Nová deska od Rogera Waterse je čirá nostalgie. Nechybí watersovská naléhavost a patos, i když se obtiskly jen do prvních písniček. Část písní se zase drží akustického vzoru muž s kytarou, podobně jako kdysi Flickering Flame. Místy je to taky chytré a udržuje to napětí - čekání, kam se slibně rozvíjející melodie převalí. V něčem by se pak chtělo by se říct návrat k Pink Floydům - snad ty občas pompézní klávesy a melodické houpání, jen to bez Ricka nepůsobí autenticky. Do textů jsem ještě nepronikl. Slyším módní buzzwords a pokusy o filozofii, ale hořce káravé konzistence Amused to Death nebo síly osobní zpovědi a poselství z The Wall to ani zdaleka nedosahuje. Ale vážně: Déjá Vú a vlastně celá první polovina desky jsou velmi dobré a až v druhé půlce se dostavuje únava. I tak je to v letošním roce milé překvapení. Hledám si k tomu cestu. Vlastně to má všechno, co by Waters měl mít, ale možná je tam i něco navíc. Dělá mi to radost.
2017-06-27
2017-06-09
Klucí
Je to neuvěřitelné, ale uplynulo trochu vody a v bytě už jsou slyšet dva hlásky. A úplně to hřeje u srdce. Před pěti lety bych si ani nedokázal představit, že budu taťkou od dvou dětí, a že to bude fungovat.
Klucí. Jeden od malička vznětlivý křikloun, který umí být k zbláznění přátelský a láskyplný, ale zároveň mrzout na zabití. Druhý antistresová ovečka, která se svého domáhá zdvořile několika koly eskalace, než přistoupí k řevu, a která se dokáže bavit ležením a koukáním na strakatý polštář.
Často je to v kombinaci s prací a péčí o domácnost únavné, často by je člověk zabil, ale pak si vždycky říkám, jak ten byt po svém zabydleli, a jak by mi chybělo, kdyby tu nebyli. Jasně, život byl plný vzrušujících a křiklavějších zážitků, ale teď je to zase křiklavé jinak. Když na vás někdo křičí "táta", vodí se za ručičku, a pak vám usne na klíně, není si nač stěžovat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)