Pohodlí sportu

Ve dny jako tenhle si říkám, proč vlastně běhám. Je to, abych se překonával, nebo abych byl v harmonii se sebou v pohybu?

Tuším, že je to spíš omluva pro ten požitek z momentů a míst, která na cestě žiji.

Je to pro džungli podél řeky, kde se ráno nad vodou válejí mlhy. Pro tu barvu světla navečeru nebo při svítání. Pro to, jak se za zatáčkou vynořuje Pražský hrad. Jak se majestátně klene nad oblouky mostů. Pro ty oblouky, které jsou tak přátelsky zahnuté - jako náruč otevřená k obejmutí. Pro ten klid cest oddělených od ulic bouřící diesely a hlomozem tramvají. Pro všechno to zvláštní barevné ptactvo, které se zdržuje v křoví u řeky a člověk by je ve městě nečekal. Pro vyzývavé úsměvy běžkyň v protisměru. Pro vlaky ševelící na Negrelliho viaduktu vezoucí lidi do práce. Pro asfalt Hlávkova mostu, kde nejvíce pálí chodidla. Pro spanilost labutí. Pro Pro honosnost zapomenuté Štvanice. Pro rachot jezu u elektrárny. Pro berlínskou tvrdohlavost karlínských nábřežních kanclů. Pro bažanty spěchající přes cesty Rohaňáku. Pro huhlavé povzbuzování bezdomovců. Pro všechny ty stoleté stromy, které tvoří střechu nad hlavou a šumí.

To určitě není sport. To je pohodlí rozjímání a poezie. Stejně jako pak káva na loggii.