Zrcadla a cigára

S Coffee & Cigars to nemá nic společného. Chtěl jsem si tu zaznamenat rozporuplný zážitek z představení 420people, Smoke & Mirrors. Flamenco a tanec. 

Zajímavá krystalická scéna, Francesca Amante a Filip Zubák.

Možná bych je měl uvést v opačném pořadí. Kytarista byl úžasný. Kdyby tu zbylé dva zmíněné prvky nebyly, stačilo by to samo o sobě. Mladičký Filip Zubák má kytarou světu co říct, a člověk by klidně mohl jít na Smoke & Mirrors jako na hudební koncert flamenca.

Francesca Amante má tancem taky co říct, ale tančila si tu vlastní ligu. Ačkoli byla v absolutním propojení s kytaristou, toto nebylo klasické flamenco (I když tomu já prd rozumím), a proto to působilo lehce odtrženě. Flamenco samo je silně výrazové (opět, prd tomu rozumím), a tady to umělkyně pocitově spíše utlumila, ačkoli se o život snažila o výrazový tanec. Takže tu máme fascinaci krásnou po staru provedenou muzikou a taneční vystoupení, které k tomu patří, ale působí přesto odtrženě.

K tomu zrcadla. Jakési zahrady (nebo květináče) skleněných trubiček. Samy o sobě překrásné, s potenciálem zasáhnout do děje při správném osvětlení. Protože 420 people velmi často rekvizity zapojení fascinujícím způsobem. Zde ne. Zde to byla jen krásná křehká scéna.

Krása, které se nemůžete dotknout. Ne vy, ale umělci. A proto zůstává nedotčená.

Podobný dojem jsem měl po shlédnutí Heart of Noise. S vodní scénou toho šlo udělat tolik a dobří novocirkusáci by diváky jistě díky tanci na vodě dostali do extáze, podobně jako Kuneš v Máji. Ale v Zrcadlech a v Noise zůstává scéna a klíčová rekvizita nedotčená. Nepolíbená. A to je škoda. 

Přesto Smoke & Mirrors s určitým odstupem stojí za doporučení. I za respekt k umělcům. Odskočit k sousedům do Maiselovky je třeba.

Lenka v kostce pro začátečníky

S Niki jsme se ocitli na koncertě na oslavu 50 let Lenky Dusilové v Archa+.

Koncert byl jeden z těch, který vžene slzy do očí. Tolik vzpomínek, jak rychle letí čas.

Lenka prošla chronologicky skoro celou svou hudební kariéru, a spolu s ní slavili i přátelé. Začátek suché devadesátky. Pak se ale na pódiu postupně objevil David Koller, Čechomor, Klarinet Factory,  Beatka Hlavenková - lidé a uskupení, kteří prošli její hudební kariérou.

Koncert byl takový melting pot lidí, žánrů, a chyběli snad jen snowboarďáci.

A bylo vidět, že zpěvačka si to užívala, bylo to vřelé a přátelské. A na konci jsme Lence všichni v publiku zazpívali Lenka má narozeniny a mohli jít domů, a Lenka na sklenku.

Koncert byl i dobře nazvučený - typicky české "tak nahlas, že to není slyšet", se nekonalo, a tak to byl velmi příjemný zážitek. Archa je navíc komorní velikosti, takže to byl zážitek bezprostřední.

Trocha podivné hudby vol 2

 

Trocha country, aneb Mládkův banjo band v americkém podání. Kapela se jmenuje Crooked Still a doporučuji začít deskou Shaken by a Low Sound. Dostanete trochu folku a country, předělávky lidovek, ale i pak i trochu autorské tvorby. Tady to chce velkou velkou velkou porci otevřenosti. Crooked Still servíruje country bez lítosti. Nehrají na své struny ani moc rychle, ani moc hlasitě, ani něžně nebo pomalu - prostě hrají jako před 100 lety. Ale pak se najednou přidají housle (fiddle) nebo klavír, a začne to být hluboké. Trochu to připomíná časy, kdy si Robert Plant zahrál s Alison Krauss, a vlastně přeladil i svoje desky na hodně lidovou notu. Jaký je jejich silný moment? Hladivý hlas zpěvačky, štkavé housle, a do toho neustále cupitání strunek banja. To prostě jinde nedostanete.

Fidlání ale dostanete i jinde.

Už jsem tu zmiňoval vousaté housle Nicka Cavea, Dirty three, což je příznačný název. Warren Ellis je velmi dirty týpek, vousatý beatnik, působí naživo většinu času v nějakém tranzu, že vás s hafnutím rafne do ruky. Doporučuji shlédnout koncert naživo v knihovně - celý odehraje na stole, kde poskakuje a blázní v extázi. Je to poslechově i vizuálně náročnější. Pevnější páteř mají některé desky. Třeba skladba Doris je kombinace zběsilé, ale přitom nápaditě nasměrované výbušné energie, zatímco na stejné desce je Great waves, což je vyloženě vykalkulovaně něžná a poslouchatelná balada. A je pak s podivem, jak citlivě a něžně jeho hudba zní, když hraje s Cavem nebo jako host jinde - všechny desky od Boatman's Call přes No More Shall We Part až po Push the Sky Away nesou tak silný rukopis Ellise, že by bez něj samy nelétaly - housle tu zní většinou jako nějaké elektrizující sténání velryby z povzdálí. Takže na jedné straně šílená Doris, na druhé Bad Seeds. Dva póly, stejný člověk. Je tu bohužel i třetí poloha - břinkání do nástrojů, které se nedá poslouchat. Proto pojďme vyzobávat. Ze sólo desek doporučuji Whatever you love, you are, plnou dlouhých a pomalu gradujících skladeb, co mají nápad a páteř (tak nějak jsem si kdysi představoval, že budou znít the Mahavishnu Orchestra), a pak In the fishtank 7 spolu s Low, laděné trochu víc do folku/country. Porci "hitovek" naleznete ještě na Ocean Songs, a místy se da poslouchat Cinder. 

Pojďme do šedesátek. Brian Jonestone Massacre jsou opět mladší kluci než třeba Keith Richards. Začínali v devadesátkách. Ale hrají šedesátkový psychedelický rock. Také jejich jméno i hudba se odkazují na Rolling Stones. Stoni vydali v roce 1967 ikonickou desku Their Satanic Majesties Request. Brian Jones byl kytarista. No a masakrysti vydali v roce 1996 album Their Satanic Majesties' Second Request. Pozor, je to víc psychedelické než Stouni. Ale tak sluníčkově. Poslouchá se to vlastně velmi dobře. Jen je úžasné, jak v devadesátkách někdo vytvořil něco tak moc retro, že si chvíli myslíte, že vám unikla stará kvalitní věc. Ale je to jako falešná antická váza. Jediné, co je prozrazuje je čistší zvuk. Víc než tu jednu desku jsem tady neměl sílu objevit, možná se k nim ještě vrátím.

Trochu bezva podivné hudby

Anna Calvi. Takový ten druh hudby, který neumíte zařadit. Docela mladá britská holka s kytarou (věkově mohla by být moje manželka - takže mladá), rockerka. Určitě doporučuji začít s deskou One Breath. Úvod je takový jednoduchý neo-punk. Bicí, kytara, popěvek jejím úžasným hlubokým hlasem. Pak to přechází do jakéhosi indie rocku. Místy se to tváří zase až art-rockově - to když se ke konci přechází na klavírní věci. Mihne se tu David Byrne, na úžasné Strange Weather. On má tendenci se mihnout kdekoli to zpívá anglicky a má to sukni, ale vybírá dobře. Místy je to zase taková ta zubatá feministická něha. A místy zmizí ostré rify, a objeví se smičce, a dostaneme se do takové dramatické operní pózy. Takže co to sakra je? Neškatulkovat, poslechnout. Šlape to a je to plné nápadů.

Anna Calvi je ale tak autorkou soundtracku k výborným Peaky Blinders, kde se objeví mnohé předělávky známých písní, lidovek. Její You're Not God je svou jednoduchostí ikonické. Vití a pár akordů na elektrickou kytaru. Tohle by mohla být hymna. A jinde zas bicí a elektrika šlapou a vrací se o 50 let zpátky. Soundtrack je ale dokonale protkaný jakousi mystikou, která se k seriálu hodí. Hudba se vznáší někde v mlze nad lodními kanály, někde v anglických loukách a polích, občas jako vítr řinčí mezi pecemi Birminghamu.

Ale v obtížně zařaditelném pokračujeme...

Rosalía, talentovaná španělská umělkyně. Věkově někde na pomezí mileniálů a Z-ka. Směs temperamentní kubánské krve a metrosexualního Katalánska. Fúze flamenca a moderní hudby. Doporučuji čerstvě vydanou desku Lux, kterou nahrála s orchestrem, což jí dalo ještě neslýchaný třetí rozměr, a ubralo rozměr flamenca. A nesmírné drama a vážnost. Písně Reliquia nebo Divinize způsobují, že blahem slintám. Tak je to dobré. Občas to zní psycho, jako by to byla Björk. Oh No. Ono se to jmenuje Berghain a zpívá to Björk. Hned se cítím víc na cestě do Bohnic. Ale je to dobrá jízda. A pak jsou tam méně nápadné písně, jako Sauvignon Blanc nebo La Rumba del Perdon, kde se inspirace flamencem vrací.

Prvotina Los Ángeles je takové sušší flamenco, je tam vidět ještě určitá nezralost. Zato El Mal Querer neurazí - to je klasická Rosalía komorních rozměrů, fúze flamenca a moderny, emoce a konstrukce. Co nebrat, je album Motomamí. Je to ve stylu jsem mladá feministka. Roztažené nohy, latex, a nenávist k mužům utlačovatelům. A snaha za každou cenu šokovat. Nemluvím její řečí, ale z těch střípků, co rozumím, a z tónu chytám, že tam asi bude hodně ironie. Kontrast taťkovy sladké holčičky, co hezky zpívá flamenco, ovšem s texty, které tepou dobu, zvyky, vztahy. Rosalía je úkaz a budu ji sledovat. Od dob Madredeus mne nic z jihu takhle nenakoplo. 

No a nakonec...

Chelsea Wolfe. To je láska na jednu noc. Taky mladá holka - dokonce sdílíme letopočet. Jeden její beat uvozuje výbornou post-apokalyptickou sérii Fear the Walking Dead. Pochází z výborné elektronické písně. A ta z docela výborného elektronického alba. To vám ale nutit nechci - to už je hodně stranou i z mého vkusu. Každopádně její jiná póza je jednodušší, víc kytarová. Je to jeden z těch ženských hlasů, který vám prodrbe kožíšek a vynikne právě vedle akustické kytary, smyčců, a možná někde u krbu v zimě. Jinde zase vije u kytary a bicích, kteroé někdo ukradl Soundgarden. Mrazí v zádech, oheň mnebo whisky hřeje. Seversky vás dojme, jako ti vlci v jejím jménu. Chelsea Wolfe. Gotická nekráska. Jo. 

Rakouský blues: Ripoff Raskolnikov

Pokud je vám sympatické Rakousko jako mně, kopete občas hlouběji a najdete nečekané poklady. Většina lidé bude myslet na vinné sklepy nebo na sklepy. Já myslím na hudbu.

V hloubi hory jsem našel Rakušana, který dělá něco mezi blues a folk. Zdráhám se říct výborný blues, protože tady už může působit jisté zaujetí, ale přinejmenším je to překvapivě světové, bluesové a přitom si to udržuje rakouské reálie. Jmenuje se Ripoff Raskolnikov.

Začneme ještě jinak. Tenhle chlap má hlas jak struhadlo. K tomu pomalá tichá akustická kytara. A v refrému se přidá třeba ještě druhý zpěvnější hlas a druhá podobně pomalá kytara nebo nějaký melodický nástroj. Například Cold Cold Rain nebo Lenin Street.

Jiné jsou více hitové It's Not Easy, Sharks, So Much Water nebo Inuit Girl. To už je takový osmdesátkový bluesrock. Ale drží si to pořád dobrou bluesovou jednoduchost a taky plačtivost.

Raskolnikova jsem poprvé potkal jako předskokana na dědkovi Mayallovi v Arše (nebo Arsche?). Tehdy mne zaujal maximálně tak, abych si ho "založil". Dědek Mayall ho převálcoval, protože pořád hrál a hrál a hrál. Ale o to příjemnější bylo nové setkání na Spotify.

A samozřejmě zůstává fascinace rakouskostí, která probleskuje jenom v náznacích, většinou nelichotivě, jak se na bluesmana patří:

In that small backwoods country where I was born
They don’t want drugs and they don’t want porn
But every hollow-brained nazi is welcome to air his opinions

Z desek bych doporučil právě zmiňovanou suše folkovo bluesovou Lenin Street, jejíž titulní píseň pojednává i o naší zemi, a pak z druhé strany spektra bluesrockovější Small World. 

Co dodat nakonec? Kdybych měl někomu z Rakouska doporučit Marcela Kříže, asi budu váhat pro určité neprofesionální vyznění, jakkoli ho mám rád. U Raskolnikova bych asi neváhal, protože byť to není "áčko", obstojí i v mezinárodních vodách. A k tom má ten sympatický lokální nádech. Zkuste to.

Pěkná hudební loupež

RPWL začínali jako Pink Floyd revival. Jejich frontman zní velmi podobně jako David Gilmour v 80. a 90. letech.

Být revival jim ale nestačilo, a tak začali hrát vlastní tvorbu. A světe div se, není nepodobná Pink Floyd právě z konce jejich aktivní kariéry. Tedyz doby, kdy už chybí watersovský element.

Tak teď budete mít pocit, že se jedná o nějaké bootlegy. Ale ono to má svoje kvalitní nápady, a přitom se to pořád drží toho Gilmourova DNA. A vřele to doporučuji!

Poslouchat všechno se ale nedá - určitě bych tedy doporučil God Has Failed a Beyond Man and Time. Možná vám nebude sedět ten lehce environmentální imperativ této německé kapely, který Pink Floyd ani za Waterse moc neměli (jeho nepřítel byl válka). Ale ruku na srdce - většina z nás stejně texty neposlouchá. Je to poctivě napsaný a zahraný progresivní rock.

Hlavní kytara je více rocková, není tak pomalu bluesová jako ta Gilmourova, nicméně je na jejích kvalitách celá performance postavená, a vůbec ji nelze vyčítat nedostatek nápadů nebo obviňovat z hraní punkových akordů.

Zmíněná alba jsou zábavná i hluboká, a dají se poslouchat celá. A jako bonus máte pocit, že David Gilmour žije v Berlíně, skládá nové desky a Rick Wright se nějak probral a doplňuje mu textury. Takovou lehkou hudební krádež identity schvaluji.

Growing up - growing old

Měl jsem volný večer bez dětí a prázdný obývák. Tak jsem si pustil DVD Growing Up, koncert Petera Gabriela k albu Up odehraný v Miláně. Výborná deska a geniální show s úžasnou atmosférou. Pokud jste ji neviděli, doporučuji - a to bych vážně neřekl o každém koncertu.

Psal se rok 2003. Vzpomínám si, jak jsem pálil DVD z klubu vlastníků a kopíroval booklet na barevné tiskárně.

Ale to důležité. Moje wow. Peter Gabriel je v tom videu šedivý stárnoucí pán a zpívá se svou už poněkud dospělou dcerou Melanie. Rok 2003 a tedy 20 let zpátky.

Napadlo mne, kolik tomu staříkovi musí být dnes. A kolik mu vlastně muselo být tehdy. 

Google říká, že Peter se narodil v roce 1950. Takže 53 let tehdy, 73 let mu je tedy dnes. 2 minuty zavěšený Upside Down už by dnes asi neodzpíval. Na vysvětlenou - Peter a Melanie ve stejnojmenné písničce chodí kolem dokola pódia, ale zavěšení hlavou dolů na stropě, a takto odezpívají celý závěr skladby.

Tehdy mi připadal Peter už tak starý. A dnes mi tehdejší Peter vlastně přijde taky starý. Jenže tehdy mi bylo 20. Teď je mi 40 a mám tendenci se na to nuceně dívat jinak. A tak vlastně tehdejší Peter vůbec není tak starý. 

Ať už je nebo není, mám na tom koncertě rád i jeho hlášky a myšlenky.

Třeba jedna věc mi padla do oka. Peter tam říká v úvodu písně Barry William Show úžasnou větu: ...but in this millenium, you are what you watch. Aniž by to věděl, kápl do noty cílenému obsahu. Od roku 2008, kdy to velkém rozjely služby YT, FB a Google, jsme vlastně to, co na internetu sledujeme. A internet se nám přizpůsobuje, aby byl tím, co chceme vidět. Jsme to my. Naše zrcadlo. What a show! ... you're looking at.

Sluchátková droga

V jednom je návrat k telefonu XPERIA skvělý. Ten ZVUK do sluchátek je strhující a objímající! To mi teď dobu chybělo. Bicí, které opravdu prořezávají ticho. Nástroje, které jsou slyšet zvlášť a vedle sebe. Hlavní motiv, který nerve uši. Umírněné ale důrazné basy. Tohle drobné potěšení iVěci ani Pixel tak dobře nezvládly. Se Sony se zase nechávám unášet řekou hudby a plynu si...

Nechlubím se - jen mám radost. Nedělám si iluze, že v skvělých sluchátkách na skvělém přehrávači se skvělým zdrojem zvuku  vykouzlí audiofil tisíckrát lepší dojem než XPERIA a 19 let staré Kossy, ale mně jde právě o radost z toho obyčejného každodenního plynutí v hudbě. A ta je obrovská. 

Cože? 19 let? Nosím 19 let stejné Kossy?

Jo. Nosím totiž taky skoro 40 let starého člověka. To je adekvátní. Koupil jsem si Kossy za peníze ze své první webovky.

Nu! To nám ten život ale plyne! S muzikou ale vždy příjemně...

PS A obdobně se těším do auta, až připojím nový mobil pěkně postaru přes drát. Joo. Přes drát. Bluetooth je lákavější, vše jde samo automaticky. Ale přes drát to o moc líp zní! To pak od dunění přestanou drnčet lištičky cheap fake piano black, a auto se promění v malý koncertní sál.

Sně, úsměvně

Beatu Hlavenkovou jsem poznal jako "tu, co hraje s Lenkou na Baromantice" někdy v roce 2014. A pak už jsem na ní narážel pořád - v dobrém. Byla to ta klavíristka, co hraje na dobrých deskách známých muzikantů nebo uskupení mj. - Jaromíra Honzáka, Eternal Seekers. A pak jsem slyšel její překrásnou a dokonalou klavírní sólovku Theodoros. No a pak i další desky. Tehdy už pro mne existovala i sama Beata Hlavenková. No a pak přišel čas ji vidět i naživo - v zimě, v Anežském klášteře. Byl to impozantní zážitek. Drobná trochu nervózní žena a obrovské křídlo ve stejně obrovském sále - pekelně se soustředící na svou precizní hru na klavír. A s potleskem a nadšením publika pomalu tající do plachého úsměvu.

Ve čtvrtek o rok později jsem se ale ocitl na koncertě, který byl doslova magický - křtu nové desky Sně. Uprostřed zimy mne svou nebývale slunnou atmosférou úplně rozzářil a asi bude navždy patřit do galerie neopakovatelných hudebních zážitků. Beata Hlavenková jenom sálala pozitivní energii, vtipkovala jako diblík - zdálo se, že si koncert a křest nesmírně užívá, stejně jako zbytek kapely. Však měl i několik poprvé - poprvé uvedení celé desky Sně, poprvé s vlastním bandem, poprvé autorkou plně odzpívaný a poprvé s trumpetistou Oskarem Törökem také za bicími. A nutno, že i jemu to parádně šlo, a že také zářil dobro náladou.

V polovině se pokřtila deska (kávou - jak symaptické!), a nakonec si improvizovaně zazpívala i Lenka Dusilová.

Takové krásné koncerty bych mohl mít každý týden. Těšil bych se na ně jako dítě na hračku. Plakal bych štěstím. Vrněl blahem. Chodil denně spát s úsměvem na rtech. Možná bych si začal cucat palec. Teď ale díky aspoň za ten jeden.

A deska Sně? Poslechněte si ji. Každému to nesedne. Je to jakýsi něžný cross-over se základem ve folku, alternativními prvky, a špetkou jazzu. Klavír, trubka, sem tam kytara, perkuse, sem tam bicí. Má to vlastní styl a jazyk. Texty písní jsou samy o sobě krásné. Však některé z nich napsal Petr Borkovec. To je rozbor - co? Těžko se to totiž zasouvá do šuplíčků, těžko se hledají pomocná klišé - prostě to zkuste a uslyšíte.

Energická múza

Nesmějte se mi, ale ve svých 36 letech jsem objevil the Muse.

A neopovrhujte mnou, ale líbí se mi to!

Zní to místy jak Radiohead ze začátku 90. let, místy jak Queens of the Stone Age v poslední dekádě. Šlape to trochu jako grunge, střídá to polohy, tonalitu a barvy jak kaplička thajského řidiče kamionu. Ano, je to a trochu kýčovité. A zároveň energická pecka. Prima do ospalé zimy.

Chcete to vyzkoušet? Zapněte třeba Spotify a pusťte si nejvíce hrané hity nebo nejpopulárnější desky - hity typu Uprising řeknou vše.

Whisky pro ducha svatého

Mark Lanegan není pro každého. I na mne je příliš syrový - jak bolest v krku. Nebo jako ocas dobré whisky. Občas si ale nějakou desku rád poslechnu, tak jako si jednou za čas vychutnám toho panáka.

Proto mne vyloženě pobavilo, že Lanegan v devadesátých letech sebe a whisky spojil na desce A Whisky for the Holy Ghost.

A zní to až archetypálně. Skladba Borracho (španělsky snad znamená ožrala), kde zazní ona "jedna whisky za každého ducha", je vlastně skvělá. Začíná čtyřmi povzdechy nebo spíše všeříkajícím stenáním. Pokračuje pomalým lehce disharmonickým štkaním kytary, které připomíná potácejícího se opilce, prokládaným akordy upomínajícími na dobu grungeovou, chaotickým rozjetým sólem. A chraplavým baritonem jak od strýčka Waitse. To je Lanegan, jak ho máme rádi.

Here comes the devil, prowl around
One whisky for every ghost
And I'm sorry for what I've done
Cause it's me who knows what it cost
It breaks and it breathes, and it tears you apart
It bites and it bleeds
And this desert turns to ocean over me

O to milejší jsou housle v následující skladbě jakožto i dalších, a vlastně i úvodní pomalá akustická, následovaná dalšími v průběhu desky.

Místy americké country, ale stylizované. Místy grunge. Místy folk. Je tam totiž plno Laneganových duchů. Duchy máme všichni. A každý z nich si zaslouží svou whisky. A když jich je moc, je to hodně panáků. Snad proto už přes deset let držím tvrdou zásadu, že tvrdým připíjím jen na radost a na malá vítězství. A ta velká zaslouží bublinky. Hodně bublinek. Na zdraví!

Negative Capability

Zmínil jsem ji tu - Marianne Faithfull. Majitelku nenapodobitelného křapláku, dceru z dobré rodiny, která za mlada byla roztomilá, v chemických experimentech hrála první ligu, ale v hudbě spíše okresní přebor. Ale také milenka Micka Jaggera a herečka.

Slyšet její "vypitý krákorák" z devadesátek již byl zážitek (jedná se o metaforu, tou dobou už se léta držela na uzdě). A nemůžu se ubránit dojmu, že stárnutí mu přidalo ještě něhu a cit, který přichází s léty.

Poslední deska Negative Capability stojí nejen proto za pozornost. Umělkyně se na svých starých, ale i aktuálních písních spojila hned s několika umělci, mimo jiné s Warrenem Ellisem z the Bad Seeds Nicka Cavea, Nickem Cavem nebo Markem Laneganem.

A dá se říct, že ji to katapultovalo do vyšší ligy. V momentu, kdy na Gypsy Faierie Queen zpívá s Nickem duo za doprovodu Ellisových houslí, se slzy samy hrnou do očí dojetím. Krásné!

Je to osobité, až do konce se to dobře poslouchá, ale rukopis hostů se nezapře. Někdy se až skoro říct, že písně jsou remaky, kde hostuje autorka. Tohle dokonale naplňuje definici synergie. 

A jinak působí As Tears Go By, prvotina tehdy náctileté umělkyně, když ji slyšíte ve verzi z roku 1964, a jiné je vyznění, když ji zpívá znovu na sklonku života. Jiný kontext, jiný význam.

Z písní i ze jména desky obecně cítím smutek a bilancování. Ať už proto, že se vrací k svým osudovým písním nebo protože zpívá z velké části o stáří a samotě. A je to bolestivě autentické, od srdce.

Podobně to nakonec bylo cítit u You want it Darker od Leonarda Cohena, který dozpíval a odešel. Cohen deskou říkal jasné "odcházím", ale to by tady byla škoda, protože Marianne Faithfull snad jen bilancuje, a má v hudbě ještě co říct. Možná víc než kdy předtím. Doufejme tedy, že se jedná o úvodní slovo nové kapitoly, ne slovo poslední.

Vousaté australské housle

Objevuji australské Dirty Three. Pokud vám někdy vyrazily dech housle ve skladbách Nicka Cavea třeba na desce No More Shall We Part nebo třeba v The Gypsy Faerie Queen od Marianne Faithfull, není velrybí nářek, jsou to Dirty Three. Respektive jsou to housle vousáče Warrena Ellise, houslisty a basisty Dirty Three. Caveovi evidentně dech vzaly, a tak spolu tihle dva spojili posledních skoro 20 let hudební kariéry.

A cože to je za kapelu? Nedají se vlastně moc poslouchat, ale mají velmi světlá až zářící místa. Třeba deska In the Fishtank 7 je takové americké country pojaté jaksi více meditativně. Od začátku až do konce dobré! Nebo jedna právě s Cavem - Time Jesum Transeuntum Et Non Riverentum - umí vás ponořit až po uši do houpavého snění.

Jiné desky se "příjemně poslouchají", ale zatím jsem nenašel světlé body. A jiné mají naopak tvrdou slupku, tvrdé jádro a... žádnou dužinu. Něžní australští pankáči.

Nikomu jinému než sobě bych to tedy asi od srdce nedoporučil. Warren Ellis má v hudbě prostě větší význam tím, že způsobil stylový přerod právě známějšího Nicka Cavea. Ale můžete to zkusit na vlastní nebezpečí také. Ale... jen pokud jste přežili Mahavishnu Orchestra :-) :-) :-)

Odpočinek ve hvězdách

Odpočinek ve hvězdách slibuje Tranquility Base Hotel and Casino od Arctic Monkeys. A je to zatím ten nejlepší odpočinek, jaký jsem od nich slyšel.

Deska vypráví satyrický příběh smetánky z wellness hotelu ve hvězdách někde v budoucnosti (it's a star treatment). Dělá to nádherně retro způsobem. Prim hrají klávesy jak od pana Gainsborougha.

Je to ale i řemeslně dobře provedená hudba. Každá píseň má buď základní kytarový rif, dramatickou klávesovou smyčku nebo nápěvek. Těmi zpravidla začíná a uvozuje jednotlivé sloky, které jsou jinak spíše vypravěčské - texty zde nejsou lyrické ani plné děje, ale humorné, naopak plné narážek. Působí to celé jak nějaký stand - up doprovázený hudbou.

Ale právě díky výrazným motivům se neuvěřitelně vryje do paměti.

Take it easy for a little while, come on stay with us, it's got great review, four stars out of five. Such an easy ride, four stars out of five... Bude vám to znít hlavou a o té desce to říká vše :-)

Zklamán krásou

Vždycky jsem miloval (mi-lo-val!) instrumentální pasáž Firth of Fifth od Genesis, protože to zní jak soundtrack k závěru Mistra a Markétky nad krajinou. A Tak jsem miloval The Spell z Demons & Wizards od Uriah Heep, protože to je esence začátku 70. let (chorus, klávesy a kytarové sólo jak sinusoida). Teď jsem ale zjistil, že obojí si je nápadně podobné. A Firth of Fifth je o rok mladší.

Starless živě po 40 letech ve Vídni

Vím, že většinou nemáte King Crimson rádi. Ale já miluji Starless a stárnutí. Verze z Vídně z roku 2016 je neuvěřitelná. Vyzařuje z ní absolutní klid (doporučuji shlédnout video na YT, kde ovšem trochu chybí kvalita zvuku) a jistota - opět tu všechno čeká na svém místě, jak to autor nechal v roce 1974. Navíc k tomu čistota - bez potřeby předvést se a mlátit do toho. Jednotlivé zvuky jsou atomicky oddělené. Nástroje nehrají kakofonicky pohromadě, ale dávají si víc prostoru než na studiové verzi, a neexhibují - doplňují se. Tahle věc je vpravdě časem vybroušená.

Dramaticky podkreslující houpající se mořská hladina kláves se zvukem jako břit cirkulárky.

Několik málo pomalých tónů basové kytary strýčka Tonyho hraných s jistotou věků.

Ta strašně divně znějící Frippova kytara.

A klarinet klauna.

Syrovost. Melancholie.

Ostré kovové bouchnutí bicích vždy po dlouhé době a mezitím sem tam perkuse.

A pak gradace tohohle předlouhého chmurného opusu do dobře známého vyvrcholení, kde se nástroje zkázy slijí dohromady v prudce plynoucí řeku a místy jako bonus doplňují dvě elektrické kytary, což ze studiovky také neznáme.

Roztaji ale snadno i u jiných živáků z tohohle alba - např. Cirkus nebo Epitaph. To ale neznamená, že se celá tahle živá deska dá poslouchat - jsou to spíše geniální ostrůvky, které si vás v jejím plynutí přivolají mezi reproduktory a donutí vás špicovat uši. A pak musíte otočit kolíkem doprava, skočit do toho nenásilného pomalého proudu a nechat se unášet do říše mimo realitu.

A Crimson, crimson - ne jinak než s červeným vínem. O tom ale až jindy. Některé láhve jsou dobré k zalknutí.

Mix koní

Když se mi do ruky dostal Steve Wilson stereo remix Heavy Horses, učůrnul jsem se blahem, jak by řekla sestřička. Ještě mám v paměti, jak Wilson "našlápl" Aqualunga, starého přítele.

Ale Heavy Horses jsou jiní. Wilsonův Aqualung říká "jsem Hard Rock" . Heavy Horses šeptají opak. Jsme folk. Jsou něžnejší, prokreslenější. Pryč je to staré trhání za uši nekvalitní nahrávky, sbohem roztřepenosti. A ono je to vlastně neuvěřitelně milé pojetí.

Elektrikář z Ohia

Doporučené písně na Spotify mají něco do sebe. Díky nim jsem narazil na Jasona Molinu, kterého jsem přejmenoval na elektrikáře z Ohia podle jeho nejznámější desky Magnolia Electric Co. a divného jména kapely "Songs: Ohia".

Magnolia Electric Co. Ty rify mi už asi měsíc znějí ušima. Dvě sirové kytary jak Crazy Horse, hlas jako Stills v 70. letech, střižené country rockem, ladění amerického venkova. Nadšení a jízlivou nadsázku má s Youngem společnou, ale chybí tam ten hippie imperativ - Jason Molina se totiž v 70. letech narodil a na nostalgii neměl úplně čas. Už se vznáší na věčném alkoholovém obláčku - o čem jiném taky může být text I've been riding with a ghost, doing whatever he told me.

Je prima dát to pořádně nahlas a nechat se unášet na vlnách hutných textur dvou euforicky se doplňujících kytar a klavíru. A do toho Molinův ztrácející se hlas.

Pokud budete trochu zkoumat, Molina došel daleko dál. Deska Ghost Tropic je svým tichým pojetím osobitě minimalistická. Vlastně mi vzala dech. Soundtrack k nočnímu tichu kdesi v prérii. Hudba, která se převaluje tak obřadně pomalu, že místy části spojuje jen ticho, slovo, a ťuknutí do kytary. I přesto tam někde tušíte až 6 nástrojů, které trpělivě čekají až přijde jejich role v obřadu noci, v přesném orloji.

Za poslech stojí 4 desky. The Lioness z roku 2000 "se už dá poslouchat". Akustická Ghost Tropic z 2002 mne zhypnotizovala, viz. výše. Didn't it rain je stylově překlenovací deska zkušeného umělce a nádech na vrchol, kterým je zmiňovaná Magnolia Electric Co. z 2003 - nejlepší Molinova věc s obrovskou jiskrou. Perfektní způsob, jak do toho na vrcholu kariéry dát všechno, nahrát trhák, který je ale jen skvělou kopií 70. let, zapadnout a během následujících deseti let se za finanční podpory fanoušků upít.Tyhle příběhy existují.

Kdyby nic, poslechněte si aspoň tři písničky - Farewell Transmission, I've Been Riding with a Ghost a John Henry Split My Heart, která odkazuje na Johna Henryho, afroamerického folklorního hrdinu, který vyhrál závod nad parním kladivem v zatloukání ocelových hřebů do skály pi stavbě tunelu a umřel vysílením - tato píseň zní jako určité rozloučení umělce. A pak můžete zase country pustit k vodě.

Normálně sladký čaj nepiji, ale...

Objevil jsem úplně náhodou ďábelskou bluesovou desku. Buddy Guy Sweet Tea. Zaujala mne jedna písnička, a tak jsem si pustil od začátku. Blues jak poleno od starého černého bluesmana. Není to ale věc, co by žila z podstaty. Chlapík, který se narodil v roce 1936 a vyrůstal na klasickém blues, natočí v roce 2001 desku, která zní autenticky, jak od Hendrixe z konce 60. let. Možná za to můžou ty bubny, které odbíjejí tak otupujícně přesně, jak při nějakém šamanském rituálu. Možná za to může kytara, která geniální sóla nehraje sólo, ale nějak tak se rozplývá vcelku.

Začne to Done Get Old, autentickou akustickou zpovědí chlapíka, který zjistil, že mu je 65. Jak čerstvě vylovené od Mississipi. A pak už to šlape jak parní lokomotiva. Písničky Baby Please Don't Leave me now nebo She's Got the Devil in Her jsou malý svátek.

Vím, že blues nesnášíte. Je to pro většinu lidí divný žánr. Nesnášejte ho dál. Tahle věc je ale geniální.

Stejně jako ta vína od břehů Rhony, který jsem objevil. Každá nová lahev mi dělá radost. 

Á... myšmaš!

A pak jsem narazil na Vivaldiho "čtvero" hrané dobově. Jiné nástroje, jiný zvuk. Na jednu stranu syrové, na druhou možná trochu kýčovité, dramatické. Něco tak starého a přece zase nového.

Velkolepá kulisa k výbornému Vrhunskému vínu. Něco  tak "suchého" už jsem dlouho nepil a moc za něj díky. Po všech mnohoznačných francouzácích tahle patro odírající přímočarost odzbrojuje.

A abych vypadal ještě "kulturněji", dodám, že jsem byl nedávno upomenut neznámým kolegou, že si při čůrání pískám Griega, a že to ještě v bance na toaletách neslyšel. Mne by to taky nenapadlo. Prostě melodie v hlavě. A tím se s vámi pro dnešek loučím.