Dostal jsem chlapecký dárek. Nebyl to pornočasopis ani vodní pistolka, ale voucher na den s Mazdou MX-5. Vlastně to bylo porno. Automobilové. Vlastně to nebylo porno, ale láska. Vlastně to nebyla láska, ale vzplanutí na jednu noc. Vlastně ne na noc, ale na den. A pistolka taky. Pif paf z výfuku!
Do ruky se mi dostala druhá generace o objemu 1,8i se speciální limitovanou úpravou 10th Anniversary, dvojitým výfukem a 140 koňmi, což je přesně výkon udávaný u mého Focuse, který s ním uměl zahýbat. No a proč že to píšu? Nevím. O to u téhle Mazdy nejde.
Jde o něco jiného.
Jde o to, že si sednete a ocitnete se v jiné říši, kterou nelze úplně slovy popsat a pocity vyjádřit.
Tak zaprvé nevíte, jestli jste neprosedli na zem. Sedí se tak nízko, že to až nedává smysl. Zadruhé když zavřete, zabolí vás koleno. Dveře vás namáčknou na volant. Nasoukáte se tedy ještě hlouběji. Ano. Právě poznáváte, co to znamená, když lidé říkají "obléknout si Mazdu MX-5". Sedadlo nejde dát dál než... než kde ho nechcete mít. Ještě tedy oblékáte, až jistíte, že ruce na volantu vlastně máte přirozeně.
Zadruhé, vystouplá mohutná kapota Mondea hadr. Tady před vámi trčí hned tři blankytně modré prolisy kapoty. Mňauuuuu. Shodíte (doslova) střechu jedním máchnutím ruky. A za vámi již není nic než modrý spojler a stříbrné kulaté trubky, které vás při převrácení ochrání asi jako klobouk kdysi v mém kabráči. Všude kolem je silnice a nad vámi nebe.
Zatřetí. Na palubní desce není nic, co nepotřebujete. A vy nepotřebujete skoro nic, chcete jen jet. Takže startujete.
Začtvrté. Startujete. Výfuky. Tyhle nebyly standardní. Motor, který je před vámi, tlumeně duní za vámi. Rozjedete se a ozve se řev přesně tak hlasitý, aby to nebylo trapné.
Zapáté. Nerozjedete se snadno. Tohle auto je tak malinké a přitom klade takový odpor! Vše jde ztuha, ale jak se později přesvědčíte, i přes svůj věk zůstává ostře precizní. Takže se ztrapňujete (přinejmenším před sebou) na každé křižovatce, dokud se to nenaučíte. Ta malá potvora vám dá sežrat každé špatné sešlápnutí plynu a každé chybné puštění spojky. No a pak vyrážíte, silnice kolem vás, obloha nad vámi, poslední horké dny léta se s vámi mazlí tak jako brblání motoru.
A lidi mávají, pokřikují, smějí se a zvedají palce. Dnes už staré modré autíčko dělá všem radost. Taky se na vás všichni se na vás lepí. 140 koní dnes není v práci. Tohle je kabriolet jako každý jiný - když jedete 60, máte pocit jako v devadesátce, a když jedete devadesát, máte smrt v očích.
Pak se ale objeví otevřené silnice bez provozu a vy zjišťujete, že otáčkoměr je ocejchován do osmi tisíc. A že pak se dějí věci. Výfuky řvou, motor kvílí a začíná táhnout. No a tím to končí. Pak to začne být nebezpečné. Já totiž neumím zadokolky řídit. Takže zpomaluji a vychutnávám si to sluníčko, krajinu Kokořínska, zeleno, momenty se svou ženou, radost, a všechny ty netradiční pocity a zvuky, jako je šumění stromů, cvrkání, zpěv ptáků - to, co v autě běžne neslyšíte a necítíte.
No a asi se ptáte, jestli si to zítra pořídím. Stojí to přece "jenom něco mezi 100 a 200 tisíc" a už to asi jen poroste na ceně (pokud s tím nebudete jezdit do práce a parkovat v Holešovicích). A já říkám, že nepořídím. Pokud se rozhoupu ke kabrioletu, chci zase cestovní kabriolet. Takový obyčejný, který tolik nedrncá, ale plaví se. Neřve jako rozzuřená kočka, ale jen si poklidně přede. Jet s Mazdou je infarktový zážitek na jeden den, který každému "kordiálně" doporučuji, ale není to zážitek na každý den, tedy všední, tedy nezevšední. Kdybyste to chtěli také vyzkoušet, najdete Mazdičku tady.
A ještě nakonec: Že nevíte, kolik jsem dal za celý den za benzín za jízdu zatáčkami skopce do kopce těžkou nohou? 500 korun. Wow! Opravdu svět tolik potřebuje turbo?
A ještě nakonec - sednete pak zpátky do Mondea, a máte pocit, že zase řídite pouťovou labuť, jak sedíte nahoře (i když po pár metrech své auto již zase milujete - proč, jsem zde popisoval již dříve, ale nyní stačí fakt, že vás z něj nic nebolí).
Žádné komentáře:
Okomentovat