Vánice

Je něco zvrhle krásného, když jedete autem uprostřed Vysočiny po sněhem pokryté státovce, pod koly to chroupe jako prašan na sjezdovce, proti čelnímu sklu se valí chumelce sněhu, sedadlo příjemně hřeje, muzika hraje, a celý ten chrám samoty se v opuštěné krajině tiše plíží večerní tmou. Pomalu, kilometr po kilometru, zatáčku za zatáčkou. Místy vozovku značí jen odrazky patníků. Jako na běžkách ve vánici.

Vím, mohlo to skončit špatně, v pangejtu, ale dopadlo to dobře. O to hezčí vzpomínka.