Skoro jako vášeň

V čem je La Grazia od Sorrentina jiná než ostatní poslední filmy? Dějová křivka. Zatímco ty ostatní nikam nejedou nebo nekřiví, La Grazia je v průběhu smutná, a končí optimisticky. S lehkostí. S radostí.

Také není tak zaujatá formou, obrazem. Režisér rozdělil pozornost lépe mezi hrdiny a mezi formu. 

Možná tu chybí ona fascinace krásou a krása fascinace. Ale to nevadí. Je to jiné, je tu vývoj.

Jestli This must be the place končilo snahou o optimismus, nalezení hledaného, ale minimálně vyzněním se to nepovedlo (it is not the place), v La Grazia hrdinové našli.

Film na první dobrou působí jako laskavé oplakávání stáří (moje žena říká Sorrentinovým filmům "ti dědkové"), které ukazuje místy hořké momenty, ale dává jim zároveň jakési laskavé políčky, které nutí zasmát se sarkasticky. 

A právě to, že v sobě de Santis najde něco "skoro jako vášeň", je milá jiskra na konci. Co to najde? Koukněte sami. 

Láďa sní o vlacích

Může to ve vší té vřavě zapadnout. K slzám mne dojal film Train Dreams, ktery je o... o čem vlastně je? Doteď tak trochu bádám. O jednom životě. Obyčejném a vlastně neobyčejném. O přírodě, která umí být laskavá i drsná zároveň. O člověku, přírodě a životu. O stromech, kácení a železnici. A přitom o ničem z toho. O lásce, o dobru, o naději. O plynutí. O bezvýznamnosti. O propojení vseho. Něco z Čapka tam je. Něco z Londona. A přitom to ani nejde moc do hloubky. Nechá vás to tam dojít.

Krásný a křehký je i soundtrack. Stejně jako těch málo slov, která se v tom filmu řeknou. Zakončený písní od Nicka Cavea - Train Dreams.

Srdečně doporučuji.

I've seen a grizzly big as a house

Walk across an open plain

Heard of a boy called Elvis something

Whose voice could drive young girls insane

I've seen a man from a mile away

Shoot a bobcat through the brain but

Lately, I've been having dreams, crazy dreams I can't explain

A woman standing in a field of flowers

And a screaming locomotive train

Crazy dreams that go on for hours

And I can't begin to tell you how that feels

I've seen an elk with twisted antlers

Throw bright lightning across the sky

Seen a man with a broken curse

Leap from a bridge and try to fly

And I've seen a boy who was a dog

Who became a man who forgot to die

Lately, I've been having dreams, crazy dreams I can't explain

A woman standing in a field of flowers and

Screaming locomotive train

Crazy dreams that go on for hours

And I can't begin to tell you how that feels

The space that connects me where I am now

To the place where I'll one day be

It's measured in the words that we speak

And the strange and wondrous things I've seen

It's measured in truth, it's measured in love

Measured in a tendency to pain

It's measured by a girl in a field of flowers

Screaming, "Dream of a midnight train"

This has been going on for years, years

And years and years and years and years and years and years and years

I can't begin to tell you how that feels

Zrcadla a cigára

S Coffee & Cigars to nemá nic společného. Chtěl jsem si tu zaznamenat rozporuplný zážitek z představení 420people, Smoke & Mirrors. Flamenco a tanec. 

Zajímavá krystalická scéna, Francesca Amante a Filip Zubák.

Možná bych je měl uvést v opačném pořadí. Kytarista byl úžasný. Kdyby tu zbylé dva zmíněné prvky nebyly, stačilo by to samo o sobě. Mladičký Filip Zubák má kytarou světu co říct, a člověk by klidně mohl jít na Smoke & Mirrors jako na hudební koncert flamenca.

Francesca Amante má tancem taky co říct, ale tančila si tu vlastní ligu. Ačkoli byla v absolutním propojení s kytaristou, toto nebylo klasické flamenco (I když tomu já prd rozumím), a proto to působilo lehce odtrženě. Flamenco samo je silně výrazové (opět, prd tomu rozumím), a tady to umělkyně pocitově spíše utlumila, ačkoli se o život snažila o výrazový tanec. Takže tu máme fascinaci krásnou po staru provedenou muzikou a taneční vystoupení, které k tomu patří, ale působí přesto odtrženě.

K tomu zrcadla. Jakési zahrady (nebo květináče) skleněných trubiček. Samy o sobě překrásné, s potenciálem zasáhnout do děje při správném osvětlení. Protože 420 people velmi často rekvizity zapojení fascinujícím způsobem. Zde ne. Zde to byla jen krásná křehká scéna.

Krása, které se nemůžete dotknout. Ne vy, ale umělci. A proto zůstává nedotčená.

Podobný dojem jsem měl po shlédnutí Heart of Noise. S vodní scénou toho šlo udělat tolik a dobří novocirkusáci by diváky jistě díky tanci na vodě dostali do extáze, podobně jako Kuneš v Máji. Ale v Zrcadlech a v Noise zůstává scéna a klíčová rekvizita nedotčená. Nepolíbená. A to je škoda. 

Přesto Smoke & Mirrors s určitým odstupem stojí za doporučení. I za respekt k umělcům. Odskočit k sousedům do Maiselovky je třeba.

Trocha podivné hudby vol 2

 

Trocha country, aneb Mládkův banjo band v americkém podání. Kapela se jmenuje Crooked Still a doporučuji začít deskou Shaken by a Low Sound. Dostanete trochu folku a country, předělávky lidovek, ale i pak i trochu autorské tvorby. Tady to chce velkou velkou velkou porci otevřenosti. Crooked Still servíruje country bez lítosti. Nehrají na své struny ani moc rychle, ani moc hlasitě, ani něžně nebo pomalu - prostě hrají jako před 100 lety. Ale pak se najednou přidají housle (fiddle) nebo klavír, a začne to být hluboké. Trochu to připomíná časy, kdy si Robert Plant zahrál s Alison Krauss, a vlastně přeladil i svoje desky na hodně lidovou notu. Jaký je jejich silný moment? Hladivý hlas zpěvačky, štkavé housle, a do toho neustále cupitání strunek banja. To prostě jinde nedostanete.

Fidlání ale dostanete i jinde.

Už jsem tu zmiňoval vousaté housle Nicka Cavea, Dirty three, což je příznačný název. Warren Ellis je velmi dirty týpek, vousatý beatnik, působí naživo většinu času v nějakém tranzu, že vás s hafnutím rafne do ruky. Doporučuji shlédnout koncert naživo v knihovně - celý odehraje na stole, kde poskakuje a blázní v extázi. Je to poslechově i vizuálně náročnější. Pevnější páteř mají některé desky. Třeba skladba Doris je kombinace zběsilé, ale přitom nápaditě nasměrované výbušné energie, zatímco na stejné desce je Great waves, což je vyloženě vykalkulovaně něžná a poslouchatelná balada. A je pak s podivem, jak citlivě a něžně jeho hudba zní, když hraje s Cavem nebo jako host jinde - všechny desky od Boatman's Call přes No More Shall We Part až po Push the Sky Away nesou tak silný rukopis Ellise, že by bez něj samy nelétaly - housle tu zní většinou jako nějaké elektrizující sténání velryby z povzdálí. Takže na jedné straně šílená Doris, na druhé Bad Seeds. Dva póly, stejný člověk. Je tu bohužel i třetí poloha - břinkání do nástrojů, které se nedá poslouchat. Proto pojďme vyzobávat. Ze sólo desek doporučuji Whatever you love, you are, plnou dlouhých a pomalu gradujících skladeb, co mají nápad a páteř (tak nějak jsem si kdysi představoval, že budou znít the Mahavishnu Orchestra), a pak In the fishtank 7 spolu s Low, laděné trochu víc do folku/country. Porci "hitovek" naleznete ještě na Ocean Songs, a místy se da poslouchat Cinder. 

Pojďme do šedesátek. Brian Jonestone Massacre jsou opět mladší kluci než třeba Keith Richards. Začínali v devadesátkách. Ale hrají šedesátkový psychedelický rock. Také jejich jméno i hudba se odkazují na Rolling Stones. Stoni vydali v roce 1967 ikonickou desku Their Satanic Majesties Request. Brian Jones byl kytarista. No a masakrysti vydali v roce 1996 album Their Satanic Majesties' Second Request. Pozor, je to víc psychedelické než Stouni. Ale tak sluníčkově. Poslouchá se to vlastně velmi dobře. Jen je úžasné, jak v devadesátkách někdo vytvořil něco tak moc retro, že si chvíli myslíte, že vám unikla stará kvalitní věc. Ale je to jako falešná antická váza. Jediné, co je prozrazuje je čistší zvuk. Víc než tu jednu desku jsem tady neměl sílu objevit, možná se k nim ještě vrátím.

Trochu bezva podivné hudby

Anna Calvi. Takový ten druh hudby, který neumíte zařadit. Docela mladá britská holka s kytarou (věkově mohla by být moje manželka - takže mladá), rockerka. Určitě doporučuji začít s deskou One Breath. Úvod je takový jednoduchý neo-punk. Bicí, kytara, popěvek jejím úžasným hlubokým hlasem. Pak to přechází do jakéhosi indie rocku. Místy se to tváří zase až art-rockově - to když se ke konci přechází na klavírní věci. Mihne se tu David Byrne, na úžasné Strange Weather. On má tendenci se mihnout kdekoli to zpívá anglicky a má to sukni, ale vybírá dobře. Místy je to zase taková ta zubatá feministická něha. A místy zmizí ostré rify, a objeví se smičce, a dostaneme se do takové dramatické operní pózy. Takže co to sakra je? Neškatulkovat, poslechnout. Šlape to a je to plné nápadů.

Anna Calvi je ale tak autorkou soundtracku k výborným Peaky Blinders, kde se objeví mnohé předělávky známých písní, lidovek. Její You're Not God je svou jednoduchostí ikonické. Vití a pár akordů na elektrickou kytaru. Tohle by mohla být hymna. A jinde zas bicí a elektrika šlapou a vrací se o 50 let zpátky. Soundtrack je ale dokonale protkaný jakousi mystikou, která se k seriálu hodí. Hudba se vznáší někde v mlze nad lodními kanály, někde v anglických loukách a polích, občas jako vítr řinčí mezi pecemi Birminghamu.

Ale v obtížně zařaditelném pokračujeme...

Rosalía, talentovaná španělská umělkyně. Věkově někde na pomezí mileniálů a Z-ka. Směs temperamentní kubánské krve a metrosexualního Katalánska. Fúze flamenca a moderní hudby. Doporučuji čerstvě vydanou desku Lux, kterou nahrála s orchestrem, což jí dalo ještě neslýchaný třetí rozměr, a ubralo rozměr flamenca. A nesmírné drama a vážnost. Písně Reliquia nebo Divinize způsobují, že blahem slintám. Tak je to dobré. Občas to zní psycho, jako by to byla Björk. Oh No. Ono se to jmenuje Berghain a zpívá to Björk. Hned se cítím víc na cestě do Bohnic. Ale je to dobrá jízda. A pak jsou tam méně nápadné písně, jako Sauvignon Blanc nebo La Rumba del Perdon, kde se inspirace flamencem vrací.

Prvotina Los Ángeles je takové sušší flamenco, je tam vidět ještě určitá nezralost. Zato El Mal Querer neurazí - to je klasická Rosalía komorních rozměrů, fúze flamenca a moderny, emoce a konstrukce. Co nebrat, je album Motomamí. Je to ve stylu jsem mladá feministka. Roztažené nohy, latex, a nenávist k mužům utlačovatelům. A snaha za každou cenu šokovat. Nemluvím její řečí, ale z těch střípků, co rozumím, a z tónu chytám, že tam asi bude hodně ironie. Kontrast taťkovy sladké holčičky, co hezky zpívá flamenco, ovšem s texty, které tepou dobu, zvyky, vztahy. Rosalía je úkaz a budu ji sledovat. Od dob Madredeus mne nic z jihu takhle nenakoplo. 

No a nakonec...

Chelsea Wolfe. To je láska na jednu noc. Taky mladá holka - dokonce sdílíme letopočet. Jeden její beat uvozuje výbornou post-apokalyptickou sérii Fear the Walking Dead. Pochází z výborné elektronické písně. A ta z docela výborného elektronického alba. To vám ale nutit nechci - to už je hodně stranou i z mého vkusu. Každopádně její jiná póza je jednodušší, víc kytarová. Je to jeden z těch ženských hlasů, který vám prodrbe kožíšek a vynikne právě vedle akustické kytary, smyčců, a možná někde u krbu v zimě. Jinde zase vije u kytary a bicích, kteroé někdo ukradl Soundgarden. Mrazí v zádech, oheň mnebo whisky hřeje. Seversky vás dojme, jako ti vlci v jejím jménu. Chelsea Wolfe. Gotická nekráska. Jo. 

DaCani DC

Nedávno jsem dokoukal sérii Tučňák (the Penguin), a rád bych se podělil o dojmy a doporučil. Ano, jedná se o Tučňáka z Batmana. Ale pokud byste čekali Danyho de Vito, jak po Gothamu běhá s partou tučňáků ze Zoo, byli byste na omylu. Tenhle Tučňák je totiž suchá gansterka jak z hard-boiled school, točená v noir stylu Gotham City, a navíc nestaví na bombastických efektech, ale o to hlouběji jde do charakteru postav. Ano, pořád je to gangsterka, takže kdo nemá rád krev a násilí, dívat se nebude. Je taky plná antihrdinů, takže staromilci, kteří krev nemusí, ale dívali by se na western plný čestných kovbojů bojujících se zlem, se tady propadnou do deprese.

Co je ale na seriálu strhující, je, že na začátku vás Oswald, provozovatel ne úplně solidního nočního klubu, strhne na svou stranu. Víte, že není charakterově kvalitní, jenže co... v době Trumpů a Babišů je vlastně charakter relativní, a důležité je, že Oswald zvaný Oz, má podobně jako ti Trumpové nějakou velkou myšlenku. Stará se o nemocnou maminku, pomáhá děvkám, ujme se sirotka, chce, aby se lůza na ulici měla lépe. A ano, kvůli tomu jde často přes čáru. Pak začne rozehrávat hru s hlavouny místní mafie. Riskuje naprosto vše, a ještě improvizuje. Ale ukazuje se jeho vytříbený instinkt hráče. A protože mafiáni nejsou klaďasové, vlastně mu dost fandíte. Ale asi sami tušíte, co nakonec nevyhnutelně přijde. 

Seriál dějově následuje po Batmanovi z roku 2022, který ale podle mne zas tak skvělý nebyl. Ušel, dalo se to, ale prostě akční trhák. Hrdinové a herci z tohoto filmu se objevují zde, jen dějově o několik měsíců později. Oze si famózně zahrál značně upravený Collin Farell, který je zde tlustý, a kulhá.

Tučňák stylově spíše než na Batmana, navazuje na film Joker z roku 2019. I ten mi uhranul a doporučuji. Joker je trochu ve stylu Davida Lynche, s dějovými smyčkami, a flashbacky, kdy nevíte, jestli se děj odehrává z vašeho pohledu, nebo z pohledu blázna pomalu se propadajícího do šílenství, v němž halucinuje a přehrává si v hlavě situace, které se nestaly.

Na Jokerovi, který je mimochodem také krásně zahraný, je vykreslená spirála propadu do šílenství. Nervózní nacvičování scénky Knock knock, who's dead? (that?) zahrál Joacquin Phoenix famózně. 

A také Artur Fleck (civilní jméno Jokera) vás nutí sympatizovat. I tento zkrachovalý komik, se v temných ulicích krizí zmítaného Gothamu, snaží žít v rámci možností slušný život, a přes své mentální problémy hledá složitě cestu k lidem. Ale brutalita ulice a násilí v něm postupně spouštějí nevratné procesy. A čím víc šílí, tím víc se v smyšlených scénkách posouvá k opačnému neexistujícímu ideálu dobrého člověka, komika, partnera, aby pak o to víc narazil v tvrdé a šedé realitě. Opět, sami tušíte, jak to dopadne. O to víc jste rozladění, protože Joker vlastně v jádru není zlý - zlým ho učinila chudobná a krutá realita Gotham City. 

Výhoda Jokera je, že vám sebere jen 2 hodiny, a taky tu není tolik krve. Zase z něj ale spolehlivě dostanete depku. A pokud nemáte rádi Lynche, který to nenatočil, bude vás navíc dráždit forma. Za mne ale brilantní. 

Takové filmy se superhrdiny mám rád. Zemité a osobité, skoro bez efektů, ale řemeslně dobře provedené. Obojí stvořilo HBO, takže pokud to neukradnete na torentu, najdete to na streamu Max.

Rakouský blues: Ripoff Raskolnikov

Pokud je vám sympatické Rakousko jako mně, kopete občas hlouběji a najdete nečekané poklady. Většina lidé bude myslet na vinné sklepy nebo na sklepy. Já myslím na hudbu.

V hloubi hory jsem našel Rakušana, který dělá něco mezi blues a folk. Zdráhám se říct výborný blues, protože tady už může působit jisté zaujetí, ale přinejmenším je to překvapivě světové, bluesové a přitom si to udržuje rakouské reálie. Jmenuje se Ripoff Raskolnikov.

Začneme ještě jinak. Tenhle chlap má hlas jak struhadlo. K tomu pomalá tichá akustická kytara. A v refrému se přidá třeba ještě druhý zpěvnější hlas a druhá podobně pomalá kytara nebo nějaký melodický nástroj. Například Cold Cold Rain nebo Lenin Street.

Jiné jsou více hitové It's Not Easy, Sharks, So Much Water nebo Inuit Girl. To už je takový osmdesátkový bluesrock. Ale drží si to pořád dobrou bluesovou jednoduchost a taky plačtivost.

Raskolnikova jsem poprvé potkal jako předskokana na dědkovi Mayallovi v Arše (nebo Arsche?). Tehdy mne zaujal maximálně tak, abych si ho "založil". Dědek Mayall ho převálcoval, protože pořád hrál a hrál a hrál. Ale o to příjemnější bylo nové setkání na Spotify.

A samozřejmě zůstává fascinace rakouskostí, která probleskuje jenom v náznacích, většinou nelichotivě, jak se na bluesmana patří:

In that small backwoods country where I was born
They don’t want drugs and they don’t want porn
But every hollow-brained nazi is welcome to air his opinions

Z desek bych doporučil právě zmiňovanou suše folkovo bluesovou Lenin Street, jejíž titulní píseň pojednává i o naší zemi, a pak z druhé strany spektra bluesrockovější Small World. 

Co dodat nakonec? Kdybych měl někomu z Rakouska doporučit Marcela Kříže, asi budu váhat pro určité neprofesionální vyznění, jakkoli ho mám rád. U Raskolnikova bych asi neváhal, protože byť to není "áčko", obstojí i v mezinárodních vodách. A k tom má ten sympatický lokální nádech. Zkuste to.

Inspirace 420

Svět je plný mrzutých událostí, se kterými nelze nic moc dělat, maximálně rozdávat rozumy. O to příjemnější je jakákoli inspirace. Letošní vánoce a přidružené narozeniny v rodině jsem v z části využil pro obdarování lístky na soubor 420people. Viděl jsem toho v roli doprovodu více, ale jen pár věcí mi utkvělo.

Why the things go wrong? z nich bylo nejlepší. Představení, které se zabývá kretény, je tanečně vyvedené, ale navíc zaujme scénou - bazénem z flitrů, který se do děje trvale zapojuje, zábavným vědeckým rozborem kretenství, i jednoduchým pojetím a souhrou tanečníků. Je tu silný mužský element - hranaté choreografie orientované podle bazénku, ostré zaměření, svaly, pot, dominance, agrese, vědecky podané téma. 

The HeArt of Noise na prknech Archy je zajímavé, ale také kontroverzní. Obsahuje tolik nápadů na scéně, že by to vydalo na knihu, a tanečníci/ce podávají skvělý výkon, jen to nějak celé není propojené. To pozitivní je hra se světlem, živá hudba, a v hlavní roli vodní plocha na scéně. Ale právě od vody jsem čekal ještě o kousek víc. A napsal jsem hudba, ale je to spíš "noise", který je místy nesnesitelně hlasitý. Teď to vypadá, že jsem predstaveni strhal. Není to tak. Už pro ty báječné jednotlivosti stojí za vidění.

A dodatek. Mnohá představení jsme shlédli v Maiselovce - vlastní scéně souboru. Tohle místo je ve sklepě, velké asi jako 3 solidní obývací pokoje s velmi vysokým stropem. Z pohledu divadelní scény ale je tak malé, že umí působit velmi osobně. Právě jste u někoho na návštěvě v obýváku, a třeba v sympatickém představení Softer skills to tanečnice podpoří tím, že vám pred začátkem uvaří čaj, mezi scénami vypráví osobní příběhy, protahují se... Má to ale i nevýhody: Účinkující jsou místy tak blízko, že je až těžké scénu vizuálně vstřebat. Kdo se ale může chlubit zážitkem, že mu hlavní hvězda souboru přistála na klíně? Zakopnutí, nesmírně elegantní dosed a okamžité brilantní vybruslení i s improvizovanou pohybovou omluvou zaslouží úctu - protože tato drobná svalnatá dáma jistě nebude nějak lehoučká a vyžadovalo to nesmírnou pohotovost. Zážitek, který by se vám jinde na divadle nestal.

K Softer Skills bych se ještě vrátil. Jestliže kreténi měli ryze mužský element, Softer Skills byly více ženské, kruhové. Zaujaly i tancem, a právě i neobvyklou formou obývacího pokoje, kdy sedíte z obou stran pódia. Dále pak rozprávěním a intimností dámské šatny přímo na scéně, nebo návštěvy dvou kamarádek odpoledne doma. Co koho bolí? Jak skloubily tanec a děti? Dozvíte se všechno, popijete čaj, a ještě k tomu uvidíte pěknou choreografii.

Noc jak samet a hedvábí

Čtvrtá řada Babylon Berlin mi udělala radost. Není to moc často, že se na něco těšíte a ono se to opravdu povede, protože velká očekávání bývají vykoupena ještě větším zklamáním. 

A přemýšlím, čím se vydařila. Čím si vysloužila tak velké hodnocení na ČSFD?

Tajemný a temný duch film noir první řady se vytratil. Žádné temné noční honičky po střechách. Žádná zamotaná beznaděj, že všichni hodní jsou zlí a všichni zlí jsou trochu hodní. Hloupí Honzové, kteří se poučili, už také nebyli - všichni hrdinové už na scénu rovnou vstoupili jako matadoři.

Možná akčnější podání. Mrtvol bylo také nějak víc. Historických zklamání a nespravedlností zase míň. Město ve scénách pulzovalo méně napětím doby, i když doba čtvrté řady byla více napjatá, protože na scéně už je Hitler a NSDAP. Titulní píseň Ein Tag wie Gold byla krásná, ale byla jen jedna, zatímco z úvodní řady vznikly dvě desky a dvě kapely. Co to tedy bylo, co mi udělalo radost?

Možná to tedy byla nečekaná láska dvou hlavních hrdinů, možná konečně vyřešené problémy komisaře Ratha... A nebo to byla právě krasojízda matadorů, lehkonohá, řemeslně slušná. Zápletky nezůstaly lynchovsky nedořešené, konec neskrýval drásající tajemství. První řada byla německy patetická s přílišným důrazem no formu, ale také více artová, osobně se mne více dotkla - hlouběji. Ta čtvrtá ale měla lehkost blockbusteru a zároveň dobře a mělce vytěžila to, co už bylo. Navíc opět nabídla krásné podání staré doby - ať už se jednalo o Graf Zeppelin nebo dlouhé průjezdy neexistujícími ulicemi starého Berlína ve studiu Babelsberg. Prostě... 

...ein Tag wie Gold
In den Adern hunderttausend Volt
Eine Nacht, wie Samt und Seide
Ein Tag wie Gold
Ihr habt doch alles, was ihr wollt
Eine Nacht, schöner kann es nicht sein

Filmy po čase

Žena na válečné stezce je tématicky svérázný film. Islandská učitelka chce adoptovat dceru a ve volném čase tajně bojuje proti rostoucímu průmyslu tím, že přerušuje elektrické vedení. Éterická ale přitom odhodlaná seveřanka se v jednoduchých akčních scénách proměňuje na umanutou válečnici, která po útoku na napřítele utíká před místním zákonem do vřesovišť, do stodol. Nevím jestli to závan ukrajinské koprodukce, ale film má místy až absurdní prvky, třeba kapelu hrající v jakémsi paralelním světě doplňující a přitom nezúčastněně pozorující hrdinku na její válečné stezce. Nudit se každopádně nebudete, tenhle film není konverzační, ale dějový.

Ruka boží je film režiséra Paola Sorrentina, ve kterém vzdává hold staré italské kinematografii. Pomalu plynoucí čas na břehu moře v italské Neapoli. Neklidné mládí. Obyčejní lidé neobyčejných charakterů. Nevšední krása. Fotbal. Tenhle film nebyl naplňující, ani fascinující. Přesto na něm bylo něco, co stálo za dokoukání, ale prosím nečekejte Velkou nádheru ani Mladého papeže.

Nad věcí bez věcí (100 Dinge) je moderní německý film s velmi komerční formou, ale na zajímavé téma. Tím je pokus vzdát se všech materiálních statků - hrdinové si každý den smí vzít zpět jednu věc. Chytlavá komedie, která s tématem materiálnosti spíše koketuje - cílem je primárně pobavit ne moralizovat. Sympatický lehkonohý počin. Doporučuji.

Chlast je film, který mne trochu zklamal, ale možná se na něj za 5-10 let rád podívám znovu jinýma očima. Nosné téma je opět hodně vtipné a nabízí rozvinout zajímavou dějovou linku: Skupina učitelů ve středním věku a se svými osobními krizemi (hlavním hrdinou je skvělý Madsen) se chytne pochybného vědeckého zjištění (nebo spíše hoaxu), že člověku pro optimální fungování během dne schází několik promile alkoholu. A začnou experiment - v pracovní době budou hladinu udržovat, a ve volném čase abstinovat. Film pak sleduje, jak tihle bardi dopadnou a jestli si tváří v tvář alkoholu lze udržet zásadovost a "vědecký" přístup. Téma, které chvílemi baví, chvílemi má dobrý děj, ale celkově to nějak odplyne, a pak nic.  Pokud byste čekali moralizování nebo naopak zvrácené nabádání k chlastání, obé tam možná je (hrdinům se experiment zezačátku dost daří), ale nijak explicitně. I tak - pokud si rádi dáte sklenku, doporučuji pro pobavení.

Smolný pich aneb pitomý porno - tenhle film nebrat. Pokud se vám líbil třeba Gombrowicz, pak možná. Ale jinak je to poetika tak svérázná, že můžete mít problém dokoukat. První polovina (nekecám) filmu sleduje v reálném čase hlavní hrdinku, učitelku v bukurešťské škole, jak jde po ulicích města. Obrazově zajímavý místopis všedního dne. Druhá polovina je debata rodičů a vedení školy o vyloučení učitelky, že si natočila domácí porno, které náhodou uniklo na síť. A je to prokládané mezihrami trochu jako ze zmiňovaného Gombrowicze nebo Monty Pythonů, jen tomu chybí stravitelný vtip nebo filozofická hloubka. Připomíná to české Vlastníky, kteří ale mají o trochu větší spád (nevěřím, že to píšu) a méně absurdní formu. A žádné porno ani sexbombu nečekejte. 

Nejhorší film na světě

Hezký film jsem zase viděl. Nejhorší člověk na světě. O jednom životě. Mladém, rozpustilém, hledajícím, mající, nevidícím, ztrácejícím. O životě ve svých barvách i barvosleposti. Vše vyjádřeno s kouzelnou severskou úsporností. Moc se mi to líbilo, rozradostnilo i dojalo. A ano, hlavní role byla krásně zahraná.

Loro

Oni a Sylvio. Jestli je pohled Sorrentina pravdivý, chápu, proč byl Berlusconi u moci tak dlouho. Chápu že italský lid ho musí trochu nenávidět a trochu... milovat.

Možná za to může Toni nebo ta filmová postava, ale Silvio je v podstatě sympatický hajzlík, i když pořád hajzlík. Ve filmu má rozšafné osobní kouzlo, které je iracionální.

Nabízí se paralela k Babišovi, ale Sylvio je jiný než náš premiér. Babiš má kouzlo aparátčíka a lidé milují jeho marketingový obraz domněle racionálně.

Neřekl bych ale, že mi film přirostl k srdci navěky. Oproti Velké nádheře, která byla velká, byla tahle nádhera menší. Sylvio má "jen" dokonalého hlavního hrdinu, nad kterým vás nutí se zamyslet... a vlastně se mi líbí i v detailech. Mluvím o takovém tom celkovému "pelu", který se nad dobrým filmem vznáší. Celé tři hodiny jsem byl zaujatý, ale ne unešený.

Loro je vlastně skvělý dokument, jehož hrdina a předmět zkoumání je perfektně a zábavně podaný v obrazech a metaforách.

A doporučuji určitě i výborný soundtrack od Lele Marticelli.

Filmy

Dívám se teď občas na seriál Mladý papež. Kdo to viděl, viděl to už dávno, takže nosím dříví do lesa. Zajímavý artový seriál od Paola Sorrentina. Řeknu jen, že papeže hraje perfektně Jude Law, papež je Američan, a zdá se, že nevěří v boha, ale chce církev konzervativní, a myslí to smrtelně vážně. A bůh věří v něj. Pořád nezajímavé? Přidám ještě, že v polovině první sezóny nevíte, zda je hrdina špatný nebo dobrý - ne protože by byl povrchně vykreslený, ale protože je tak mnohoznačný a komplikovaný. Taky důraz na lyrickou stránku je sorrentinovsky svérázný. Nemohl bych asi doporučit každému, ale posuďte sami. Já si ho zamiloval. Církev si ho nezamilovala. Ale pozor - Sorrentino ji nevykresluje jen kriticky. Má k ní lidský soucit. Vlastně ji vykresluje velmi lidsky, pozemsky, až vřele. V dobrém i ve zlém, právě s láskou k oné lidskosti.

Dokud nás svatba nerozdělí je milá komedie. Čest všem, co podnikají a dávají jiným práci. Film vypráví příběh jedné velkolepé francouzské svatby a jejího zákulisí. Vše sleduje očima majitele svatební agentury a jeho posádky se zvukovou kulisou Avishaie Cohena. V dobrém i ve zlém. Končí to bollywoodsky, ale to nevadí. Je to... milé.

Rodinné štěstí je o kus vážnější. Už za ten krásný byt a protagonisty, kteří toto minidrama na několika málo (stech) metrech čtverečních rozehrávají, stojí za to. Byt údajně patří režisérovi a ve filmu hraje jeho rodina. I pokud to nevíte, je ten film dobrý. Něžně minimalistický, pominu-li tu metráž.

Malý pán

Na České televizi je on-line k vidění roztomilá loutková pohádka - Malý pán. Rozhodně doporučuji.

Krom toho, že je to moc hezky udělané, to má i příjemnou hloubku.

Á... myšmaš!

A pak jsem narazil na Vivaldiho "čtvero" hrané dobově. Jiné nástroje, jiný zvuk. Na jednu stranu syrové, na druhou možná trochu kýčovité, dramatické. Něco tak starého a přece zase nového.

Velkolepá kulisa k výbornému Vrhunskému vínu. Něco  tak "suchého" už jsem dlouho nepil a moc za něj díky. Po všech mnohoznačných francouzácích tahle patro odírající přímočarost odzbrojuje.

A abych vypadal ještě "kulturněji", dodám, že jsem byl nedávno upomenut neznámým kolegou, že si při čůrání pískám Griega, a že to ještě v bance na toaletách neslyšel. Mne by to taky nenapadlo. Prostě melodie v hlavě. A tím se s vámi pro dnešek loučím.

Nervous trees

A chválit Krištofa Kinteru je jako nosit dříví do lesa. Vy jste totiž přece, milí čtenáři, kulturní.

Tak vám vlastně jen chci zprostředkovat svůj dojem z téhle bezvadné výstavy. Nebo... opravdu výstavy? Musel jsem se totiž mnohokrát bezděky z plna hrdla smát. Třesoucí se stromečky klepající nožičkami do ticha obrovského sálu Rudolfina. Ale nejen to. A mnohokrát jsem stál fascinován tou vší "svojí" krásou, větvitostí a monumentálností těch instalací. A vlastně i nějaký úšklebek a ironie nad tímhle světem se tím táhne jako tenká červená linka. Po chvíli už to nesledujete z ohledu návštěvníka (vy a naproti obraz), ale necháte se vtáhnout do jeho světa.

Lepší tedy "výstavu" už jsem dlouho neviděl. Takže šup do Rudolfina, podle všeho končí v listopadu.

Kolaps...wow

Abych nezapomněl, byl jsem se sestřičkou na novém cirkusu - Kolaps v podání Loosers Cirque Company.

Musím říct, že to bylo strhující. Už jsem viděl představení hravá, vtipná, rozeskákaná a já nevím co ještě, ale tahle banda svalovců a svalovkyň na to jde přes krásně ryzí brutální sílu. Krásní muži a krásně silné ženy.

Tolik potu, magnesia na dlaních. Tolik vztlačení, odrazů, skoků a pádů do silných paží. Facinující. Vydřené často do extrému, ale přitom harmonické.

Jedna scéna za všechny - dva páry soutěží. On nadhazuje ji nad hlavu, ona mu sklouzává otočkou zpět do náruče. Nesmí ji položit. Nesmí přestat. Druhý pár - ona stojí jemu na ramenou. Pomalu se pohybují prostorem. Svaly škubou. Minuty ubíhají. Euforie. Poslední zoufalá síla dochází. Druhý pár to vzdal. Ohlušující potlesk...

Není to ale jen o tom - strhující jsou také taneční a akrobatické scény. Výrazovost, choreografie, sladění jednotlivých aktérů na setinu sekundy, vzájemná interakce na jevišti - profesionální a nápadité.

A neméně pak autorská na živo hraná strhující scénická multiinstrumentální hudba (a aby to doplnilo předešlé - krásný pár ona a on). Vše pak perfektně zakulacují až přísně geometrické vizuální efekty.

Wow za ten celek! Perfektní. Doporučuji všemi pěti.

Cinema Royal

Milujete se oháknout a vyrazit do kina? Pak by vás mohl zajímat podnik Cinema Royal.

To si večer učešete licousy, vezmete si oblek s vestičkou, motýlka a cylindr a vyrazíte na Václavák, kde vše začne scénkou, rozbliká se a rozezvučí grandhotel Evropa a vy pak po jeho útrobách prorostlých zvláštním zeleným prorostem bloumáte nazdařbůh a obdivujete všechnu tu zašlou slávu, lesk a bídu kurtyzán i dobová hanbatá videa, až se na vás z horního ochozu atria spustí obrovská blizna a v několika patrech najednou začne promítání. Adéla ještě nevečeřela! A když je po všem, oblaží váš pohled spoře oděné barové tanečnice a nakonec DJ a party v secesním baru.

Akce se koná na různá témata pravidelně, takže sledujte stránky, Facebook a já mohu jenom doporučit!

Pár fotek je zde.

Literární kabaret EKG

Ivo s Bárou mne vzali na literární kabaret EKG s podtitulem O lásce a květinách Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše do pražské Archy.

A mohu jenom vřele doporučit! Oba hlavní protagonisté čtou svá a cizí dílka, zvou si hosty z různých oborů umění a provází jednotlivá čtení vtipnými samovstupy. Tentokrát se večer točil kolem beatnické básnířky Vladimíry Čerepkové, hostem byla Alice Horáčková, která o ní napsala nečekaný bestseller, a dále pak Veronika Holcová, jejíž malby se promítaly, doprovázené scénicky kapelou Květy, která zde na vokál, kytaru, housle a bicí zahrála také vlastní strhující tvorbu, dojímající místy až patetickou procítěností a určitou pozdně priessnitzovskou nostalgií (jakkoli doma na Spotify už tak nedojme).

Krom toho to bylo všechno nostalgicky rudišovské: něžně punkové, střižené německým živlem a Sudetami - ostatně, jak jinak, je-li Rudiš jedním z orchestrátorů. I proto líbilo, doporučuji, a pokud na další pokračování v říjnu ještě budu mít čas a síly, třeba se potkáme v Arše.

Klíčové sdělení večera: Wer ficken will, muss freundlich sein. 

Vosto5 na lehkou notu

Nedávno jsem zde chválil Dechovku divadelního spolku Vosto5 a ani tentokrát mne ansámbl nezklamal: Slzy ošlehaných mužů (více zde) je lehkonoze až něžně pojatá komedie o prehistorických lyžnících Hanči a Vrbatovi.

Komedie kombinuje neotřelým způsobem prvky loutkového divadla a činohry. Nevleze pod kůži jako Dechovka, ale vtipnými scénkami, výroky a gesty pobaví, aniž by se musela uchylovat k nízkému humoru nebo sprostým slovům.

I přestože působí místy (naschvál) až ochotnicky, odnesl jsem si velmi pozitivní dojem a můžu jen vřele doporučit každému, kdo má chuť na lehkou, distinguovanou komedii - hraje se opět v květnu.