Království železnic

Je fajn vrátit se do dětství. Nic mi to už dlouho neumožnilo tak jako úplně nahodilá návštěva modelových kolejišť, maličkých virtuálních, lec přeč navýsost opravdových světů.

A ten pan konzultant, jindy takový suchar, tam stál mezi všemi těmi pětiletými dětmi, odzbrojen tímhle podivným, k dokonalosti dotaženým světem - tupý ale upřímně radostný úsměv na tváři...

Vláčky jezdí a svítí, čtyři různě barevné zářivky vytváří všechny možné denní doby, autíčka jezdí po silnicích, vyhýbají se opravě vozovky, čekají na přejezdu, vláčky na sebe čekají ve stanicích, odbočují, mizí v bezpočtu tunelů, okna domů v noci se rozsvěcí a zhasínají... dokonce i rozsvěcení nádražních lamp vydává charakteristické blikání podle jejich jednotlivých předobrazů. To vše jsem si kdysi jako kluk přál postavit nebo aspoň vidět.

Něco mi říká, že s dětmi, až jednou přijdou, si nejvíc vyhraje tatínek, nikoli děti samotné... :-)

Druhý život lední medvědice

Někdy proklatě lituju, že jsem tenhle blog nezačal psát anonymně. Ne že bych chtěl psát o lidech (=svých čtenářích) zle, ale lidi si dokáží vyložit špatně úplně sebeobecnější hlášku, byť to třeba vůbec není o nich ani o mém vztahu k nim. A to je potřeba respektovat, neboť psaním blogu nechtěně také vytváříte PR těch, kterých se váš život dotýká - stejně jako v reálném světě.

Na druhu stranu to byl dobrý důvod založit si druhý blog. Píšu tam pochopitelně pod identitou velké bílé lední medvědice. Druhá věc je, že není přístupný vůbec nikomu kromě autora (tedy autorky, medvědice). Dalo by se mu říkat deník.

Nějak mi tam ale chybí póza - s tím jak chybí čtenáři. Brum. Póza před čtenáři totiž musí být. Nazývat lidi čísly nebo písmeny... a nebo prostě jinými jmény, třeba na základě nejaké charakteristické vlastnosti nebo vady, psát ilustrativní příběhy, které se odehrály jen napůl nebo v mysli, a které vyvolala nějaká hluboká myšlenka, nemuset celou tu pózu nijak autocenzurovat, a moci se celé dny vydražovat se pod maskou pláče. A nebo prostě jen zaujmout pózu upřímnosti.

25. prosince ještě 2009

Je po štědrém dni, v ulicích města zavládl klid, všude se válí tuny dárkového papíru, vnuci korzují slušně oblečení s babičkami, manželé s tchýněmi, dcery s matkami, sestřenky přes páté koleno se psem a já se konečně můžu věnovat zasloužilé relaxaci. Začal jsem milou výstavou Josefa Čapka v Jízdárně Pražského hradu. Protože tvá jen do 17.1., doporučuji stihnout ještě v době volna.

Ale jinak se hodlám flákat: Budu si číst knihu, kouknu na film, vyčistím kolo na další sezónu, schroustám kila jazzu, nalepím fotografie do rodinného alba, což slibuji už 3 roky. A k tomu budu pít litry espressa.

Monsieur Monteur Amateur

Nikdy se nepokoušejte montovat si sami auto. Můžete si montovat hi-fi, můžete si montovat kolo, ale pokud jde o stroj, kterej umí šmahem zabít několik lidí, neni to sranda. To jsem se dneska přesvědčil, když jsem přidělával náhradu za zesnulou poklici na levém předním kole. Podle návodu to vypadalo jako prostinká skládačka. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy se po nasazení tlakem nepatřičně ohnul úchytný drát a téměř mi uťafnul ventilek pneumatiky, který ještě k tomu ostentativně upustil vzduch. Ale zdá se, že jsme kamarádi. Poklice dál leží nenamontovaná v dílně, vzduch je dopumpovaný a auto jezdí. Zatím.

A nebo nemějte obě ruce levé a nic se vám nestane.

Vánoční pohoda 2009

Taky máte depky z vánočních nákupů? Mám problém: Co nekoupím do půlky prosince, to už později seženu jen s velkými obtížemi. Stačí mi totiž, že se se svým nebohým starým autem deru mezi všemi těmi agresivně akcelerujícími SUV s dětskými sedačkami do garáží, už tehdy to na mne leze, už tehdy to začíná, a následně do mne pak vráží všichni ti agresivně hezcí a evidentně šťastní lidé s plnými igelitkami nákupů, pak fronty u pokladen, do toho se z reproduktorů snášejí otravné koledy ve verzi kýč, naráží do vás košíčkem, nestačí to jednou z nepozornosti, udělá to potřetí a dostane dost drsně vyhubováno, koupíte si bagetu, ale nemáte si kde sednout a kde ji sníst, pak vám ještě někdo na schodech zachytí taškou o podrážku boty, takže div neupadnete, to je poslední kapka, to už ale utíkáte, zpátky do starého dobrého auta po dědovi, který nákupní horečku nikdy neřešil, a ujíždíte domů. Jako zapšklý intelektuál si dáte čaj, pustíte jazz, zapálíte svíčku nebo kouknete na dobrý film, něco uvaříte. Je vám dobře, ale furt vám nějak tak holt chybí ty dárky.

Taky znáte ty dny?

Taky znáte ty dny, kdy se vám nezastaví telefon, a kdy je přes něj těžké dostat se k práci?

ad super

A zapomněl bych na superpřekladatele a supertlumočníky - to aby komunimace v evropských superregulačních agenturách byla opravdu přesná, flexibilní a osobní...

Bankovní regulační Superagentury

Tak jako to viceguvernér ČNB Singer umí, zareagoval trefně na dotaz HN, zda v ČR nějak poznáme působení nových banky regulujících evropských superinstitucí: "Velmi záhy zjistíme, že budeme častěji cestovat do nových evropských agentur... na zbytek je příliš brzy."

To bylo první, co mne napadlo: Nové superagentury, pro každou nová skleněná superbudova, superkonference a superrauty, vrcholná supersetkání, superletenky, superhotely, superlimuzíny a superřidiči, platy a kompenzace za práci v zahraničí, úřednické superbyty a superodborníci, které doma už nikdo nechtěl...

Hezký příklad Řecko

Tyhle první zprávy... často jsou nadnesené a pozítří se ukáže, že vše je v lepším pořádku, než se zdálo. Na druhou stranu, Řecko je dobrý příklad toho, jak se to dělat nemá, ale jak to všichni děláme: Byť má 300% HDP dluh, rozhodlo se, že bude pořádat Olympiádu. Nebylo to potřeba. Olympiáda není (narozdíl od důchodů a nemocnic) potřeba. NIKDO by neměl pořádat Olympiádu, pokud na ni nemá volné prostředky.

Je čas

Je čas dát si kávičku z malého hrníčku s mrkvovým psem a začít konečně něco dělat.

Nový Územní plán Prahy

Už jste viděli nový územní plán Prahy? Už víte, co se ve vaší čtvrti možná bude dít za pár let? Pokud ne, viz. odkaz...

Dámy a pánové

Dámy a pánové, a je tu pro-si-nec!

Nějak si nepamatuji, že by utekl nějaký čas od doby, kdy jsme byli ve Středohoří na kole, od doby, kdy jsem se potloukal ulicemi Sarajeva... Tak jako každý rok, se nepřestávám divit tomu, kam se všechen ten čas vždycky ztratí?

Už víte co na Silvestra? Už máte všechny dárečky? Už máte NĚJAKÉ dárečky? A neříkejte, že to dál nebude ještě hektičtější!

Každopádně (před)přeji všem pěkné Svátky a poklidný advent (checht!).

Měšťacký požitek: Frequent traveller status

Tak mi během uplynulého měsíce (krom pojistky na auto, nehorázných účtů za telefonování, které se neuskutečnilo, a dalších) do Radotína přišel balíček od Lufthansy Miles & More.

Miles & More je spojeno s tou příjemnější částí naší práce - se samotným cestováním leteckou dopravou a benefity k němu vztaženými. V balíčku mne čekala krásná stříbrná kartička Frequent traveller s přístupem na přednostní odbavení, do business lounge a dalšími výhodami. Jako správný měšťák si ten fakt uvnitř mohu hýčkat, dokonce si můžu připadat lepší za něco, k čemu jsem nijak nepřispěl, ALE vše to kazí jiná skutečnost, a to je ta, že projekt v Bosně končí a že nebudu mít jak ten svůj úžasný status využít. Nebo že bych dostal na sedadlo v pantografu po cestě do Radotína extra frequent travellerskou porci špíny či odpadků? :-)

(Pro ty, co by to "nezasloužení" brali vážně, jenom připomenu, že jsem musel často vstávat třeba ve 4:30 ráno, abych stihl všechny tyhle každotýdenní lety, za které se mi mimochodem kdesi načítaly body... tímto poustem si tedy tak trochu stěžuji, že to nepřišlo dřív!)