Dávám si večerní kávu a s ní do mne vstupuje absolutní harmonie. Už jenom z toho komicky malinkého hrníčku, který se v mé dlani téměř utopí. Nebo z toho ouška, které je pro prsty muže snad až příliš jemné. Je to málo, které právě na tu chvilku před spaním stačí velice akorát.
Dole na nádraží stojí mrtvý příměstský vlak, který jezdíval pravidelně o půl osmé pryč na Berounku. Není ani tak starý jako jiné vlaky. Je jen mrtvý. Všechny dveře má otevřené, na jeho schodiště jsem viděl čůrat toulavého psa a kluci v kapucích pářou sedadla. Pozítří asi zase bude lidi vozit o půl osmé z kocourkova na Berounku. S rozpáranými sedadly a počuranými schody. Ti uhrovití kluci železničářští se o své hračky neumí starat a asi je ani nemají moc rádi. Divné. Já své hračky vždycky rád měl.
Žádné komentáře:
Okomentovat