Sně, úsměvně

Beatu Hlavenkovou jsem poznal jako "tu, co hraje s Lenkou na Baromantice" někdy v roce 2014. A pak už jsem na ní narážel pořád - v dobrém. Byla to ta klavíristka, co hraje na dobrých deskách známých muzikantů nebo uskupení mj. - Jaromíra Honzáka, Eternal Seekers. A pak jsem slyšel její překrásnou a dokonalou klavírní sólovku Theodoros. No a pak i další desky. Tehdy už pro mne existovala i sama Beata Hlavenková. No a pak přišel čas ji vidět i naživo - v zimě, v Anežském klášteře. Byl to impozantní zážitek. Drobná trochu nervózní žena a obrovské křídlo ve stejně obrovském sále - pekelně se soustředící na svou precizní hru na klavír. A s potleskem a nadšením publika pomalu tající do plachého úsměvu.

Ve čtvrtek o rok později jsem se ale ocitl na koncertě, který byl doslova magický - křtu nové desky Sně. Uprostřed zimy mne svou nebývale slunnou atmosférou úplně rozzářil a asi bude navždy patřit do galerie neopakovatelných hudebních zážitků. Beata Hlavenková jenom sálala pozitivní energii, vtipkovala jako diblík - zdálo se, že si koncert a křest nesmírně užívá, stejně jako zbytek kapely. Však měl i několik poprvé - poprvé uvedení celé desky Sně, poprvé s vlastním bandem, poprvé autorkou plně odzpívaný a poprvé s trumpetistou Oskarem Törökem také za bicími. A nutno, že i jemu to parádně šlo, a že také zářil dobro náladou.

V polovině se pokřtila deska (kávou - jak symaptické!), a nakonec si improvizovaně zazpívala i Lenka Dusilová.

Takové krásné koncerty bych mohl mít každý týden. Těšil bych se na ně jako dítě na hračku. Plakal bych štěstím. Vrněl blahem. Chodil denně spát s úsměvem na rtech. Možná bych si začal cucat palec. Teď ale díky aspoň za ten jeden.

A deska Sně? Poslechněte si ji. Každému to nesedne. Je to jakýsi něžný cross-over se základem ve folku, alternativními prvky, a špetkou jazzu. Klavír, trubka, sem tam kytara, perkuse, sem tam bicí. Má to vlastní styl a jazyk. Texty písní jsou samy o sobě krásné. Však některé z nich napsal Petr Borkovec. To je rozbor - co? Těžko se to totiž zasouvá do šuplíčků, těžko se hledají pomocná klišé - prostě to zkuste a uslyšíte.

Energická múza

Nesmějte se mi, ale ve svých 36 letech jsem objevil the Muse.

A neopovrhujte mnou, ale líbí se mi to!

Zní to místy jak Radiohead ze začátku 90. let, místy jak Queens of the Stone Age v poslední dekádě. Šlape to trochu jako grunge, střídá to polohy, tonalitu a barvy jak kaplička thajského řidiče kamionu. Ano, je to a trochu kýčovité. A zároveň energická pecka. Prima do ospalé zimy.

Chcete to vyzkoušet? Zapněte třeba Spotify a pusťte si nejvíce hrané hity nebo nejpopulárnější desky - hity typu Uprising řeknou vše.

Vánoce 2019

Jaké byly Vánoce 2019?

Především tu byly pekelně rychle. Už jsem pochopil, že nemá cenu pracovat od nevidím do nevidím, protože pak ten rok uteče vždycky rychle, ale ještě jsem se nenaučil důležité lidi a sám sebe efektivně posílat do řitě. Takže skončilo léto a najednou byl pryč i rok 2019.

S tradiční štědrodenní pizzou k obědu. Teorie je, že když se nacpete jako prasátko, není pak třeba půst a stačí se podívat do zrcadla. Bývaly časy, kdy bych řekl, že sníst pizzu rovná se postít se. Ale to mi bylo 20. Teď bych řekl, že jsem v zrcadle viděl zlaté prasátko. Ale nebylo to vůbec tak zlé.

Na panáka s Víťou. Víťa na tom trval, a když jsme mu to splnili, byl za odměnu hrozně hodný. Zatímco jsme usrkávali long drink v baru, seděl na klíně a hrál si se sodovkou. Pak při přejezdu mezi bary usnul a další long drink absolvoval již v horizontální poloze.

Konečně doma ve čtyřech. Poprvé spolu s ženou a poprvé v Holešovicích jsme byli na Štědrý den doma. Řízky pro kluky a vinná klobása pro nás. S výborným vínem z archivu, který mám utajené za odpadkovými koši. Se salátem z Billy (nikdo jiný než já jej totiž nejí). Bylo to super - poprvé jsem se po dlouhé době na vánoce nepřejedl a cítil se tak i po fyzické stránce dobře, takže slimfit košile neurvala knoflíčky. A ta radost kloučků vyrobená doma - z přivezeného stromečku, z ozdobeného stromečku, z řízku, z nadílky. To přímočaré vískání žádná slova nenahradí.

Se stromečkem v květináči na operák (půjčený - dovezli nám ho domů, a 5. 1. zase odvezli). Nebudu se zde rozepisovat o tom, jak stromeček v květináči šetří přírodu, to ať si každý přebere sám, ale svým způsobem to bylo geniálně bezstarostné. Když se dodrželo zavlažování a omezil teplotní šok, stromeček neztratil skoro ani jehličku, a to přesto, že na něm byla hromada dinosaurů, žraloků, ozdobiček a světýlek.

Nemateriálně. Tedy samozřejmě vyjma dětí, které chtějí vlakové točny, Lego, dinosaury a mají z nich pak neředěnou radost. Já jsem si pak všechno, co jsem chtěl, koupil po Vánocích :-)

No a pak postaru v Lovětíně a Radotíně. S hromadou jídla dárků a s velkou rodinou.