2009-09-17

Boj s artyčokem

Navštěvovat luxusnější restaurační zařízení mi není zcela vlastní. Když už se sem tam náhodou v nějakém vyskytnu, přepadnou mne objevitelské pudy - tak jako naposledy, kdy jsem si v moc příjemné restauraci Universal v Praze objednal jako předkrm artyčok s omáčkou.


Artyčok, říkáte si - co na tom? Taková nezajímavá nakyslá věc, co se dává na pizzu capricciosa. Ono ale ne!


Na talíři mi přinesli obrovskou ohřátou kytku. Dobrovolně se tady přiznávám, že předtím jsem živého artyčoka zatím nikdy nepotkal. Dovedete si představit tu beznaděj, když před vás postaví něco, co zdánlivě vůbec není k snědku: "Na! Chroupej!" ale zároveň to hrozně pěkně voní.


Nadechl jsem se tedy a dal se do boje s artyčokem. Bylo mi jasné, že musím začít strategicky a nikoli chroupat sušší tvrdé lístky přímo z kraje. Došel jsem tedy směrem k prostředku a zkusil tam odtud jeden lístek. Byl měkký velmi chutný, ale téměř se mi vzpříčil v krku, neboť po sežvýkání nešel rozkousat. Zkusil jsem tedy polovinu lístku přímo zprostředka. Krom toho, že rozkrojit list artyčoku je nemožné, nebyl k sežvýkání ani onen prostředek. Zoufalství...


Pak jsem ale naštěstí zaryl ještě hlouběji a dostal se k samému srdci, jakési dužině artyčoku. A to vám byla pochoutka! Svou finální bitvu jsem tedy vyhrál a již se těším, že si příště zase dám něco objevitelského. A z toho plyne jedno poučení: Než něco, co ti přinesou na talíři, strčíš do pusy, důkladně to rozhňahněj příborem pro případ, že by to nebylo k snědku...

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Hezky napsané. Těším se na další kulinářské objevy! Já jsem si jednou takhle objevitelsky koupila avokádo, ale nedopadlo to dobře, nepomohlo ani naložení do zaručeného nálevu a po 3 měsících letělo chudák i s nálevem do koše. Podobně dopadlo i liči (to už jsem se nesnažila naložit).

Ola