Život před nás klade úkoly a my je tak horlivě a spolehlivě plníme, až zapomeneme být sami sebou.
Děláme dobře "dobré", co od nás čeká, a vlastně nikdy nedospějeme, pouze zestárneme.
(Pominu-li, že mnozí navíc dělají dobře "špatné" - o tom tentokrát nepíši)
Přitom naše "to dobré" nakonec dá víc než to dobré, co se od nás čeká - naše dobré nakonec dá světu "to nejlepší", jakkoli je to třeba špatné, protože je to především z nás.
Abychom to byli my sami, je třeba vydat se na cestu pryč od toho, co se od nás čeká. Nedělat jen to, co se od nás čeká, ale také najít to, co bychom skutečně dělat měli, nebo chtěli, chcete-li.
Vezme to i 30 let života zjistit, že to co děláme rádi dobře, vlastně není to, co děláme rádi.
Někdy vezme i víc než rok života zjistit, že to, co děláme rádi a dobře, už není to, co bychom dělat měli, nebo že už to vlastně neděláme rádi. Člověk je bytost setrvačná a život je jako těžký nákladní vlak - těžko mění rychlost, těžko brzdí a těžko se rozjíždí. Vždycky to způsobí mnoho skřípání, jisker a hlomozu. Ale když do toho tu námahu dá, může se rozjet jinak, jinam, jiným tempem.
Nevím, zda to platí na mne nebo zda činím obecné výroky. Je ve mně příliš pokory na to, abych si dovolil "vědět". Tak jen pozoruji. Komentuji. Kecka. Teniska. Plátěná botka.
Žádné komentáře:
Okomentovat