Palte, dokud to jde!

Nikdo věrohodně nedokáže, co přesně vedlo k sestřelení ruského bombardéru, ale v době, kdy je v Evropě tolik jiných problémů, tím Turecko nikomu neprospělo. Rusové by byli hloupí, kdyby zaútočili na vojensky tak silnou zemi. Nic by jim to nepřineslo a ještě by asi (jako vždy) prohráli. Proto si myslím, že to bylo zbytečné, že to Turci neměli dělat, a že na tom něco smrdí...

Kávová (ne)kultura?

Nedávno jsem na FB poustoval povedený komiks o kávovém hipsterovi a kouzlem se zmizením piccola. Vždycky, když o něj znovu zavadím, se musím smát.

Aktivitu Piccolo neexistuje (zde) už asi také zaznamenal leckdo z vás. Líbí se mi jejich motiv - "jde především o chuť kávy".

Komix tak trochu naráží na ty, kteří rtuťovitě zaměňují snahu o dobrou chuť kávy se snahou vymýtit "piccolo" jako nějaký nešvar, protože v Itálii se takový výraz pro espresso prostě nepoužívá. Právě ale ten název má v sobě ale cosi hezkého. Je to kus "lidové kávové kultury" - to neglobalizované, místní, co se prostě uchytilo jako unikátní společenský konsenzus - všichni to používají a všichni ví, co to znamená. A proto mám to "pikolo" vlastně rád.

Tak jako rakouské alpské boudy už dávno přešly na dobré espresso, ale přesto se stále říká "malé černé" a ve Vídni říkají kapučínu melange, tak my v ČR máme naše pikolo a "preso" je naše místní "americano", kdy se ovšem dodatečná voda nedoplňuje zvlášť v konvičce, ale prostě se prožene hlavicí kávovaru.

A je na nás "místních" se snažit, aby pikolo bylo dobrým espressem - z kvalitní kávy, kvalitně udělaným a servírovaným přátelskou obsluhou, která nepoučenému cizinci drobné nedorozumění ochotně vysvětlí - a nejlépe se ještě dopředu ujistí, zda nemyslel tím espressem náhodou pikolo :-) "...aaah, mein lieber Herr, Sie meinen Pikkollo..."

Stát bez pravidel

Jako úředník mohu na vlnu nenávisti vyvolanou teroristickým útoky říct jen jedno: Evropa neselhala morálně, ale v nastavení a dodržování pravidel. A dávám za pravdu kritikům Schengenu: Schengen nefunguje v krizi.

Čekal bych jednoduchý, ale pracný postup: zavést robustní proces a účinné kontroly. Odbavovat uprchlíky rychle a účinně, být uprchlík-friendly. Umět říkat ne. Kdo si sedře otisky prstů, ven. Kdo se již uvnitř prostoru odmítá identifikovat, ven. Popsat pravidla v jazyce uprchlíků. Byt exemplárně ostrý, protože když se rozšíří zmínka o chaosu, je pak už těžké zpětně šířit kulturu pořádku. A v konečném kroku, až příliv poleví, polevit taky v utahování matic. Moc pořádku totiž znamená ztrátu osobní svobody. No a v neposlední řadě, ovládnout mistrovství repatriace, když nepokoje pominou.

To, že jsme nechali migrantů potupně čekat, abychom je pak všechny chaoticky vpustili, je snad ještě horší, než úplně zavřít hranice, případně je rovnou naopak všechny pouštět. Ukazuje to chaos a slabost.

Myslím si, že strach ze selhání schopnosti udržovat pořádek je taky hlavní motiv nenávisti vůči migrantům. U mne osobně dominuje strach z chaosu. A je myslím oprávněný. Proč odvádíme takové daně, když stát neumí zajistit základní hodnotu - bezpečí na svém území?

Řešení je jednoduché, byť velmi pracné: rychlá revize pravidel a obnovení pořádku v Schengenu nebo obnovení státních hranic a udržování pořádku v jejich rámci. Cokoli mimo nebude fungovat, protože ať si zvolíme jakoukoli cestu, bude nám to jako Evropě k ničemu, pokud ji nezvládneme uskutečnit. Dobré rozhodnutí, které jsem neuskutečnil, se nepočítá.

Tedy znovu: je mi jedno, zda osobně dáváte migraci zelenou nebo červenou. Já dávám vlažnou zelenou, ale když vaší volbu neumí stát vykonat, je to jako žádná volba. Jsou to jen slova. Ostatně... Jako i tento článek.