Mnichov

S ženou jsme navštívili Der Schmuck v Mnichově.

Mnichov je pro mne takové zvláštní zvíře. Je pravda, že jsem s ním měl zatím jen zvířecí interakce - znám ho pracovně, jako znuděné dítě, z Oktoberfestu, a pak za volantem vozu, když přejedu odbočku na městský okruh po cestě na hory nebo z hor, a vlasy mi vstávají hrůzou, abych bez plakety při bloudění nevjel do ekologické zóny.

Teď jsem ho poznal radostně, volnočasově a kulturně. Potkal jsem za tu dobu mnoho zajímavých lidí. A přesto je to něco, co šeptají ulice a domy, co mi nesedí. A ptám se proč.

Vidím tu určitou paralelu s Vídní - obě bohatá města v rovině. Vídeň je ale taková nějaká víc živá. Víc živelná. 

Ve Vídni spíše jeden bude koukat po výlohách a chodcích. V Mnichově po autech. Vídeň vzývá chodit po chodnících. Mnichov nikoli.

Chybí kolovrátkový kolorit, ač ani o kýč není nouze. Něco starosvětsky uslintaného, co ta Vídeň má. Příjemná malost. Mnichov je unyle velkolepý.

A nebo...je v něm určitá velikášskost, ne nutně velkolepost. A ač je mnoho budov menších než ve Vídni, více postrádají lidský rozměr, který Vídeň bezpochyby má.

Vidím i určitý protiklad s Berlínem. Lidé na ulicích v Berlíně jsou až pateticky individualističtí. Není to můj šálek kávy, ale přesto jsou mi nějak tak blízcí. Baví mne na nich ulpívat pohledem a poslouchat je. V Mnichově takové lidi na ulicích nepotkám. Lidé tu nějak tak až příliš zapadnou do řady.

Kde jsou všichni v pátek večer? Proč nechodí po ulicích opilí? Proč místo toho všude sviští naleštěná auta? Kde jsou v sobotu?

Ne, tahle návštěva, jakkoli byla krásná, můj názor nezměnila. V Mnichově bych pracovat ani žít nechtěl.