Chopok na skok

Je mi 41 a nikdy jsem nebyl lyžovat na Slovensku. Jasně, není to zásadní nedostatek, ale kdysi jsme byli jeden stát, a tolik lidí tam bylo, a říká slovo "Jasná" skoro jako "rohlík". No a teď jsem.tam.konecne lyžoval. V Jasnej.

Kromě objevu československé klasiky, bylo velké hogo fogo i samotná forma. Dojedu si autem s desetilitrovou spotřebou na náklady firmy sám do luxusního hotelu, tam odpřednáším 15 minut před klienty, a druhý den se jde lyžovat. No a pak zase domů. Nevím, jestli to nazvat snobské nebo ulopocené. Jestli si mám připadat jako Dalík nebo jako kamioňák. Nebo obojí - navenek se tedy nechám politovat, ale užil jsem si to. A bylo to hogofogo. Ne že ne.

Teď už ale Chopok a dojmy. Přednášel jsem, slavil a bydlel v Jasné. Pominu-li trochu poddimenzovanou příjezdovou silnici, je Jasná více velkorysé středisko, než třeba Špindl. Podobá se těm alpským - čile se tu staví, je snaha o chodníky a cesty a sjezdovky tu začínají všude možně. Ono se to také staví snadněji, když hora nad vámi má dva tisíce metrů.

Slováci zjevně rádi jedí, takže nabídka restaurací je tu zajímavá. Podobně jako ve food courtu nad autobusovým nádražím v Bratislavě - říkáte si, jak by se tohle v českém středisku uživilo. Etnické kuchyně na horách - bláznivé. Nicméně kvalitu nebyl čas ozkoušet, a na sjezdovce už do vás zase cpou jen halušky. Nic proti nim, ale jedny stačily. Navíc ty jedny jsem měl možnost připravit si sám v rámci večerního workshopu. Nepovedly se, z fleku bych to nezvládl, ale chutnaly skvěle.

Večírek. Slováci umí. Zatímco jsme dělali halušky, hrála nám k tomu lidovka. Mladík a dva stařečci, ale vlastně jeli jak kolovrátek celý večer, až se z nich kouřilo, a došlo i na improvizaci. Prodejci tančí s klienty, chlapi zpívají nebo řvou. Stejně jako Poláci, také slovenští kolegové dohlíží, aby všichni dodržovali pitný režim. Takže vše je podpořené alkoholem tak notně, že jistý bankéř bez lidské podpory vypadává z rolby do sněhu. Ale opilost chrání, takže nepoškozen.

Druhý den hurá na lyže. Z hotelu přímo na lanovku. Ví-aj-pí! Dole mi lapka v ranní mačkačce porozepínal batoh, ale na termosce a šnuptychlech si  toho moc nezval. Pak už to bylo bez incidentů. 

Tedy dojem první: Je únor, mrzne až praští, ale v Tatrách není žádný přírodní sníh. Zase ale je sluníčko a azúro. Paráda. A samozřejmě dokonale technicky zasněženo.

Dojem druhý: fronty. Ty jsou ráno i v Rakousku, ale tady to byl masakr. Obecně na hlavní lanovky se tu čeká 10 nebo lehce více minut. Dopoledne se ale lyžaři rozjeli do všech koutů a už to bylo OK. Kolem oběda zcela bez front.

Dojem třetí: Jsem už úplně jediný (myšleno jako bez přehánění - úplně jediný), kdo nemá helmu. Doba se posunula. Když jsem "přestával" lyžovat před asi dvanácti lety, helmu nosili jen takzvaně "řidiči formule". Dneska ji nosí úplně každý... kromě pana Beneše. Naštěstí mne nelynčovali.

Dojem čtvrtý: Lyžování. Na Chopok vedou ne moc dlouhé, ale široké a pěkně upravené sjezdovky. A hlavně jich je tu hodně. V podstatě šlo jezdit od rána do jedné nonstop, a teprve tak jsem to měl projeté všechno. Kombinace silných mrazíků a sluníčka nicméně měla na svědomí, že některé sklony byly hodně umrzlé. Ale celkově opravdu velmi milé překvapení co do rozsahu a kvality. Lanovky jsou kombinace rychlých a kapacitních kabin, s moderními sedačkami. Bohužel v Tatrách už žádná "Tatrapoma". 

No a abychom se vrátili do všední reality dnešního Slovenska, na závěr si dovolím dojem z cesty. Jestliže to soukromé ve VIP zóně Slovenska funguje pěkně, státní silnice už rozhodně tak pěkné nejsou. Dokud jedu v Česku, jízdu si užívám. Zatáčky u Buchlova a u hranic je radost odkroutit - zimáky jsou loňské, takže ještě pěkné drží, předjíždět náklaďáky skokem je radost. Pak ale vjedete na Slovensko a začne silniční středověk. Za hranicemi začíná panelová silnice, která trumfne i D1 před rekonstrukcí. A dál to není o moc lepší - dálnice, pokud je, je v mizerném stavu. Žádné odstavné pruhy, a nerovná tak, že místní raději jedou do zatáček hluboko pod limitem. Slovensko je pro zadek středověk. Místní hrbolatá silnice zespoda celou cestu mlátí, a neustále musíte objíždět obrovské výtluky. Tady najednou chápete, že dává smysl mít SUV s velkými balónovými pneumatikami.

Tam, kde by měla být hlavní dálnice mezi východem a západem, je stále jen okreska, kterou od socíku nikdo neopravil, s pět centimetrů hlubokými kolejemi, v nichž jsou ještě jako bonus výtluky, a jezdí se točenkami podél Váhu. Kolem měst se nikdo ani nepokusil udělat žádný obchvat, takže pořád 50 a mezi obcemi 70... Všude je rychlostní omezení a policajti, ale místní jsou z dodržování limitů zoufalí, takže vám pořád jedou v kufru. Slováci sami říkají, že nejrychlejší a zároveň jediná dálnice do Košic je přes Maďarsko. Což snad musí být pravda. Každopádně cesta zpátky byla lepší, protože končila v Česku, kde jsou silnice nedokončené, ale v "relativně" dobrém stavu. Ale nestěžuji si. Srovnám-li dvě a půl hodiny jako spolujezdec v opěvované Cupra Formentor na tvrdé sedačce, a šest a půl hodiny jako řidič ve 12 let starém Fordu v příjemném křesílku s bočním vedením, volím hned Forda na Slovensko. A tím bych to uzavřel. Špindl je sice náš, ale sjezdovky v Jasnej byly velmi příjemné překvapení.

Pokud zdraví a štěstí dá, vrátíme se na Chopok v květnu pěšky s kamarády pást medvědy, tentokráte nočním vlakem.