Svítá. Mrholí. Obzor je neurcitě šedý. Kulhám polomrtvými ulicemi. Šklebím se. Jsem zombie. Chodí tu další zombies, mlčí. Hledají zbytky života, které by zavraždili. Na konci ulice projíždí špinavá tramvaj z 60. let (ještě je nezrušili?). Veze zombies do korporátních hrobů, než se rozední. Neznají denní světlo, chcípli by mimo přítmí svých kanceláří. Vylezou zas po západu slunce a budou šířit zombie apocalypse.
Už pátý večer za sebou ponocuji a připravuji nabídku pro firmu, kterou nelze odmítnout, na věci, které jsou... neotřelé. Tkám k sobě vlákna komplexních struktur. A nezbývá mi než věřit, že se pozornost protistrany zachytí v síti těch několika tabulek, obrazovek a stručných popisů. Snažím se vžít do těch, kdo to budou číst. Ale stejně tak může nastat úplné nepochopení.
Šklebím se a kulhám. Napůl ve spánku. Zombie.
Proti jde zombiekráska. Šklebí se. Najednou mne to hrozně pobaví, jak se v tom šedém deštivém ránu všichni tváříme.
Vyčaruje mi to na tváři bezděčný úsměv. Neskrývám ho. Naopak přidám. Kráska jej zachytí a najednou prochází kolem, vlní svůdně boky, jiskra v oku, opětuje vřelý úsměv.
A taková jsou moje jiná rána. S úsměvem. Když se smějete na svět, svět se směje na vás. Když prohodíte pár vřelých slov s uklízečkou nebo vrátným. Rozbijete kruh přímkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat