Fotr má noviny

Dávám si v křesílku švestkové chutney od mistra Markétky a k tomu smetanový jogurt a kafíčko. Správný fotr.

A správný fotr v křesílku by měl mít správné papuče a správné noviny.

Papuče ještě ne. Oběh mám v pořádku a nohy v teple.

Ale zrovna mi v klíně přistála krásná nabídka na digitální Hospodářky s pátečním tištěným vydáním včetně magazínu až do schránky. A tak si fotr objedná noviny, bude pro ně každý pátek chodit do schránky a číst si v papíru k sobotní snídani. V týdnu pak bude číst na displeji. A ještě může být rád, že podpoří kvalitní žurnalistiku, která zatím nepatří babišce.

Hospodářky jsem dřív měl rád. Objednávali jsme si je s kolegou do práce. Kvalitní noviny, které mají názor, hledají obsažná témata, předkládají příběhy inspirativních osobností a podniků, a snaží se jít do hloubky - namísto politického marketingu.

A pokud nemáte výhodnou nabídku po ruce, mohu doporučit E15. Doteď jsem s ní pohodlně přežíval, ale byla přece jen hodně obchodně zaměřená, ne moc inspirativní - jakkoli jejich filmové typy na poslední stránce mi vlastně také perfektně padly do vkusu.

Roadster - vzplanutí a zážeh, nikoli vznícení

Dostal jsem chlapecký dárek. Nebyl to pornočasopis ani vodní pistolka, ale voucher na den s Mazdou MX-5. Vlastně to bylo porno. Automobilové. Vlastně to nebylo porno, ale láska. Vlastně to nebyla láska, ale vzplanutí na jednu noc. Vlastně ne na noc, ale na den. A pistolka taky. Pif paf z výfuku!

Do ruky se mi dostala druhá generace o objemu 1,8i se speciální limitovanou úpravou 10th Anniversary, dvojitým výfukem a 140 koňmi, což je přesně výkon udávaný u mého Focuse, který s ním uměl zahýbat. No a proč že to píšu? Nevím. O to u téhle Mazdy nejde.

Jde o něco jiného.

Jde o to, že si sednete a ocitnete se v jiné říši, kterou nelze úplně slovy popsat a pocity vyjádřit.

Tak zaprvé nevíte, jestli jste neprosedli na zem. Sedí se tak nízko, že to až nedává smysl. Zadruhé když zavřete, zabolí vás koleno. Dveře vás namáčknou na volant. Nasoukáte se tedy ještě hlouběji. Ano. Právě poznáváte, co to znamená, když lidé říkají "obléknout si Mazdu MX-5". Sedadlo nejde dát dál než... než kde ho nechcete mít. Ještě tedy oblékáte, až jistíte, že ruce na volantu vlastně máte přirozeně.

Zadruhé, vystouplá mohutná kapota Mondea hadr. Tady před vámi trčí hned tři blankytně modré prolisy kapoty. Mňauuuuu. Shodíte (doslova) střechu jedním máchnutím ruky. A za vámi již není nic než modrý spojler a stříbrné kulaté trubky, které vás při převrácení ochrání asi jako klobouk kdysi v mém kabráči. Všude kolem je silnice a nad vámi nebe.

Zatřetí. Na palubní desce není nic, co nepotřebujete. A vy nepotřebujete skoro nic, chcete jen jet. Takže startujete.

Začtvrté. Startujete. Výfuky. Tyhle nebyly standardní. Motor, který je před vámi, tlumeně duní za vámi. Rozjedete se a ozve se řev přesně tak hlasitý, aby to nebylo trapné.

Zapáté. Nerozjedete se snadno. Tohle auto je tak malinké a přitom klade takový odpor! Vše jde ztuha, ale jak se později přesvědčíte, i přes svůj věk zůstává ostře precizní. Takže se ztrapňujete (přinejmenším před sebou) na každé křižovatce, dokud se to nenaučíte. Ta malá potvora vám dá sežrat každé špatné sešlápnutí plynu a každé chybné puštění spojky. No a pak vyrážíte, silnice kolem vás, obloha nad vámi, poslední horké dny léta se s vámi mazlí tak jako brblání motoru.

A lidi mávají, pokřikují, smějí se a zvedají palce. Dnes už staré modré autíčko dělá všem radost. Taky se na vás všichni se na vás lepí. 140 koní dnes není v práci. Tohle je kabriolet jako každý jiný - když jedete 60, máte pocit jako v devadesátce, a když jedete devadesát, máte smrt v očích.

Pak se ale objeví otevřené silnice bez provozu a vy zjišťujete, že otáčkoměr je ocejchován do osmi tisíc. A že pak se dějí věci. Výfuky řvou, motor kvílí a začíná táhnout. No a tím to končí. Pak to začne být nebezpečné. Já totiž neumím zadokolky řídit. Takže zpomaluji a vychutnávám si to sluníčko, krajinu Kokořínska, zeleno, momenty se svou ženou, radost, a všechny ty netradiční pocity a zvuky, jako je šumění stromů, cvrkání, zpěv ptáků - to, co v autě běžne neslyšíte a necítíte.

No a asi se ptáte, jestli si to zítra pořídím. Stojí to přece "jenom něco mezi 100 a 200 tisíc" a už to asi jen poroste na ceně (pokud s tím nebudete jezdit do práce a parkovat v Holešovicích). A já říkám, že nepořídím. Pokud se rozhoupu ke kabrioletu, chci zase cestovní kabriolet. Takový obyčejný, který tolik nedrncá, ale plaví se. Neřve jako rozzuřená kočka, ale jen si poklidně přede. Jet s Mazdou je infarktový zážitek na jeden den, který každému "kordiálně" doporučuji, ale není to zážitek na každý den, tedy všední, tedy nezevšední. Kdybyste to chtěli také vyzkoušet, najdete Mazdičku tady.

A ještě nakonec: Že nevíte, kolik jsem dal za celý den za benzín za jízdu zatáčkami skopce do kopce těžkou nohou? 500 korun. Wow! Opravdu svět tolik potřebuje turbo?

A ještě nakonec - sednete pak zpátky do Mondea, a máte pocit, že zase řídite pouťovou labuť, jak sedíte nahoře (i když po pár metrech své auto již zase milujete - proč, jsem zde popisoval již dříve, ale nyní stačí fakt, že vás z něj nic nebolí).

Zombie apocalypse

Svítá. Mrholí. Obzor je neurcitě šedý. Kulhám polomrtvými ulicemi. Šklebím se. Jsem zombie. Chodí tu další zombies, mlčí. Hledají zbytky života, které by zavraždili. Na konci ulice projíždí špinavá tramvaj z 60. let (ještě je nezrušili?). Veze zombies do korporátních hrobů, než se rozední. Neznají denní světlo, chcípli by mimo přítmí svých kanceláří. Vylezou zas po západu slunce a budou šířit zombie apocalypse.

Už pátý večer za sebou ponocuji a připravuji nabídku pro firmu, kterou nelze odmítnout, na věci, které jsou... neotřelé. Tkám k sobě vlákna komplexních struktur. A nezbývá mi než věřit, že se pozornost protistrany zachytí v síti těch několika tabulek, obrazovek a stručných popisů. Snažím se vžít do těch, kdo to budou číst. Ale stejně tak může nastat úplné nepochopení.

Šklebím se a kulhám. Napůl ve spánku. Zombie.

Proti jde zombiekráska. Šklebí se. Najednou mne to hrozně pobaví, jak se v tom šedém deštivém ránu všichni tváříme.

Vyčaruje mi to na tváři bezděčný úsměv. Neskrývám ho. Naopak přidám. Kráska jej zachytí a najednou prochází kolem, vlní svůdně boky, jiskra v oku, opětuje vřelý úsměv.

A taková jsou moje jiná rána. S úsměvem. Když se smějete na svět, svět se směje na vás. Když prohodíte pár vřelých slov s uklízečkou nebo vrátným. Rozbijete kruh přímkou.

Dovolená v rodinném ráji

Letošní dovolená v Rakousku mne rozmazlila a bude těžké ji překonat.

Byla dobře připravená i nám hrálo štěstí do kapsy. Povedlo se najít skvělé ubytování, které bylo rájem pro děti. Počasí bylo skvělé a byli jsme zdraví.

Malý ráj (nemluvím o metrech čtverečních) byly apartmány Knappensteig 2 (v obci Wagrain) - byly last minute volné a rozhodně chápu jejich skoro 100% hodnocení na Booking.

Jak se rozmazluje otec od rodiny? Kvalitou, smyslem pro detail a pochopením pro malé dvounohé bestie. V přízemí je vnitřní herna (kdyby pršelo) a garáž, kde kromě našeho auta, které v barvě "black panther" ocení stání mimo slunce, parkovali také šlapací motokáry všech velikostí volně k mání. Ty šly volně použít - bez strachu, protože dům byl na konci všech cest a přijížděli jen hosté, kteří všichni měli děti a tedy i pochopení. Na střeše garáže bylo velké dětské hřiště vybavené gigantickým pískovištěm, prolézačkami, vychytanou trampolínou i pro dospělé (ach bože!), odrážedly, a přístupné přímo z terasy. 

Takže každodenní scénář: Vracíte se zplavení z hory, schováte nebohé rozpálené auto od střechu, z lednice vytáhnete víno nebo pivo, děti pustíte na terasu a jdete si k nim sednout, koukat na hory, kostel, západ slunce nebo cokoli, co vás právě napadne. A když už toho máte dost, závodíte se synkem na motokáře, protože dvě byly i pro dvoumetrového chlapa s batoletem na klíně.

K tomu za rohem aquapark (zdarma pro ubytované) a z terasy výhled na kostel a do údolí. Praktická romantika.

Apartmán byl už jasná volba, i protože dává víc prostoru, a můžete si vařit, co chcete. Ušetříte si krizové čekání na pozdní večeři ve škrobené restauraci, kteroužto pak potomci odmítnou, ale vy ji stejně musíte zaplatit. Ale hlavně prostě máte větší volnost a svoje soukromí a klid.

Pro výlety jsme vybírali "dětské hory" - Rakušané umí nesmírně poctivě dělat "houpy" pro děti - celá hora je nenáročně a pestře pojata jako zážitková stezka pro malé i větší. Těch 500 metrů od lanovky není žádná extrémní turistika, ale spíše příjemně strávený čas společně v překrásném a vlahém prostředí velehor. Na pivečku a kafíčku se vyplatí nešetřit. Stejně tak na místní "uhlířině", jak říkám pokrmům na horských chatách. Zalykám se blahem - jednoduchá tradiční jídla jak od babičky, ale poctivé porce, jako bychom ušli 40 kilometrů v kopcích. To vše s místními lučními bylinkami. Tedy... je to úžasné až na výjimky. Rakušáci totiž narozdíl od itošů umí i špatné hospody.

Výlety je možné proložit nesčetnými koupacími jezírky, která se ve vedru hodila. Představte si radotínský biotop se stínem starých stromů a na pozadí s velehorami.

Na plánování výletů existuje nespočet blogů a serverů, nám docela pěkně pomohla stránka "S dětmi v báglu", ale i knížečka k Salcburské slevové kartě. Možnost si zážitky předplatit za fixní částku v podobě kouzelné kartičky vám totiž neuvěřitelně rozváže ruce a nutí vás atrakcí absolvovat co nejvíce.

A když zapršelo, vyrazili jsme vláčkem do lázní ztracených v čase - Bad Gastein - kde stojí také Grand Hotel Budapešť z filmu Wese Andersona. Stejná souprava, jako mají ČD, stejně špinavý záchod a nefunkční dveře vagónu pro kočárky, nám daly cítit vůni a teplo domova i v chladnějším dni. Oproti domovu byla ale vyjížďka horskou železnicí vskutku epická a vyrovnalo to i fakt, že salcburská kartička na tuto trasu neplatí, jak jsem si mysleli, což bylo spojeno s drobet vyšší cenou.

A obecně mi to v okrsku St. Johann im Pongau vše přišlo takové mírné a kultivované. I hosté - samí seveřané, Češi a Izraelci. Tiší, ohleduplní v každodenním setkávání, milí při nahodilém rozhovoru a klidní řidiči. I to vše byl balzám na srdce. Moje krevní třída. Žádní Rusové, žádná neomalenost.

Možná snad jen ten masový turismus. Je rozdíl být v Jeseníku a v Alpách. Alpy praskají ve švech. silnice jsou přetížené. Domy v údolích rostou v hroznech kolem silnic a šiří se jak mor. Ale co chceme na planetě, která má 6 miliard obyvatel...

Ale bylo to krásné. Vlastně se teď dostavuje až jakási prázdnota: Kam jet, aby se to zase takhle povedlo? Odpověď je nasnadě: Dokud budou děti malé, zase do Rakouska. V knížečkách jsme nechali plno míst nenavštívených...