V 51Pro se autoři článku „Bruselská kulturní revoluce“ dopouštějí kritiky úředního zrovnoprávňování mužů a žen. Zvýrazňují větu Fakt, že občané jsou si rovni v právech (stojí před závodem na stejné startovní čáře), neznamená, že v životě dosáhnou stejného výsledku (doběhnou závod ve stejnou chvíli). Představa, že lidé mají protrhnout pásku ve stejný okamžik, je rovnostářská a nesmyslná – jakoby se jednalo o bůhvíjak inteligentní nosný výrok. Nosný bohužel je a rovnou pro celé antifeministické smyšlení. Jakkoli jsou mi jakékoli regulace v této oblasti z rozkroku rovnou do mozku od přírody nepříjemné, měl by také autor článku uznat, že když žena běží závod, startuje ze stejného bodu a běží po stejně dlouhé dráze, občas jí bohužel někdo (občas rovněž žena) hodí kvůli pohlaví do té dráhy klacek. Stejně jako můj tatínek vydělává větší peníze než tatínek někoho jiného, ačkoli kdysi vydělávali oba stejně, a tudíž právě já od tatínka dostávám dražší dárky. Také to není spravedlivé. Řeší však někdo, jestli cena odpovídá tomu, jakou radost dárek udělal? Dá se s tím něco dělat?
Z toho však zatím neplyne, že by Brusel jednal legitimně. Plyne z toho jenom fakt, že ani Brusel, ani já, ani vážený pan časopis nemohou postihnout tak složitý jev, natož zaujmout k němu nějaké odborné stanovisko a podle něj jednat. Když se při takovém jednání dopustíme chyby, bude to totiž chyba fatální. Ad absurdum, byl bych nerad, kdybych musel svoje dárky nedobrovolně dávat klukovi od souseda přes ulici.
Obecněji, rozumněji. Podle základních manažerských matic. Dopouštím-li se nespravedlnosti tím, že nejednám za účelem ji narušit, tedy můžu být shledán pasivním viníkem, způsobuji menší zlo, než když jednám aktivně ale neinformovaně nebo nekompetentně za účelem ji narušit a způsobím jinou větší nespravedlnost (pak jsem také přímým viníkem, i když asi za polehčujících okolností dobrého úmyslu). Rozhodování za nedokonalé informovanosti uplatňuje volbu nejmenší ztráty, tedy nejmenšího zla. Jak vím, že já o tom mohu rozhodovat? Jak vím, že já nebo moji odborníci problému rozumí a mají konkrétní informace? Co když je nemají a nerozumí?
Ptal se někdo VŠECH žen třeba na spokojenost, ztráty nebo zisky plynoucí ze změny nebo se jenom zkoumá holý ideál spravedlnosti? Je chyba existující nespravedlnost popírat, ale řeší někdo náklady obětované příležitosti v případě každé nové regulace? Raději proto pomaleji, vnímavě a rozumně. Některé věci si žádají čas a nadhled. Zvláště existuje-li rovnoprávnost, ale pod záminkou nastolení rovnoprávnosti se někdo nekompetentní pokusí nastolit spravedlivý stav nebo spravedlnost, přičemž pravděpodobně nakonec onu rovnoprávnost (stejnou startovní čáru) tímto způsobem pošramotí a spravedlnosti dost možná vůbec nedosáhne.
Žádné komentáře:
Okomentovat