Novoroční 2026

Jak proběhl nový rok? Nebyl jsem zdravý, a stejně na tom byla i návštěva, takže jsme pili čaj a skoro nic nejedli. A půlnoc jsem prospal.

Ale údajně byly i přes nový zákaz ohňostroje, a soudě dle stavu před usnutím jich nebylo málo. 

Zákaz ohňostrojů je vůbec zajímavý společenský úkaz. Ukazuje efekt pravidla pro pravidla. Jak může několik tisíc policajtů ohlídat 5 miliónů odpalu chtivých Čechů? Pravidla pro pravidla mají tu nevýhodu, že příliš nepomohou, jen zesměšní zákon.

Druhá věc je tradice. Zastánci všeho tradičního by měli tendenci měkký a trapně moderní zákaz petard odsuzovat, jenže mnoho z nich má psy, takže musí jít proti tradici. I jim šťastný nový rok. 

Do třetice je zajímavé, že meteorologové naměřili skokově menší znečištění během oslav. Rozdíl je údajně velmi výrazný. Takže i přes ohlušující salvu již od brzkého večera přece jen tichá většina zákaz respektovala. Skoro tomu nevěřím.

Nakonec dodám, že petardy jsou blbost a zákaz se mi líbí. Pro mne je konec roku a začátek nového roku označen zvukem "plop", kdy vyletí zátka. K tomu křupou bohemky a svět je fajn. To stačí.

A pokud výbuchy být musí, chápu ještě, když se udělá jeden velký řízený městský ohňostroj.

No a po novém roce nás čekal bílý jednorožec v Holešovicích. Totiž nad Prahou 7 a 8 šla jakási přeháňka, která lokálně vykouzlila závěje sněhu. Dodám, že zrovna naše čtvrť uprostřed města v nížině u vody, je nejméně sněžným místem v Praze a možná v České republice, a za 10 let života tady, tento úkaz ještě nenastal. Budiž zázraky. 

A protože tak pěkně sněží, po patnácti letech jsem si koupil běžky. U těch původních už nebylo moc po čem jezdit. Ten samý den nám ještě sousedka vytopila sklep, aby nebylo málo zázraků. 

Na každý pád, bez petard nebo s nimi, přeji vám čtenáři vše nejlepší i v roce 2026.

Krátké sbohem Lorde Forde

Prodávat dieselové Mondeo je jako zastřelit vlastního psa. Nebo ztratit kamaráda. 

A to se stalo. Lord Ford se v létě v přívalovém dešti kousl a pěkně nás doslova vyšplouchl na cestě do Tyrol. Pes, který pokouše pána, byť až ve 12 letech, už nemá tu důvěru.

Jaký ale byl Lord Ford jinak jako pes a jako kamarád? Zkusme to pojmout jinak než recenzi. Je to rozlučka se strojem, který rozhodně nebyl celkově nejlepší, ale byl náš, spolehlivý, a měl svůj charakter. V čem to byl lepší kamarád než jiná auta?

1. Byl to kus auta. Citelná masa hmoty. Volant ale zároveň vedl dlouhý čumák pevně a přesně. Dával neochvějný pocit jistoty a bezpečí. 
2. Krásně jel. Skrze velký věnec volantu a skrze sedačku jste věděli, co se s autem děje. Nebyl to sprinter ani chrt, ale poslouchal jak ohař. 
3. Krásně seděl. Smekám před inženýry z Kolína, jakou kombinaci přilnavosti, agility a zároveň rozumného komfortu nám nadělili.
4. Kufr byl obrovský. Ne na litry, ale rozměrově. Odvezl skříň, gauč i palandu včetně matrací, nebo dlažbu a dlaždice do celé koupelny a na záchod, a se svými 190 centimetry jsem se v něm v pohodě také vyspal.
5. Chtěl jet dál a dál. Sedačky a řízení tady nikdy nepřestaly bavit a jediný limit byla nudící se posádka a plný močák. Měli jste chuť dojet na konec světa a zpátky.
6. Byl jak pokojíček. Poslední Mondea této generace měla pěkný a kvalitní interiér v kombinaci kožených potahů a tvrdých plastů (sem patří smajlík, ale výsledek nebyl špatný). Leckterá prémiová auta vedle vší té poctivé kůže a skutečného prošívání vypadají skoro podřadně. Zároveň byl praktický a všechny funkčně komfortní prvky tu byly - vyjma masáže. To jak se hladce zavíraly dveře nebo kufr, všechny ty prvky ze skutečného kovu, robustní kliky a madla... dávalo to solidní dobrý pocit.
7. Všude projel. Sedlák v gumákách a smokingu byl doma na mokré silnici, polňačce, i v hlubokém sněhu.
8. Dvouspojková převodovka. Ačkoli to nakonec byl jeden z hlavních důvodů prodeje, řadila božsky, rychle a bez cukání, a člověk se s ní dokázal perfektně sžít. Specialita byly hladké a rychlé rozjezdy na světlech. Uměla třeba ale i držet rychlost motorem z prudkých kopců, což bylo zase dobré na sněhu nebo v horách.
9. Motor. Nebyl to vzor kultivovanosti, ale zato to byl podle všeho recenzí ojetin nejspolehlivější turbodiesel dekády. Nebyl to šestiválec, ale táhl jak lokomotiva, a na rodinné auto stádo 165 koníků vždy vrchovatě stačilo. Kdekoli do 200kmh byl jak doma. Nebral olej. Nekouřil, emise předpisové.
10. A jako drobný bonus byla navigace, která neúnavně aktualizovala objížďky postaru pomocí rádiového signálu, opravdu fungovala a prakticky a logicky promítala vše také mezi budíky. Až do roku 2022 (15 let) Ford aktualizoval mapy. A během covidu stačilo přepnout celé auto do němčiny, a dojet do Lovosic a zpět, a hned jsme byli zase na cestách. Wenn möglich, bitte wenden. 

A v čem jste ho jako kamaráda museli brát s rezervou?

1. Hlučnost. Motor zezačátku po startu nebyl slyšet (fakt), a ani se moc netřásl, ale jako roky běžely, dostavil se zvuk i pocit agrárního stoje. Kdosi to nazval "šrotovník kukuřice". Trefné.
2. Odhlučnění. Motor byl ještě utlumený dobře, ale podvozek nikoli. V tomhle byl soudobý Passat nebo trojková Octavia o kus dál. Dunění výfuku se zlepšilo po přetěsnění a taky vyčištění filtru, ale od začátku tam bylo.
3. Podvozek. Na některých rozbitých silnici v byla Mondea prostě moc tvrdá. Auto sice nebouchalo, ale celé se cukalo. Synkovi z toho bylo na blinkání. Jiná auta se víc zanořují, bouchnou si, ale pro posádku pohodlnější.
4. Spotřeba. Táhl jako lokomotiva a neznal únavu do 200kmh, ale taky si vzal skoro sedm litrů v běžném provozu. To je na diesel bez pohonu všech kol dost.
5. Zvuk rádia. Sice to byla nejvyšší verze infotainmentu, a ve výčtu funkcí na svou dobu držela krok, ale jaksi zapomněla na kvalitu audia. Z toho důvodu si mnoho lidí pořizovalo jednodušší verzi infotainmentu brandovanou Sony - ta hrála znatelně lépe.
6. Na závěr znovu převodovka. Její poruchovost byla vyhlášená. Mela být už kaput, ale my jsme díky údržbě přežili bez oprav celých 12 let a 200 tisíc. Podle všech nás kterýkoli další den ale čekala oprava za minimálně 75 tisíc, nebo celková výměna za 150. A to i auta v ceně 125 tisíc dávat nechcete, nemluvě o riziku dalšího selhání někde na dovolené. Být to manuál, tento důvod by byl odpadl a za auto by bylo i víc peněz, ale zase by odpadl i kus pohodlí a suverénnosti, a možná bychom už naopak dávno měli jiný vůz s automatem.

Žádnou symbolickou rodinnou rozlučkovou jízdu jsme neudělali. Možná je to škoda. Ale přece jen, auto není pes. Proto tu aspoň nechávám tuto vzpomínku, protože zatím mi vydrželo nejdéle ze všech, a vlastně bylo celou dobu natolik fajn, že nebyl důvod jej měnit. So long, Lord Ford, so long. Nebo snad bis später?

Návštěva na měsíci a měsíc na návštěvě

Co jsi dělal v říjnu? Koupelnu. A byl jsem tak měsíc na návštěvě. A jaké to je, být měsíc s návštěvě? Nic moc - jako na návštěvě na měsíci.

Už jsem si zvykl, že mám svoji domácnost. Ne dokonalou, ale svojí. Nikomu tam nic nedlužím, co si udělám, to mám, co si pokazím, to nemám.

A jaké to je mít novou koupelnu? 

Dojem první je: na koupelnu kašlu, hlavně, že jsem doma.

Dojem druhý je, že nás nenapadlo, jak rádi budeme trávit čas v koupelně. Na záchodě zatím chybí topné těleso, ale jakmile tam bude, bude se slastný pocit dělit rovným dílem i na tuto místnost. Zamykací party pro jednoho.

A zda se, že všichni máme dojem podobný. Dospělí i děti. Navíc tím, že záchod nyní disponuje umývátkem a mýdlem, si i děti dobrovolně myjí ruce mýdlem.

A kolik dneska stojí udělat koupelnu? No, dvojnásobek co v době, kdy jsme dělali byt. 

Instagram revisited

Po delší době jsem si nainstaloval Instagram, abych se podíval na vlastní oči, jak se tam prezentují české banky. Jednou jsem konzultant, a dělám projekt na marketing, tak bych to měl vidět.

Princip je ale překvapivě úplně stejný jako na Facebooku - když tam po dlouhé době přijdeš poprvé, vidíš příběhy svých kamarádů, a je to prima. No a když tam přijdeš podruhé, už vidíš jenom reklamu. Co je ale vtipné, že stejně jako u Facebooku, Instagram posílá oznámení, že někdo z vašich přátel něco publikoval. A když oznámení rozkliknete, vidíte zase jenom reklamu. 

Na každý pád, Instagram byl vlastně labutí píseň moji generace. Jedná z posledních aplikací, kterou jsme my čerství čtyřicátníci ještě rozjížděli s vervou, protože nám přišlo, že je o něco jednodušší než Facebook, a více zaměřená na fotografii. Já měl tehdy v roce 2010 Symbian, a tak jsem si zřídil účet, ale vlastně jsem ji aktivně nepoužíval, a tak jsem o ní aspoň tvrdil, že je to appka těch rádoby moderních Apple ovcí, a že já mám Flickr a digitální foťák (myšleno jako samostatný přístroj, tyvoe!). Pravda byla ale v tom, že Nokia E7 fotila blbě, a iPhone hezky, a jedině na Apple byl Instáč použitelný. Vyfotit, nasadit filtr, rovnou publikovat. How sexy!

Zpátky k jádru věci. Instagram je poslední mezigenerační most. Zatímco Facebook se naučili používat také boomers a dokonce i stát, mladí ho považují za trapný a jsou tam jen proto, aby se mohli podívat na otvírací dobu (zdroj: minulý týden jsem doběhl průzkum záměreny na komunikaci bank). Mladí (a teď myslím spíš Gen Z, než Alfa) mají svoje appky, kterým já jako mileniál už odmítám rozumět. Moje generace může mít občasné výkřiky před hrobem ve stylu, jak je Tiktok vlastně skvělý, ale jsou to výkřiky před hrobem a přetvářka, většinou daná pracovní povinností nebo nutnosti v podnikání. Náš attention span je jiný, pomalý. Čteme více než první tři řádky. Na náhled videa jsme schopní se podívat více než 7 sekund. A dokonce jsme schopni několik hodin číst knihu, aniž bychom požádali ChatGPT o její sumarizaci, protože nás to pomalé tempo baví. Kde se moc scrolluje a obsah se přímo zabíjí, začneme být nervózní, že nám chybí nějaká pevná kotva.

Instagram je tedy poslední místo, kde může Mileniál komunikovat s generací Z a oba tam budou doma. Boomer nebo X-ko a Alfa už se tam ale nepotkají. A svoje mladé nástupce, už zase vedu k tomu, aby pomalu hledali komunikační most (myšleno appku) na generaci alfa. Nikdy není dost brzy začít...

Jak jede Mondeo v Ecoboostu se 240 koníky?

Před časem jsem si v rámci oslavy čtyřicítky pro radost koupil Mondeo 2013 ve verzi liftback se 240 koníky. Velké racio tam nehledejte - snad jen že na Mazdu šestku ani Alfu Giulii jsem ještě neměl dost love, ani apetít se zadlužit.  

Jak tedy jede vrcholná verze Mondea? O to se chci podělit, protože recenze byly v roce 2011 nadšené komfortem a silou, nebo naopak zklamané, že se nejedná o sportovní Mondeo ST jako dříve. A vlastně obě strany měly pravdu, ale možná nepochopily náturu toho auta, které je taková polo-rychlá polo-limuzína, která hezky poslouchá volant, mručí, když řidič poručí, a decentně drncá a vrací to zase do volantu. Pokud chcete jenom limuzínu, koupíte si něco jiného, pokud chcete jenom sporťák, taky se poohlédnete jinde. Ale pokud chcete obyčejně jezdit s úsměvem na rtech, je tohle Mondeo v benzínu tak akorát.

Vzhled je věc vkusu. Je to hřmotný liftback, ale v černé působí subtilnější - s klesající zádí a dvěma stříbrnými rourami vzadu, se mi tohle auto prostě líbí. Na rodinný dostavník má svoje kouzlo. 

Uvnitř... Kůží potažená palubka a interiér, který je jak dámská kabelka, a působí jako z Kolína nad Rýnem, ne jako z Ameriky. Ačkoli křivky uvnitř mají být dynamické, v kompletní černé je to tu vlastně překvapivě decentní, přehledné a střídmé. A útulné. Auto je prostorné, přesto vás tak příjemně obklopí. Huňaté měkké koberečky jsou i v kapsách dveří. Některé polstrování, např. v místě opěrek loktů by mohlo být měkčené více. Je to kontrast vůči nadčasově pohodlným sedačkám s dostatečným bočním vedením, které i po celodenní jízdě opouštíte v absolutní pohodě, zatímco lokty už můžete mít lehce otlačené.

Jízda. Co jsem oblepil filcíkem karabiny pásů, aby nevrzaly o kůži, je svezení pěkně tiché. Byť na dnešní dobu nezamaskuje větší aerodynamický hluk a hučení od nápravy vzadu s rostoucí rychlostí. Po cestě z garáže ven z města je to klidná ovečka, která se plíží bez třesení a dunění, motor se točí opravdu sametově, a říkáte si, kde všechny ty koně jsou. Ale když pak na konci města dáte pokyn, nasere se, a začne krásně mručet a zatlačí rodinu do sedadel. Děti vískají, Niki se bojí. Mondeo prostě pěkně sytě vrčí. Výfuky bručí tak akorát, abyste je decentně slyšeli, ale není to žádné otravné prskání rozzuřené travní sekačky. Podle novinářských recenzí to není zvuk přirozený, ale Fordem naladěný, což je prý oproti jiným motorizacim, kde se akorát odhlučňovalo, unikát.

Psali také, že automat Powershift si s motorem nerozumí. Pokud jedete klidně, vlastně o něm nevíte, jako v dieselu, což je fajn. Pokud na to dupnete, řadí taky perfektně - rychle a bez zbytečného protáčení. Ale nemá rád popojíždění v zácpě a styl jízdy "mezi" - jízda proměnlivou rychlostí za Fabií okolo sedmdesátky po okresce není disciplína téhle dvouspojky. To pak občas cukne nebo kopne, jako v recenzi. Jenže já mám rád přesně ty dvě krajní polohy - buď jedu klidně na tempomat, nebo tomu dupu na krk. Takže mi vlastně vyhovuje.

A jsme u hlavní výhody: Nejde o formuli, ale nemusíte se bát předjíždět. Nemáte sice pocit, že byste řídili sílu plynem, nebo měli otáčky přímo na plynu. Mezi vámi je reakce, pochopení automatu a turbodíra. Ani režim sport nezpůsobí, že by reakce byla okamžitá a ostrá. Prošlápnete, po půl sekundě podřadí, začne točit, a zabere. Opět zde platí, že auto čte váš styl, a pokud jedete městskou rallye, začne reagovat rychle. Není to ale tak přímočaré jako v Mustangu, kde ve sportovním režimu prostě plyn poslouchá nohu, a v setině vteřiny posílá tlak podrážky na kola plnými doušky. Na druhou stranu Mondeo pružně zrychluje víc, než se zdá, a vlastně na výjezdu ze zatáčky stačí krátká rovinka, a vy už vyražíte vedle Fabie, a po chvilce jste bezpečně zařazení před ní, bez nutnosti zrychlovat na 130 jako s dieselem.

A přecházíme na podvozek. Podvozek vedl mnohé motoristické novináře k výrokům, ať zapomene na soudobé Audi A4, a jdeme si koupit Mondeo. Kvůli podvozku jsem si oblíbil Fordy i já. Ale jak je na tom podvozek Mondea po 150 tisících? 

Nikdy to nebylo žádné ostré náčiní. Pořád ale zdolává hupy, prahy a podobné překážky s přehledem. A pak na tenoučké rozbité okresce seknete volantem a čumák tohohle mastodonta letí přesně kam má - "za roh". Místy máte pocit, že se nad okreskou vznáší. Není to ale let bez citu - stále víte, co se pod koly děje, jen je to bez ran do karoserie, bez vrzání, a odskakování kol. Tohle je na tom krásné - ačkoli se jedná o velké a prostorné auto, které je staré a ojeté, pořád dokáže svou přímočarostí potěšit.

Nicméně pokud jde o vyřčené srovnání s luxusními německými vozidly, je potřeba si připomenout, kdo je tu pitbull a kdo čivava. Ano, nadšená videa před lety srovnávala, jak Mondeo mezi 100 a 250 kmh utaví srovnatelně výkonný mercedes E nebo BMW 528i. Ale pokud jste řídili soudobé BMW nebo Mercedes, je pocit v Mondeu při 200kmh nesrovnatelný. Mondeo vám prostě dává všemi deseti vědět, že výkonu má sice dostatek, ale na vysokou rychlost dlouhodobě není dělané. Zatímco konkurence na ni dělaná je, a sice se na ni dostává hůř, ale pak jede jaksi nonšalantně. Motor Mondea se třese, má přerývaný chod, a vše kolem sviští jako byste nejeli 200 ale 300. Je to trochu živelné, což sedlo k předchozí generaci ST, ale k sportovní limuzíně se to nehodí. Kila dolů se tedy podepíší pozitivně na zrychlení, ale negativně na komfortu. V tom paradoxně působil klidněji kombík v dieselu, které na dvoustovce vždy spokojeně vrněl. 

A spotřeba? Fiiiiii...  že se ptáte. Na tu si nechávám diesel. Pokud s Ecoboostem pojedete pro radost, skončíte na dvouciferné. Pokud jej budete muset občas použít účelně, umí spadnout hluboko pod deset. Takže Rakousko stovkou po dálnici za osm bude reálné, projížďka pod plynem na okresce za 13 taky. Rozptyl přes 5 litrů - u dieselu je to max. do dvou litrů. 

No a srovnání s Mazdou 6? Mondeo je oproti japonské kataně uvnitř střídmě zařízené a zvenku o generaci starší. Nic naplat. Mazda vás svým kvalitním měkkým čalouněním, krásou a luxusem vřele obejme. Konkrétně v mojí specifikaci má ale Mondeo lepší sedačky, snesitelný kožený interiér, a výraznější motor zvukově i sílou - Mazda klokotá jak Fabia, Mondeo mručí a každá akcelerace v něm dělá zvukově radost. Navíc i přes svou velikost, je to víc motokára. Stačí ho nechat plout ulicí a držet volant dvěma prsty. Poznáte, které auto vás za ty prsty bude tahat a vesele cukat volantem (a nemyslím teď Lane assist). A poznáte to i v devadesátce na okresce. Tu vůni zašlých časů a přímočarého řízení. Mondeo dává člověku řidičsky přesně ty drobnosti, které Mazdě chybí, a které jsem tu před pár lety vyjmenoval. 

A srovnání s Giulií? To necháme na jindy. Italská kráska je ostřejší náčiní, ať zadokolka nebo čtyřkolka. Není to rodinný dostavník s pocitem motokáry, ale sporťák převlečený za sedan. Jiná liga. Pevnější šasi, pevnější zavěšení. Čtyřmístný interiér a kufr je u Italky jen na oko. U Mondea je to naopak základ a podvozek je spíše bonus. Také zrychlení Giulie je jinde. Jestliže nejrychlejší Mondeo "vydře" stovku za sedm, Giulie ji téměř za sedm zvládá s papírově podstatně slabším dieselem. Tam kde Mondeo zkouší zvuk dieselu napůl úspěšně tlumit, Giulie nezkouší vůbec nic, a prostě naplno a vesele chrochtá, ale táhne. Chrrrrr. Tlumení jsou kilogramy, a kilogramy nejedou. 

Koupil bych si to jako nové? V roce 2011 to bylo na Ford drahé auto a v takové komplikované situaci. Recenze vlažné, spotřeba benzínu vysoká, downsizing, když ještě nebyl pozitivně přijímaný. Turbodiesel byl naproti tomu stravitelnější - taková opulentnější Octavia, navíc za podstatně méně peněz - k tomu diesel tehdy byl jediný možný firemní pohon, takže Mondeo TDCi byl jeden z "manažerských" fleetových vozů. A pro soukromou koupi se za cenu Ecoboostu šlo poohlížet po nějakém levnějším Volvu nebo Audi. Takže podobně jako většina lidí bych si ho tehdy nekoupil. 

Předsevzetí 24

Nový rok je skvělá příležitost dát si nějaké předsevzetí. Ne protože se to dělá, ale protože je to milník nebo řekněme startovací čára.

Moje bylo loni skoncovat se sladkým a povedlo se. Už žádné dortíčky během dne, žádné balené dobroty, čokolády apod. Proč jsem to dělal? Jedl jsem toho hrozně moc a moje střeva a štiplavý pot už mi to dávaly najevo. Jak se omezení projevilo? Okamžitě zlepšení a postupně mizejíci sžíravá chuť na sladké. Největší výzva? Nebýt exotem. Tedy jíst sladké, když se to hodí (něčí narozeniny, vyhlášená cukrárna, někdo napekl), a zároveň se tím nenechat strhnout zpět k oné sladkožravosti. Zezačátku těžké, po pár měsících lepší. A povedlo se.

Teď je tu přede mnou neméně těžké předsevzetí. Seriály. Na ty jsem začal koukat nevinně, v první covidové zimě - takže je to takový můj long covid. Ještě předtím byl the Young Pope, kdy jsem spíše nerad udělal výjimku - seriály mi vždy lezly krkem tím, jak jsou uměle natahované a dělají se díly pro díly. Ale Mladý papež byl tak geniální, že jsem se pro jednou podvolil.

Pak přišel Babylon Berlín. Jsem ten germanofil někde jsem o něm četl superlativy, tak jsem si z ulož.to stáhl první díl. Tyjo! A taky že ano. Ta atmosféra, ten obraz, to napětí, propracované postavy. Chytlo mne to a byla radost si vždy po čase stáhnout díl a dívat se. Pěkně hned, jak šly děti spát, se sklenkou vina...a pak jít taky spát - ještě před půlnocí.

Fáze dva byla HBOMax. Štvalo mne, že máme jeden z mála zdrojů zábavy - koukání - a musíme krást. Zaplatím jsem tedy HBO, a pak i Netflix. S tím ovšem přišlo i to, že člověk občas sjel i dva díly najednou. A to už jsem byl po půlnoci a na dvou sklenkách. To se to pak ráno v šest moc dobře nevstává. Trpí tím cvičení a běhání, ale v covidu to nebyl takový problém. A také to byl ten Babylon a ten jednoho dne skončil.

Pak jsem ještě byl vybíravý. Vždy když se objevila nějaká dobrá recenze, seriál jsem sjel. Občas to bylo v tom režimu, že týdně vydávají nový díl, což bylo neškodné a ideální. 

Co ale bylo škodlivé, bylo vybudování toho zhoubného zvyku: když je den na konci, šlehnu si seriál. Tělo si na to zvykne jako na ten cukr. A začne to dělat automaticky. 

Když na konci dne není díl, cítíte prázdnotu. Takže hledáte další dobré seriály. A vezmete už i něco, co nemá dobře hodnocení ve smyslu nadčasové nebo artové, ale prostě jen kvalitní zábava.

No a pak přijde fáze předávkování. Jste méně vyspalí, méně dáváte pozor a streamovací služby se starají, aby vám automaticky pustily další díl po té, co ten předchozí skončí v nejnapínavějším bodu. A zároveň hned přeskočí titulky. A vy nechcete přestat. Takže už nejste na jednom dílu, ale na dvou až třech. A je po jedné ráno. Vstávate pořád v šest, takže dávka spánku už není šest hodin, ale pět. Také už se nedělá to, že by se díly uvolňovaly postupně - streamovat můžete celou sérii hned.

To už máte mozek úplně vymletý - tím spíš pokud k tomu máte náročnou práci. O to víc chcete svou odměnu.

A začněte sjíždět věci, kterými jste dříve vysoce opovrhovali a jsou tu již léta jako Walking Dead nebo Game of Thrones. A tak jsou tu seriály s vámi na mnoho let dopředu.

Jen výjimečně je seriál od druhé nebo třetí sezóny tak trapný, že vás od dívání na čas odpudí. Ale i to bylo. 

Dokonce dojdete do momentu, kdy koukáte na více dílů až do půl páté do rána. To vám zase totálně pokazí víkend. Protože spaní do deseti prostě zabere půl dne a stejně nejste vyspalí.

Zkoušíte to omezit. Nejde to. Jakékoli předsevzetí typu jeden díl a dost funguje jen na chvíli. Pak přijde napínavý konec, a už to řetězíte zase. Najednou vůle nepomáhá, protože je po půlnoci, vy jste unavení a chybí energie to vypnout. Zkoušíte dokonce různá tvrdá omezení, ale ta nepomáhají.

Takže docházím k tomu, že je potřeba skončit už úplně. Podobně jako s hraním, kdy od určité doby již mám pouze záměrně velmi neherní počítače. Když si sednu ke hře dnes, pořád platí, že nemám záklopku, a proto už nikdy hrát nemohu. Ale už to o sobě vím a kontroluji to.

Moje předsevzetí jsou tedy seriály - podobně jako hry úplně, ale podobně jako u cukru si nechat dvířka pro dobré a uzavřené série typu Mladý papež. Na základě recenze. Držte mi tedy palce - působí to jako nic, ale pro mne je to větší výzva, než to vypadá. A klidně se mne v březnu u piva nebo u kafe zeptejte, jestli ještě čučím, pomůže mi to dostát závazku.

Tímto také přeji všem šťastný rok 2024 - ať vám neřesti přináší jen radost a drobné opotřebení v rámci přípustných mezí.

Xperia 1 V První dojmy

Protože je mi těch 40, nadělil jsem si vedle kávovaru černý Sony Xperia 1 V. Ještě mne nějaké samodárky asi čekají, ale teď o tom telefonu.

První dojem je wow. Černá sice vizuálně není nijak přitažlivá, ale Japonci telefon vymazlili na dotek, což není vidět. Vroubkované hrany a šupiny na zádech jsou velmi netradiční. Trochu jako kufr rimowa, který ale nešaháte, jen koukáte. Tenhle telefon je hmatová radost, ale logicky pouze bez pouzdra. Co je naopak negativní: nový model už není tak tenoučký jako trojka. Je robustnější. Jako ajfoun. Fotomodul je naopak vizuálně vydařený - působí teď víc symetricky, ale čert to vem.

Selfie a digitální dokreslení obrazu. Po přímém přechodu z trojkové řady, je vidět znatelný pokrok. Selfie kamerka byla dřív hrozná (selfie krypl), teď to drží krok s Apple.

Fotky hlavním foťákem ještě potřebuji zažít. Nejsou tak cukrové jako z ajfounu nebo pixelu, jsou sonyovsky střízlivé a zda se, že foťák zvládá i pohyb v přítmí a podobně. V tom ale ani trojka nebyla nijak zlá. 

Reproduktory jsou zase o něco hlasitější a výraznější. Už předtím byly dobré, ale teď jsou opravdu výrazné. 

Co je samozřejmě horší než u Apple, je pohotovost bluetooth a WiFi. iPhone se prostě připojí rychleji, pohotověji, bez problémů. Sony se zasekává, má prodlevy apod. Ne že by se s tím nedalo žít, jsou to sekundy a nakonec to funguje, ale ďábel je i v podobných detailech. 

Dál tu mám svůj sluchátkový konektor. Ten je u Sony tradicí, u iPhonu mi chyběl. iPhone urazil od iPodů kus cesty a dá se ze sluchátek přes bluetooth velmi pěkně poslouchat. Sony už vyhrává jen v té kvalitě po drátu - zvuk není přeposilovaný, ale zase jsou lépe slyšet jemné nyance a to mám osobně raději než dunění do uší.

Jinak je to Sony jako vždy. Baterie na dva dny kombinovaného osobního a kancelářského provozu, dostatek výkonu, netradiční displej. 

A ptám se sám sebe, proč Sony? Především iOS mi ani po roce užívání nesedl. iPhone je jinak fajn hardware, ale zvyk je železná košile. Pak by se ale nabízelo mít Samsung a tady už je dvojí odpověď: Jednak se mi pořád trochu líbí ten sluchátkový konektor. A to druhé už je z říše psychoanalýzy: Líbí se mi, že Sony dělá věci po svém, má svůj designový jazyk. Dřív to byla i filozofie - střední výkon a špičkový design za dobrou cenu, ale s kompromisy. Dnes už je to vysoký výkon za vysokou cenu, ale zase je to ten paličatě originální kousek, který nakonec nedělá až tolik kompromisů. Pořád tedy určitý fetiš, možná snaha odlišit se, kterou sám sobě nepřiznávám?

A abyste si nemysleli, koupil jsem ho lehce použitý, dokonce uloven pod cenou toho základního ajfounu. Jako už u trojky, mi ho prodal rozezlený pán s tím, že nechápe, jak někdo může chtít za takovou s***ku tolik peněz, a že se vrací k Apple. Jeho věc, já jsem spokojen.

Jo a má krásnou krabičku. Manželka ji dlouze studovala, a to už je něco. Možná v obdobné krabičce brzy koupíte nějaký šperk.

Dvojí klika

Měl jsem kliku. Díky za ní! V šest ráno vezu Lordem Fordem tři kolegy do Vratislavy. A kdesi na třicátém pátém kilometru D11 je nový povrch. Hromada kamínků, co bubnují o podběhy. Chvíli koukám, že se práší za kočárem a najednou hrozivé chrčení zepředu a auto jakoby plave. Brzdím, dávám blikač, sjíždím do pravého pruhu a následně do odstavného. Pak vše jako na drátkách. Čtyři vesty, trojúhelník, pokus o nasazení dojezdového kola, a následně volání na asistenci a odtah luxusním double cab tahačem, kde to byl team building per excellence. V 10 hodin jsou nasazená zimní kola a já znovu zkouším vyrazit do Vratislavy.

V čem ta klika spočívala? Jel jsem sice 140 kmh, ale: držel jsem zrovna volant pevně oběma rukama. Bylo sucho a teplo. Nikdo mi nevisel v kufru. Dálnice měla krásný široký odstavný pruh. Kolo zřejmě ušlo postupně, takže auto dobře poslouchalo volant. I přes ranní špičku byl prostor uklidit se do odstavného pruhu. Stalo se to kousek od Prahy. A v mém pneu servisu reagovali pohotově. Takový koktejl dobrých okolností vždy nastat nemusí. Takže díky za něj.

Podruhé jsem měl kliku, když jsem vezl děti do Radotína. Bylo to za plného dne, ale pršelo. A já jsem úplně přehlédl auto v mrtvém úhlu. Najednou tam bylo. A včas přibrzdilo. Řidič toho vozu nedělal nic špatně a jel povolenou rychlostí. Jenom já jej neviděl. A tohle se mi od určitého stupně vyježděnosti zatím nestalo. Aspoň tedy používám s předstihem blinkr a mezi pruhy prejíždím plynulým manévrem, žádné myšky. Ale i tak - kdyby druhý řidič nepřibrzdil, je to srážka a moje vina. Takže dvojí klika. 

Nemakám - nemám kam

Přátelé, omlouvám se, ale v poslední době bylo na tento blog těžké vypotit cokoli, co má hlavu a patu. Možná se ptáte proč. Z větší části za tím stojí práce. Ne, bohužel, neřídím banku a neberu 250 měsíčně, ale dá se říct, bohudík, že aspoň nějaká práce je. A vlastně i baví. Ne že bych byl 100% času v takzvaném flow, ale vlastně...nikdy jsem neměl víc peněz na hraní a tak zajímavá témata, která by mne večer sežvýkaného vyplivla. Ani nemohu říct, že bych vzsedaval s kamarády po barech (to jsem ale nedělal ani před moderní nemocí).

Na psaní přitom doba poskytla více než dost krásných témat, do kterých by si šlo povýšeně kopnout, viď, Donalde, Mikuláši, Václave, ale to glosování mi právě teď nějak nepřináší ten správný požitek. Ani naivní zápal pro krásné věci typu záchrana javoru na nábřeží nebyla.

A doporučení krásného? Ano, rozepsal jsem snad 10 článků, ale viz. výše, nic jem nedokončil.

Inu, jednoho dne v téhle kavárně možná zase otevřu okenice, vymetu pavouky a zahřeju presovač, ale je otázka, jestli sem někdo ještě někde na hořký černý šálek, občas obohacený pěnou dní, zavítá. 

Možná to tu na dobro zavřu a začnu se natáčet na YouTube, jak celý den pracuji, získám miliony shlédnutí a odběratelů svého kanálu, a stanu se tak konečně milionářem, nejlépe lirovým (míněno italská lira).

Vánoce 2019

Jaké byly Vánoce 2019?

Především tu byly pekelně rychle. Už jsem pochopil, že nemá cenu pracovat od nevidím do nevidím, protože pak ten rok uteče vždycky rychle, ale ještě jsem se nenaučil důležité lidi a sám sebe efektivně posílat do řitě. Takže skončilo léto a najednou byl pryč i rok 2019.

S tradiční štědrodenní pizzou k obědu. Teorie je, že když se nacpete jako prasátko, není pak třeba půst a stačí se podívat do zrcadla. Bývaly časy, kdy bych řekl, že sníst pizzu rovná se postít se. Ale to mi bylo 20. Teď bych řekl, že jsem v zrcadle viděl zlaté prasátko. Ale nebylo to vůbec tak zlé.

Na panáka s Víťou. Víťa na tom trval, a když jsme mu to splnili, byl za odměnu hrozně hodný. Zatímco jsme usrkávali long drink v baru, seděl na klíně a hrál si se sodovkou. Pak při přejezdu mezi bary usnul a další long drink absolvoval již v horizontální poloze.

Konečně doma ve čtyřech. Poprvé spolu s ženou a poprvé v Holešovicích jsme byli na Štědrý den doma. Řízky pro kluky a vinná klobása pro nás. S výborným vínem z archivu, který mám utajené za odpadkovými koši. Se salátem z Billy (nikdo jiný než já jej totiž nejí). Bylo to super - poprvé jsem se po dlouhé době na vánoce nepřejedl a cítil se tak i po fyzické stránce dobře, takže slimfit košile neurvala knoflíčky. A ta radost kloučků vyrobená doma - z přivezeného stromečku, z ozdobeného stromečku, z řízku, z nadílky. To přímočaré vískání žádná slova nenahradí.

Se stromečkem v květináči na operák (půjčený - dovezli nám ho domů, a 5. 1. zase odvezli). Nebudu se zde rozepisovat o tom, jak stromeček v květináči šetří přírodu, to ať si každý přebere sám, ale svým způsobem to bylo geniálně bezstarostné. Když se dodrželo zavlažování a omezil teplotní šok, stromeček neztratil skoro ani jehličku, a to přesto, že na něm byla hromada dinosaurů, žraloků, ozdobiček a světýlek.

Nemateriálně. Tedy samozřejmě vyjma dětí, které chtějí vlakové točny, Lego, dinosaury a mají z nich pak neředěnou radost. Já jsem si pak všechno, co jsem chtěl, koupil po Vánocích :-)

No a pak postaru v Lovětíně a Radotíně. S hromadou jídla dárků a s velkou rodinou.

Proč tentokrát nejdu na Letnou?

Předtím to bylo proti manipulaci se státními zástupci v době vyšetřování čapí kauzy. Bylo to jako hromadné "vidíme tě, nemůžeš si tu dělat, co chceš." Byl jsem protestovat proti konkrétnímu zločinu. 

Tenhle motiv tu teď ale chybí. Nechci protestovat proti tomu, že byl někdo regulérně a demokraticky zvolen, protože jsem rád, že máme demokratické volby. 

A ano, Babiš v listopadu není lepší než Babiš před půl rokem. Ale situace je jiná a protestovat a vztekat se nad hajzlem, kterého za 2 roky zase zvolí půlka tohohle národa, je navíc ztráta času. Chceme mafiána, víme, že je to mafián a lže, kudy chodí, ale evidentně nám to nevadí. A tak ho volíme.

Píši my, protože stejně se dívám na Italy - oni volili Berlusconiho - a na Slováky - oni volili Mečiara. Že tam byl v menšině občan Beneš, který volil jinak, je historicky podružné.

Cesta ven může podle mne být jenom přes soud, přesvědčit tu většinu, co ho volí, a nebo mít silného kandidáta, který Babiše zastíní, a nebude to z bláta do louže. Ani jedno teď nevypadá realisticky, takže 16.11. budu raději trávit něčím příjemným. 

Zářím záříš září

Je září a v práci už zase záříme. Králíčci se vrátili do kotců, uvědomili si smrtelnost kalendářního roku a jeho rozpočtů. Otáčkoměr pracovního tempa jede na plné obrátky do červeného pole. Co se nestihlo za dva kvartály do léta, nutno jest stihnouti za kvartál vánoční.

Konec roku právě začal, říkají e-shopy.

Můžou na to mít tabulky a projektové plány. Někdo má Prince2 certifikovaného projekťáka. Ale fakt je, že v posledním čtvrtletí je pravidlem nestíhat.

Králíčci v kotcích v prvním půli roku hledají řešení. Tohle by šlo, ale není to ono, vezměme to další. To nás ale vrhne zase na začátek. Hele, ale chceme to jednou přece udělat pořádně. No tak jo. A v posledním kvartálu vezmou na milost to první, aby něco bylo.

Píši to s hořkou nadsázkou - i na tom je něco krásného, jako že každý rok přijde jaro léto podzim debilní vánoce a zima.

Váš ne-realitní makléř, kordiálně. 

Nitky jara

Jin a jang ročních období. Je krásné, jak už od letního slunovratu je ve vrcholném kypění vidět umírání a přechod do zimy, jakkoli je to v kalendáři ještě daleko. A hřeje u srdce, jak jsou do samého začátku zimy vetkány první nitky jara.

Niki letos slavila slunovrat na večírku a já si s kloučky dal sklenku. Pořád mne čeká vynést oheň na horu.

Zamyšlení nad krásným babím létem

Říkám si, jaké je krásné babí léto. Barvy a sluníčko se s námi mazlí. A vím, že z druhé strany je možné to samé vidět jako katastrofální sucho pokračující již od jara. A to několikáté v řadě. A nemějte mi to, prosím, za zlé, ale preferuji vidět tu barevnou stránku a ty náznaky apokalypsy si tedy vlastně nepokrytě užívám.

Neřídím se rozhodně heslem po mně potopa, ale spíše carpe diem. A jsem vlastně (omezeně) ekologicky svědomitý - snažím se zbytečně neplýtvat dary této planety, ale je mi jasné že v míře mně blízké to nestačí. Nemyslím si ale, že když se já, Láďa Beneš, začnu chovat extrémně, ovlivním tím jakkoli vývoj srážek a teploty. Pouze sobě a svým blízkým vytvořím novou (možná) falešnou mantru. Nemyslím si ani, že mohu sucho nějak zásadně ovlivnit. A dost možná, když ovlivním, zjistím, že to není správně.

Nechci ale vyznít jako nihilista. Každý může být Mahátma Gándhí a hýbat masami. Jenže já jím v oblasti sucha být nechci.

Nejprve: Můžu věřit, že to, co se děje, má skutečně příčiny, které se komunikují? V době inflace faktů, kdy s vědeckými průzkumy nakládáme jako s komoditou, a kdy na vše existuje výzkum, který názor podporuje, a také druhý, který jej zcela vyvrací, nemám daleko stavět vědu na stupnici uvěřitelnosti hned vedle náboženství nebo dogmat. Samozřejmě - věda za to nemůže. Přestávají totiž také existovat média, která by korektně citovala pouze spolehlivé a existující zdroje. Ale zase, je v silách každého u každé pochybnosti pročítat závěr z výzkumu, metodiku a hledat, kdo výzkum sponzoruje, abych pochopil, jestli je skutečně důvěryhodný?

A na druhou stranu nevěřím příliš ani těm, kteří říkají, že když je problém překomplikovaný, nemá cenu se v tom patlat, a je třeba řídit se zdravým rozumem nebo intuicí. Složité problémy nelze vždycky řešit jednoduše - někdy prostě je potřeba mít schopnost proniknout pod povrch, získat znalost a pochopit celou komplexitu, i když řešení pak jde proti selské logice.

A když už bych zázračné řešení znám, nevěřím, že komplexní problémy máme šanci řešit efektivně. Pokud řeším problém, který se týká malé skupinky, lze najít konsenzus a řešení koordinovaně vykonat. Nevěřím ale, že se umí domluvit a následně koordinovaně chovat velké společenství jedinců nebo společenství sestávající z vícero společenství.

Nefunguje to vnitro ani mezistátně, ani v korporacích. Vím, že když tady u nás v malé zemi vylezeme zpátky na stromy, je tu stále Čína a Indie, které každá mají přes miliardu obyvatel a jsou teprve na začátku. Že za mořem jsou obrovské Spojené státy, kde mají třeba úplně jiný názor, a ještě větší Jižní Amerika, kde průmyslová revoluce teprve začala. Když se budu chovat vzorově a nechám sešrotovat své auto s normou Euro 5, pořídí si v tu samou minutu za mořem mnohonásobně víc lidí auta bez katalyzátoru.

Aby se nesourodá společenstva dala do koordinovaného pohybu, zpravidla nepomůže vybroušená logická argumentace, ani kvalitní management. Je třeba charismatický lídr. A jak víme, i ti lídři, kteří to s námi mysleli dobře, a ve své době konali podle nejlepšího vědomí a svědomí, nemuseli strhnout národy správnou cestou (a teď nemyslím Hitlera - dosaďte si, prosím, někoho, kdo ve své době neškodil). Často v dobré víře prostě jdeme špatnou cestou. Nebo jdeme cestou, kde dosáhneme jeden dobrý výsledek, ale zapomeneme, že potřebujeme dosahovat ještě druhý dobrý výsledek na opačném pólu (myšleno metaforicky).

Nu a pak mi nezbývá než věřit. Není to pak nic jiného než víra. Něco jako víra v boha. A stejně jako u každé víry musím také v něco nevěřit. Mohu nevěřit, že dochází ke klimatické změně. Mohu nevěřit, že to způsobuje moje jízda dieselovým Mondeem 1x za týden nebo moje igeliťáky z Billy. Mohu věřit, že moje jízda do práce na kole ničemu nepomůže - pominu-li dojmy z projížďky podél řeky a svou kondičku. Mohu v dobré víře něco dělat a něco nedělat, ale asi to nebude mít velký dopad tak či onak.

Mohu ale věřit v krásné barevné babí léto. Mohu věřit tomu, co mne naučili rodiče, prarodiče, různí mentoři, které jsem v životě potkal, a v to, co mi životní zkušenosti daly. Určitě to není konečná pravda, ale jsou to souřadnice mého dobrovolně omezeného světa. Pokračuji tak zaslepeně v oné možná špatně nastoupené cestě.

A nezbývá mi pak jiná jistota než být vděčný. Jestli se řítíme do skutečného klimatického průseru, budu možná jedna z posledních generací, která se do klidu narodila a v klidu ještě dožije. To je zatím důvod k obrovskému vděku -  vděku šťastné náhodě. A neříkám ani, že jsem z toho vděku 100% času v zenu. Fakt je, že nejsem - často fňukám a jsem nespokojený. Ale mír, blahobyt a klima téhle země a mého života k tomu rozhodně nedává nejmenší důvod.

Fotr má noviny

Dávám si v křesílku švestkové chutney od mistra Markétky a k tomu smetanový jogurt a kafíčko. Správný fotr.

A správný fotr v křesílku by měl mít správné papuče a správné noviny.

Papuče ještě ne. Oběh mám v pořádku a nohy v teple.

Ale zrovna mi v klíně přistála krásná nabídka na digitální Hospodářky s pátečním tištěným vydáním včetně magazínu až do schránky. A tak si fotr objedná noviny, bude pro ně každý pátek chodit do schránky a číst si v papíru k sobotní snídani. V týdnu pak bude číst na displeji. A ještě může být rád, že podpoří kvalitní žurnalistiku, která zatím nepatří babišce.

Hospodářky jsem dřív měl rád. Objednávali jsme si je s kolegou do práce. Kvalitní noviny, které mají názor, hledají obsažná témata, předkládají příběhy inspirativních osobností a podniků, a snaží se jít do hloubky - namísto politického marketingu.

A pokud nemáte výhodnou nabídku po ruce, mohu doporučit E15. Doteď jsem s ní pohodlně přežíval, ale byla přece jen hodně obchodně zaměřená, ne moc inspirativní - jakkoli jejich filmové typy na poslední stránce mi vlastně také perfektně padly do vkusu.

Roadster - vzplanutí a zážeh, nikoli vznícení

Dostal jsem chlapecký dárek. Nebyl to pornočasopis ani vodní pistolka, ale voucher na den s Mazdou MX-5. Vlastně to bylo porno. Automobilové. Vlastně to nebylo porno, ale láska. Vlastně to nebyla láska, ale vzplanutí na jednu noc. Vlastně ne na noc, ale na den. A pistolka taky. Pif paf z výfuku!

Do ruky se mi dostala druhá generace o objemu 1,8i se speciální limitovanou úpravou 10th Anniversary, dvojitým výfukem a 140 koňmi, což je přesně výkon udávaný u mého Focuse, který s ním uměl zahýbat. No a proč že to píšu? Nevím. O to u téhle Mazdy nejde.

Jde o něco jiného.

Jde o to, že si sednete a ocitnete se v jiné říši, kterou nelze úplně slovy popsat a pocity vyjádřit.

Tak zaprvé nevíte, jestli jste neprosedli na zem. Sedí se tak nízko, že to až nedává smysl. Zadruhé když zavřete, zabolí vás koleno. Dveře vás namáčknou na volant. Nasoukáte se tedy ještě hlouběji. Ano. Právě poznáváte, co to znamená, když lidé říkají "obléknout si Mazdu MX-5". Sedadlo nejde dát dál než... než kde ho nechcete mít. Ještě tedy oblékáte, až jistíte, že ruce na volantu vlastně máte přirozeně.

Zadruhé, vystouplá mohutná kapota Mondea hadr. Tady před vámi trčí hned tři blankytně modré prolisy kapoty. Mňauuuuu. Shodíte (doslova) střechu jedním máchnutím ruky. A za vámi již není nic než modrý spojler a stříbrné kulaté trubky, které vás při převrácení ochrání asi jako klobouk kdysi v mém kabráči. Všude kolem je silnice a nad vámi nebe.

Zatřetí. Na palubní desce není nic, co nepotřebujete. A vy nepotřebujete skoro nic, chcete jen jet. Takže startujete.

Začtvrté. Startujete. Výfuky. Tyhle nebyly standardní. Motor, který je před vámi, tlumeně duní za vámi. Rozjedete se a ozve se řev přesně tak hlasitý, aby to nebylo trapné.

Zapáté. Nerozjedete se snadno. Tohle auto je tak malinké a přitom klade takový odpor! Vše jde ztuha, ale jak se později přesvědčíte, i přes svůj věk zůstává ostře precizní. Takže se ztrapňujete (přinejmenším před sebou) na každé křižovatce, dokud se to nenaučíte. Ta malá potvora vám dá sežrat každé špatné sešlápnutí plynu a každé chybné puštění spojky. No a pak vyrážíte, silnice kolem vás, obloha nad vámi, poslední horké dny léta se s vámi mazlí tak jako brblání motoru.

A lidi mávají, pokřikují, smějí se a zvedají palce. Dnes už staré modré autíčko dělá všem radost. Taky se na vás všichni se na vás lepí. 140 koní dnes není v práci. Tohle je kabriolet jako každý jiný - když jedete 60, máte pocit jako v devadesátce, a když jedete devadesát, máte smrt v očích.

Pak se ale objeví otevřené silnice bez provozu a vy zjišťujete, že otáčkoměr je ocejchován do osmi tisíc. A že pak se dějí věci. Výfuky řvou, motor kvílí a začíná táhnout. No a tím to končí. Pak to začne být nebezpečné. Já totiž neumím zadokolky řídit. Takže zpomaluji a vychutnávám si to sluníčko, krajinu Kokořínska, zeleno, momenty se svou ženou, radost, a všechny ty netradiční pocity a zvuky, jako je šumění stromů, cvrkání, zpěv ptáků - to, co v autě běžne neslyšíte a necítíte.

No a asi se ptáte, jestli si to zítra pořídím. Stojí to přece "jenom něco mezi 100 a 200 tisíc" a už to asi jen poroste na ceně (pokud s tím nebudete jezdit do práce a parkovat v Holešovicích). A já říkám, že nepořídím. Pokud se rozhoupu ke kabrioletu, chci zase cestovní kabriolet. Takový obyčejný, který tolik nedrncá, ale plaví se. Neřve jako rozzuřená kočka, ale jen si poklidně přede. Jet s Mazdou je infarktový zážitek na jeden den, který každému "kordiálně" doporučuji, ale není to zážitek na každý den, tedy všední, tedy nezevšední. Kdybyste to chtěli také vyzkoušet, najdete Mazdičku tady.

A ještě nakonec: Že nevíte, kolik jsem dal za celý den za benzín za jízdu zatáčkami skopce do kopce těžkou nohou? 500 korun. Wow! Opravdu svět tolik potřebuje turbo?

A ještě nakonec - sednete pak zpátky do Mondea, a máte pocit, že zase řídite pouťovou labuť, jak sedíte nahoře (i když po pár metrech své auto již zase milujete - proč, jsem zde popisoval již dříve, ale nyní stačí fakt, že vás z něj nic nebolí).

Zombie apocalypse

Svítá. Mrholí. Obzor je neurcitě šedý. Kulhám polomrtvými ulicemi. Šklebím se. Jsem zombie. Chodí tu další zombies, mlčí. Hledají zbytky života, které by zavraždili. Na konci ulice projíždí špinavá tramvaj z 60. let (ještě je nezrušili?). Veze zombies do korporátních hrobů, než se rozední. Neznají denní světlo, chcípli by mimo přítmí svých kanceláří. Vylezou zas po západu slunce a budou šířit zombie apocalypse.

Už pátý večer za sebou ponocuji a připravuji nabídku pro firmu, kterou nelze odmítnout, na věci, které jsou... neotřelé. Tkám k sobě vlákna komplexních struktur. A nezbývá mi než věřit, že se pozornost protistrany zachytí v síti těch několika tabulek, obrazovek a stručných popisů. Snažím se vžít do těch, kdo to budou číst. Ale stejně tak může nastat úplné nepochopení.

Šklebím se a kulhám. Napůl ve spánku. Zombie.

Proti jde zombiekráska. Šklebí se. Najednou mne to hrozně pobaví, jak se v tom šedém deštivém ránu všichni tváříme.

Vyčaruje mi to na tváři bezděčný úsměv. Neskrývám ho. Naopak přidám. Kráska jej zachytí a najednou prochází kolem, vlní svůdně boky, jiskra v oku, opětuje vřelý úsměv.

A taková jsou moje jiná rána. S úsměvem. Když se smějete na svět, svět se směje na vás. Když prohodíte pár vřelých slov s uklízečkou nebo vrátným. Rozbijete kruh přímkou.

Dovolená v rodinném ráji

Letošní dovolená v Rakousku mne rozmazlila a bude těžké ji překonat.

Byla dobře připravená i nám hrálo štěstí do kapsy. Povedlo se najít skvělé ubytování, které bylo rájem pro děti. Počasí bylo skvělé a byli jsme zdraví.

Malý ráj (nemluvím o metrech čtverečních) byly apartmány Knappensteig 2 (v obci Wagrain) - byly last minute volné a rozhodně chápu jejich skoro 100% hodnocení na Booking.

Jak se rozmazluje otec od rodiny? Kvalitou, smyslem pro detail a pochopením pro malé dvounohé bestie. V přízemí je vnitřní herna (kdyby pršelo) a garáž, kde kromě našeho auta, které v barvě "black panther" ocení stání mimo slunce, parkovali také šlapací motokáry všech velikostí volně k mání. Ty šly volně použít - bez strachu, protože dům byl na konci všech cest a přijížděli jen hosté, kteří všichni měli děti a tedy i pochopení. Na střeše garáže bylo velké dětské hřiště vybavené gigantickým pískovištěm, prolézačkami, vychytanou trampolínou i pro dospělé (ach bože!), odrážedly, a přístupné přímo z terasy. 

Takže každodenní scénář: Vracíte se zplavení z hory, schováte nebohé rozpálené auto od střechu, z lednice vytáhnete víno nebo pivo, děti pustíte na terasu a jdete si k nim sednout, koukat na hory, kostel, západ slunce nebo cokoli, co vás právě napadne. A když už toho máte dost, závodíte se synkem na motokáře, protože dvě byly i pro dvoumetrového chlapa s batoletem na klíně.

K tomu za rohem aquapark (zdarma pro ubytované) a z terasy výhled na kostel a do údolí. Praktická romantika.

Apartmán byl už jasná volba, i protože dává víc prostoru, a můžete si vařit, co chcete. Ušetříte si krizové čekání na pozdní večeři ve škrobené restauraci, kteroužto pak potomci odmítnou, ale vy ji stejně musíte zaplatit. Ale hlavně prostě máte větší volnost a svoje soukromí a klid.

Pro výlety jsme vybírali "dětské hory" - Rakušané umí nesmírně poctivě dělat "houpy" pro děti - celá hora je nenáročně a pestře pojata jako zážitková stezka pro malé i větší. Těch 500 metrů od lanovky není žádná extrémní turistika, ale spíše příjemně strávený čas společně v překrásném a vlahém prostředí velehor. Na pivečku a kafíčku se vyplatí nešetřit. Stejně tak na místní "uhlířině", jak říkám pokrmům na horských chatách. Zalykám se blahem - jednoduchá tradiční jídla jak od babičky, ale poctivé porce, jako bychom ušli 40 kilometrů v kopcích. To vše s místními lučními bylinkami. Tedy... je to úžasné až na výjimky. Rakušáci totiž narozdíl od itošů umí i špatné hospody.

Výlety je možné proložit nesčetnými koupacími jezírky, která se ve vedru hodila. Představte si radotínský biotop se stínem starých stromů a na pozadí s velehorami.

Na plánování výletů existuje nespočet blogů a serverů, nám docela pěkně pomohla stránka "S dětmi v báglu", ale i knížečka k Salcburské slevové kartě. Možnost si zážitky předplatit za fixní částku v podobě kouzelné kartičky vám totiž neuvěřitelně rozváže ruce a nutí vás atrakcí absolvovat co nejvíce.

A když zapršelo, vyrazili jsme vláčkem do lázní ztracených v čase - Bad Gastein - kde stojí také Grand Hotel Budapešť z filmu Wese Andersona. Stejná souprava, jako mají ČD, stejně špinavý záchod a nefunkční dveře vagónu pro kočárky, nám daly cítit vůni a teplo domova i v chladnějším dni. Oproti domovu byla ale vyjížďka horskou železnicí vskutku epická a vyrovnalo to i fakt, že salcburská kartička na tuto trasu neplatí, jak jsem si mysleli, což bylo spojeno s drobet vyšší cenou.

A obecně mi to v okrsku St. Johann im Pongau vše přišlo takové mírné a kultivované. I hosté - samí seveřané, Češi a Izraelci. Tiší, ohleduplní v každodenním setkávání, milí při nahodilém rozhovoru a klidní řidiči. I to vše byl balzám na srdce. Moje krevní třída. Žádní Rusové, žádná neomalenost.

Možná snad jen ten masový turismus. Je rozdíl být v Jeseníku a v Alpách. Alpy praskají ve švech. silnice jsou přetížené. Domy v údolích rostou v hroznech kolem silnic a šiří se jak mor. Ale co chceme na planetě, která má 6 miliard obyvatel...

Ale bylo to krásné. Vlastně se teď dostavuje až jakási prázdnota: Kam jet, aby se to zase takhle povedlo? Odpověď je nasnadě: Dokud budou děti malé, zase do Rakouska. V knížečkách jsme nechali plno míst nenavštívených...

Co děláš proti prázdnotě?

Vyprazdňuji lahve.

Moje děti mají jiný názor na pořádek než já

Kamarád jel kolem kolem, a tak jsem ho pozval na kafe. Rodina byla pryč, a mně teprve, když vstupoval do dveří, došlo, že to nebyl dobrý nápad. Že neuvěří, že živočišné uhlí rozmazané po zemi je opravdu nejen živočišné, ale taky uhlí, a že přes bordel není jak dojít ke kávovaru. Tahle fáze života není vhodná pro nahodilé návštěvy.