Milanovi

Byl vznesen dotaz, zda stále čtu a píšu poezii. Ani jedno. Čtu vůbec žalostně málo, ale psát zase budu, jen jak na mne přijde "psavá". Cítím to totiž jako svou vnitřní potřebu - trochu jako psík, který musí všude nechávat loužičky.

I tak musím podotknout, že je těžké donutit se v téhle rovině vůbec jen přemýšlet a dostat se pak do té chvějivé nálady, kdy člověk má ten pocit, že slova k sobě jaksi patří, kdy se v hlavě rodí pohádkové řetězce vět. Nejspíš jsem poslední dinosaur - spisatel, alespoň z naší gymnaziální třídy, který ještě nevyhynul, ač k tomu nemá daleko. Blízko k vyhynutí mám asi proto, že jsem byl hloupý a nikdy jsem to s poezií nechtěl nebo neměl trpělivost táhnout moc dál, než na stránky občasníku, který mi (tehdy) přišel a zakonzervovaný v tehdejší podobě stále přijde tuze překrásný.

Je pravda, že ta chvějivá nálada se možná ztrácí v temných mracích, které se mi ženou nad hlavou, když se v mrholení ženu na kole rychlostí zvuku po pláních daleko od vší civilizace. Nevylučuji, že můj povinný umělecký pčík jsou tu a tam webové stránky. Připouštím ale i jiné možnosti. Pojďme sakra na to (třeba) pivo...!