostalgie mezi světy. Tak nějak jsem si představoval Vídeň, než jsem tam jel, možná na mne tak i dost dlouhou dobu působila.

Ale jakmile ji trochu poznáte, zjistíte, že jsou to předsudky lidí, co moc koukají na filmy.

Dobrý film, mimochodem!

Bankomat (!!!)

Bankomat mi právě před chvílí vydal 100€ bankovku. Zůstal jsem na něj s udivením zírat. "A co jako?" znělo mi hlavou. Problém samozřejmě není v tom, že by částka nedpovídala, problém je v tom, že jsem dostal neplatnou bankovku. 100€ totiž nezaplatíte v žádném normálním podniku, což platí i ve Vídni. Je to jako strkat babičce v novinovém stánku zlatou cihlu...člověk má pak jedinou možnost, platit kartou nebo si vybrat znovu a tuhle mizernou bankovku si třeba zarámovat doma. Prostě moc chytré zařízení :-(

Se Südbahnhofu na letiště - luxusně

Maňana ve Vídni. V Rakousku je svátek a náš Eurocity (jedoucí na vídeňské Jižní nádraží přes Simmering) hlásí kdesi na hranicích Vídně, že do cíle dorazí za hodinu. Přes Vídeň vlakem za hodinu??? Rychleji se to dá stihnout metrem! Za chvilku se však utrhne a jede krokem po Stadtbahn (trať S-Bahnu) přes Florisdorf, Praterstern a Vídeň-"Střed", kde ale nezastavuje, aby nás nechal přestoupit na linku na letiště. Máte pocit, že vaše oblíbené Eurocity omylem vjelo do metra, místní tu na podzemních nástupištích stojí s nákupkami a novinami... a jak se to sakra chce odtud dostat na Südbahnhof? A znovu nás překvapuje: po jakési spojce vyjíždí přímo směrem na letiště Schwechat. Na seřazovacím nádraží těsně před Zentralfriedhof (ústřední hřbitov), pak příznačně začne hlásit, že se blíží "konečná stanice". Vize hodinového průjezdu Vídní se začíná naplňovat. Těsně před letištěm Schwechat, kam jsme se tolik toužili dostat, vlak uhýbá po rozestavěném předměstí a objíží celou metropoli z jihu, na slíbený Simmering už se nezvládne dostat (to ponechává bez komntáře) a končí na Südbahnhof, nikoli z jihu, ale ze západu. Hodinová sightseeing Vídní se bohužel naplnila.

Hledáme na Südbahnhof bankomat, kde by brali něco jiného než rakouské Maestro. Nacházíme dva, ale nedaří se vybrat peníze. Je svátek. Před nádražím hledáme taxík, který by bral karty. Mezi všemi těmi otřískanými vínovými mercedeskami z půlky 90.  let žádný takový není. Doufáme tedy, že společné zásoby EUR postačí - určitě by cesta neměla stát víc než z centra na Ruzyni. Turek ale po dotazech na kartu rovnou upozorňuje, že za cestu na Schwechat je 12 EUR příplatek a že to dohromady nebude míň než 40...

Lehce protestujeme, ale Turek namítá, že taxík je přece luxus. Vysvětlujeme mu, že 20 let staré auto s drolícími se molitanovými sedadly luxus NENÍ, zvláště pokud jdou otevřít dveře jen na jedné straně. Kde je teda ten Balkán?????????

(Tak hrozné to samozřejmě zase nebylo. Ale detaily dělají celek.)

Vídeň tak... po čase

Tak jsem se po čase dostal do Vídně. Vlastně tomu není tak dlouho... od ledna. Už jsem si nějak zvykl zaznamenávat tady svoje pocity o tomhle druhém městě: můj milý deničku...

...snad i proto, že k tomu místu se s každou návštěvou vážou jiné pocity (možná podle aktuálního stavu & potravy mysli.

Aktuální návštěva, velmi spěšná, poprvé letecká. Jaro v ulicích, příjemná kancelář na Mariahilferstrasse, hospůdka večer, příjemný hotýlek, Albertina, posezení s kamarádem, žádný čas na pocity. Skoro tak snad, že aktuálno myšlenky na Vídeň už zcela vytěsnilo. Zapadá to do mrzuté zřetězenosti života posledních momentů.

Wienback

Vrátil jsem se pracovně do Vídně. Chodil jsem po ulicích, které znám, vídal turnikety, nápisy, které jsou jak doma. Ne turista, ne cizinec. Zvláštní to pocit.

Kurz ziehen!

and step out of the train. You're back there, dreaming,
and everything you've lived is passing by in the opposite direction
as a train into the tunnel.

Vídeň v létě

Naposledy jsem byl ve Vídni v létě jako student gymnázia. Vídeň v létě má nádhernou atmosféru, vládně pohodou. Ale i ta je spojená především s lidmi a přáteli (díky!).

Tentokrát, krom toho, že jsem viděl Donauinselfest, novou doporučení hodnou výstavu Vincenta Van Gogha v Albertině a spoluuvařil svoje první lečo v životě, jsem si také splnil svůj velký sen: Vyjel na Kahlenberg a Leopoldsberg na horském kole a po kopcích nad městem se přenesl pěkně až k Schönbrunnu (s maličkou zastávkou na Käsespätzle a Radlera).

Hrůza na pokladně Hoferu

Pokud jste někdy nakupovali ve Vídni, také vás aspoň někdy musel před placením většího nákupu někdy popadnout strach, že nebudou Eura na vaší kartě stačit. Mně se to nakonec nikdy nestalo. Kulantně svůj zážitek ale podal Ivo, kterému se to stalo... klikněte zde.

Střípky Vídně

Veronika mne upozornila na tohle a nemůžu si odpustit to ne"publikovat". Snad to ani neukazuje Wídeň takovou jaká je, jen jakési její střípky, nálady, které občas ani nenastanou, ale o tom umělecká fotografie je - umí být krásná a nevybírá si téma, místo ani objekty...

A tak si říkám, I'm losing, když se tam zase jednou nepodívám, když k tomu zatím ani nesměřuji tím vším, co se v posledních dnech chystá. Ale něco se ve mně začalo hýbat. Asi před týdnem, ale začalo. Bylo to, když jsem se díval na tu krásu moře a uvědomil si (možná znovu a znovu), že je neuchopitelná. Našel jsem jeden krajní bod. Na bitte! zní mi hlavou, na bitte...

Knížky

Gebrauchsanweisung für Wien. Přistupoval jsem k té knížečce trochu s nostalgií a zároveň také s předsudky. Myslel jsem, že se jedná veskrze o "populární titul". Když jsem začal číst, změnil se můj dojem: jde o plkání dámy typu Marie Woodhams (čtěte měkce, německy), které nikdy není moc objektivní, pouze ho však někdo neustále financuje, ev. protlačuje mediálním kanálem.

Jak jsem ale četl dál a dál, začaly se sbíhat nitky toho, co jsem ve Vídni pochytil, toho, co mi bylo řečeno, co jsem zaslechl nebo co jsem se dočetl. A předsudky opadly. Zůstala milá nostalgie a vzpomínka. Populární literatura ano, ale v tom dobrém slovasmyslu.

Třeba jako The Fourth Hand by John Irving. Knížka, která se četla velmi mile. Oslovil i její irvingovsky lehce absurdní námět, životní zhupy, převraty a... ale ve skutečnosti jsem měl pocit, že co dělá tuto knihu knihou jsou sexuální scény. Sex. Hodně. Moc. Decentně, ale hodně. Ostatní je omáčka. Ne že by ho člověk neměl zakódovaný ve vnímání světa, ale u tohoto románu to již lze shledávat tržně-populistickým. I přesto se jedná o dobrou četbu do vlaku nebo metra...

Kouzlo momentu

Při psaní blogu je jistý magický moment, kozlo okamžiku, ve kterém je potřeba napsat post - jinak už se vám to zpětně nepovede. Napadá mne tisíc věcí, o kterých jsem chtěl poslední týden napsat, ale teď jsem doma, téměř vyléčený z nemoci, která mne doslova zachvátila ihned po nasednutí do starého známého tátova BMW a ten okamžik již tisíckrát minul.

Mohl jsem věnovat speciální příspěvek Kunsthistorisches Museum, větrným vichřícím ve Vídni nejsilnějším za posledních 25 let, filmu Hinterholz 8, nejméně pěti rozlučkovým večírkům, krátkému výletu na Wilhelminenberg v oné vichřici, probouzení cestou na Khalenberg, kdy jsem si poněkud pozdě všimnul, že prší i sněží, večerům u Evy, nocím v polovičním městě, "poslednímu", které nastává dvakrát až třikrát, daňovým přítelkyním, teroristickým choutkám, Salzburgu, diamantům rozsypaným po Nussdorferstrasse za halasného tance zpívajících účastníků oslav a jiným skvělým halucinacím, které se mi zdály během více jak čtyřicetistupňových horeček, imunitě, každodennímu nespaní a alkoholu, vražedné trojkombinaci, jak jsem si spletl CEMS a sex... NE. Je pozdě. Příliš jsem toho ani dalšího nenapsal a už nenapíšu. A když snad potkám staré přátele, stejně nebudou věřit, že se to stalo. Sám tomu už taky nevěřím.

Nehledejte v tom příliš mnoho nostalgie. Ať to v hlavě převracím, jak chci, přijde mi to jako to nejsušší, co se o posledním měsíci dá říct. To je konec Vídeňského žurnálu. Aspoň tedy toho opravdového z Vídně... Díky hlavně všem, co mi ho pomohli utvářet!

Úterý

Bože! Koupil jsem si 2 Zotter čokolády na později a sežral je než jsem si stihnul sednout na židli...

Pondělí

Včera jsem se chtěl zastavit v Kunsthistorisches Museum, tak jsem si pohlídal webové stránky, abych se přesvědčil, že v pondělí je otevřeno a mělo být. Geöffnet täglich. Jenže dveře muzea tvrdily něco jiného. Montag geschlossen. No prosím. Jak konzultačky na VŠE...

Leopoldsmuseum next door ale mělo otevřeno. Nádherná kolekce výstav: Fotografická Stillgelegt o ruinách východoevropské průmyslové chlouby, o opuštěných chrámech práce. Potom snad ještě lepší Egon Schiele, dále permanentní kolekce muzea a překvapivě zajímavé rakouské umění mezi válkami a lehce zklamání ze sbírky české Kooperativy pod halvičkou Grund, Mucha, Čapek - obrázky nikoli špatné, ale Čapka a Muchy opravdu po málu - a tím míněno asi 3 kusy každého.

Večer završil film Obsluhoval jsem anglického krále na české ambasádě, která je mimochodem na úplně druhém konci Mariahilferstrasse, než je Leopoldsmuseum, ideální na malou procházku. Debilní švejkovská komedie využívající klasického nosného trojúhelníku první republika-nacismus-komunismus. Paní správcová z Postřižin, to bylo jiné kafe.

Vídeňský žurnál pokračuje - Hochkar a toulky městem

Další z mých Vídeňských plaveb se uskutečnila do Kunsthaus Wien navrženého malířem Friedensreichem Hundertwasserem. Stálá výstava samotného autora byla bombónkem k tomu, na co jsem se těšil - fotografie Luciena Clergue. Něco už jsem od tohoto chlapíka, fotografického poety, jak zde byl nazýván, viděl. Především jeho brilantní akty nebo fotky Pabla Picassa obecně vešly ve známost. Pokud budete mít cestu kolem, doporučuji. Už jen třeba aby jste si vyzkoušeli, jaké to je chodit po křivé podlaze... Následné posezení v Hundertwassercafé s nepříjmným číšníkem a dvěma českými byznysmeny jako jedinými hosty mi připomnělo, že už brzy se vracím do Prahy, kde je takové prostředí denním chlébem.

Protože mám hromadnou dopravu zadarmo a mnoho jsem toho ještě neviděl, často se toulám Vídní jako za mlada - tramvají a pěšky. Bylo zajímavé vidět například Pötzleinsdorf a Gersthof, kde v jedné uliční řadě stojí obkročmo vždy historický chudinský domek a luxusní vila - naprosto přesně, jako když se vyťukává rytmus. Rovněž Nussdorf za dne vypadá poněkud jinak. Zima mi dala mnoho míst poznat jenom za tmy...

Také jsem měl svou poslední přednášky na Wirtschaftsuni. Ačkoli jsem tam nebyl naposledy, nemohl jsem se ubránit tomu ji nevyfotit. Ostatní dosavadní fotky z ledna můžete shlédnout zde.

O víkendu jsme pak navštívili Hochkar - lyžařské středisko v 1800 m.n.m. Večer tomu předcházelo smažení řízků do chleba - tradiční krmě českých lyžařů, které jsme pak, jak se to česky dělá, snědli v appress-sci deštníkovém baru, kde jsme ale konzumovali takřka celý den, protože teplé počasí se silným deštěm a studeným prudkým větrem žádným vrcholným lyřařským zážitkům nenahrávalo. Pršet přestalo teprve ke konci lyžování, takže, vědouce, kde jsa, jsem si konečně mohl pořádně vyzkoušet půjčené carvingové lyže. Přesto milý zážitek. Photoset zde.

Čaj o páté

Tak konečně! Byl jsem na svém prvním a zatím posledním Čaji o páté, který pořádá Vlastenecká omladina, spolek rakouských čechů ve Vídni. České pivo a chlebíčky s pomzánkou, plno super lidí. Doufám, že v rámci víkendových návštěv se někdy zase zastavím. Velmi příjemné!

Kdesi jsem tady vlhce uronil slzu nad Itálií. navštívil jsem ji! Rozhodně doporučuji dočasnou výstavu Traum von Süden, která se koná v Gemäldegalerie Akademie der bildenden Künste na pompézním Schillerplatzu a zahrnuje rovněž stálou expozici s umělci jako Bosch, Rembrandt, Cranach, Rubens atd. Zajímavostí je, že tato sbírka původně sloužila a má sloužit studentům umění stále funkční Akademie. Další zajímavostí je, že do prvního patra stoupáte asi po čtyřech schodištích - v běžném architektonickém pojetí by se jednalo asi tak o druhé až třetí patro. Výstavu můžete navštívit až 9. března 2008 - ideální pro zahřátí ve studených zimních měsících po té, co Punschstandly zavřely.

Výpověď z Vídně

Tak jsem se dnes vrátil z oběda a na posteli ležela závazná výpověď z Vídně: Sbalte kufry a do 31. vypadněte.

Plánoval jsem to vzhledem k okolnostem tak jako tak, ale tady, černé na bílém, to zamrazilo. Nic ale netrvá věčně. Tedy ne dál než do 27. 1. :-)

Tramvaj Bratislava - Vídeň

Víte, že kdysi jezdila mezi Vídní a Bratislavou normálněrozchodná elektrická dráha? Nejednalo se tak docela o tramvaj, charakterem to byl spíše hybrid. Ve Vídni a thedejším Pressburgu končila na ulicích jako tramvaj, většinu své cesty však připomínala spíše lehkou železnici. Také soupravy (částečně elektrické motorové vozy, částečně vagóny tažené elektrickou lokomotivou) pouze nejasně určovaly povahu provozu. Trať byla provozována na dvou napětích a k mému překvapení nikdy nebyla docela zrušena. Ačkoli po válce byl provoz postupně obnoven pouze do Wolfsthal, konec tratě v centru Vídně byl snesen a využit na obnovu dalších úseků a provoz mezi Wolfsthalem a Národním divadlem v Bratislavě již nebyl obnoven.

Na začátku 90. let 20. století se v euforii vyrojily nápady na opětovné prodloužení až do Bratislavy. Nyní tyto diskuse opět nabývají na vážnosti, ovšem existují navyjasněná stanoviska - např. co se stávajícím provozem na existující trati? Jedním si můžeme být jisti. Jestliže je vyřídilka rakouských spoluobčanů alespoň trochu stejná jako ta naše, provozu se hnedtak nedočkáme. Doma bychom mohli hledat kupu příkladů (lehká železnice do Ruzyně, tramvaj do Malešic, Bohnic nebo na Radlickou). Zahájení provozu bylo však navrženo na 2012/13 - krátce zde.

Obrázek výše ukazuje torzo trati na hranicích mezi Slovenskem a Rakouskem.

Vše nejlepší do roku 2008!!!

Tento blog vstupuje do čtvrtého roku své plodné činnosti. Za celé tři roky jsem nedostal pocit, že psát sem nedává smysl, což mne neustále a znovu mile překvapuje. A tímto bych ti, milý čtenáři (čtenářko), chtěl popřát vše nejlepší také do roku 2008. Ať už jsi anonymní nebo stálý, ať se ti líbí nebo ne, díky za tvé přístupy! ;-) Ať se máš v roce 2008 nejméně tak pěkně jako v roce 2007. Ať se ti plní přání, ale ne všechna, aby se bylo na co těšit a na čem pracovat. Ať tě mají všischni rádi, ale ne úplně všcihni, abys měl(a) čas také na sebe, na zvířátka a na tento blog. Ať je ti materiálně blaze, ale ne moc, ať nemlaskáš a ať si máš čím udělat radost přespříště. Ať ti chutná, ale s mírou, ať bříško nebolí. Ať zdraví slouží, ale ne úplně, aby mohlo být příští rok ještě lepší.

PFfffffff 2008!!! ;-)