(omlouvám se, pokud jsem již možná existujícímu autorovi následujícími řádky ukradl nápad - následující úvaha je se spíše nezávazným tkaním vlastních myšlenek)
Jsou stavitelé zdí. Jiní lidé jsou jako voda, oheň nebo vítr. Stavitelé zdí staví překrásné precizní stavby. Zdi nelze stavět bez určité logiky a pravidel. Vydrží staletí, pokud se postaví dobře. Voda se zdá být svobodná a věčná – protéká si mezi stébly trávy, mezi prsty, mezi cihlami nebo kameny. Vrývá nezaměnitelnou stopu velkým krajinným celků, formuje svět, napájí, osvěžuje. Vítr se zdá být lehký, nepolapitelný – létá si, naráží a zase mizí. Je poryvem. Je neurčitý, zato se ale pohybuje s lehkostí. Přináší zprávy, nápady. Je poštovním doručovatelem. Oheň mocně spaluje, strhává vše, co mu přijde do cesty. Dává teplo a energii, má sílu ničit a přeměňovat. Potřebuje ale vítr, aby ho živil a voda jej snadno uhasí.
Stavitel zdí by měl pochopit, že voda zdi obtéká, vítr přelétne, oheň sežehne. Vzájemně na sebe narážejí, existují spolu a kolem sebe, svým vlastním způsobem, ale zeď toho mnoho vydrží, usazená na svých základech. Stavitel může mít radost, že zeď tolik vydrží.
Těžko se ale v studené kráse zdí hledá štěstí, ale lze to – lze ho nalézt v procesu stavby. Je však chyba hledat ho ve výsledku – ve zdi samotné. Vítr, voda i oheň totiž často nabudou síly, která zeď zboří, a pak je třeba stavět od začátku. Pokud se stavitel viděl v hotové zdi, musí nad ruinami pouze trpět. A vítr, oheň, voda sílu zdi také neustále zkouší. Občas přijde zemětřesení, které otřese všemi, avšak nejvíce trpí právě zdi, pevně usazené na zemi. Ostatní živly se velmi snadno přizpůsobí. Voda změní tok, vítr se třepotá a ohni třesení vezme dech, ale jednou jev skončí a všichni tří pokračují, ze své podstaty nedotknutí. Zeď se však pravděpodobně částečně nebo úplně zboří.
Pro stavitele zdí je větší chyba hledat štěstí ve větru, vodě nebo v ohni. Nikdy svou zeď tak nerozhýbe. Nikdy jeho myšlenky a emoce nedosáhnou plynulosti emocí vody a lehkosti myšlenek větru. Cihly ani kámen nemají ani moc spalovat. Myšlení stavitele je myšlením logiky a pravidel, které voda nebo vítr nechápou a chápat nechtějí. Pravidla se k nim dostávají skrze zdi postavené jinými. Přizpůsobí se tím, že je musí obeplout, ale dál už se pohybují po svém. Přesto vše mnozí stavitelé hledají štěstí jinde. Pošetilé - akorát se tak utopí, jejich slova odplynou ve větru nebo se spálí, když si hrají s ohněm.
Stavitel zdi naopak opevňuje sebe a jiné. Musí ale chápat, že nemůže opevnit vodu nebo vítr nebo oheň. Opevněná voda může zůstat uvnitř zdi jako v rezervoáru, nicméně vytratí se plynutí, voda začne zahnívat a ztratí svou duši. Vítr uvnitř zdí zklidní, občas se ozve zapískání, ale nemá odkud kam proudit a téměř zmizí. Oheň zavřený mezi zdmi nemá vítr, který by ho živil, a tak vyhasne. Stane se plamínkem spoutaným v krbu.
Stavitel by měl stavět stavby velkorysé a otevřené, které umožní proudění, které umožní hostům přicházet a odcházet. Kde se hosté budou cítit dobře, kde se necítí uzavření. Pak totiž vdechnou zdem život.
Měl by však stavět s myšlenkou, že stavbu nelze dokončit, a že její zničení je beztak nevyhnutelné. A pokud dostaví, měl by více než z výsledku mít radost ze stavby další zdi. Pokud nestaví s důrazem na hotovou zeď, může mít více radosti. Může se věnovat stavbě lepší, zajímavější nebo sofistikovanější zdi a přesto mít radost, i když zeď ve svém čase nedokončí. A truchlit nad zbořeným? Nakonec i o zdech, které už neexistují, se budou vyprávět legendy. Nakonec tak jako o velkých povodních, požárech a bouřích...
Někdy je pro nás těžké vzpomenout si, kam patříme. Někdy se snažíme se ze své podstaty vymanit. Popsané podstaty nelimitují v tom, CO můžeme dělat - plynutí, formování, poryvy nebo spalování nás jen limitují formou, kterou to děláme (tedy limitují JAK to děláme). A naštěstí jsou klidná rána, kdy je myšlenka čistá a dává se nám vrátit zpátky k tomu, co nás definuje.
Jsou stavitelé zdí. Jiní lidé jsou jako voda, oheň nebo vítr. Stavitelé zdí staví překrásné precizní stavby. Zdi nelze stavět bez určité logiky a pravidel. Vydrží staletí, pokud se postaví dobře. Voda se zdá být svobodná a věčná – protéká si mezi stébly trávy, mezi prsty, mezi cihlami nebo kameny. Vrývá nezaměnitelnou stopu velkým krajinným celků, formuje svět, napájí, osvěžuje. Vítr se zdá být lehký, nepolapitelný – létá si, naráží a zase mizí. Je poryvem. Je neurčitý, zato se ale pohybuje s lehkostí. Přináší zprávy, nápady. Je poštovním doručovatelem. Oheň mocně spaluje, strhává vše, co mu přijde do cesty. Dává teplo a energii, má sílu ničit a přeměňovat. Potřebuje ale vítr, aby ho živil a voda jej snadno uhasí.
Stavitel zdí by měl pochopit, že voda zdi obtéká, vítr přelétne, oheň sežehne. Vzájemně na sebe narážejí, existují spolu a kolem sebe, svým vlastním způsobem, ale zeď toho mnoho vydrží, usazená na svých základech. Stavitel může mít radost, že zeď tolik vydrží.
Těžko se ale v studené kráse zdí hledá štěstí, ale lze to – lze ho nalézt v procesu stavby. Je však chyba hledat ho ve výsledku – ve zdi samotné. Vítr, voda i oheň totiž často nabudou síly, která zeď zboří, a pak je třeba stavět od začátku. Pokud se stavitel viděl v hotové zdi, musí nad ruinami pouze trpět. A vítr, oheň, voda sílu zdi také neustále zkouší. Občas přijde zemětřesení, které otřese všemi, avšak nejvíce trpí právě zdi, pevně usazené na zemi. Ostatní živly se velmi snadno přizpůsobí. Voda změní tok, vítr se třepotá a ohni třesení vezme dech, ale jednou jev skončí a všichni tří pokračují, ze své podstaty nedotknutí. Zeď se však pravděpodobně částečně nebo úplně zboří.
Pro stavitele zdí je větší chyba hledat štěstí ve větru, vodě nebo v ohni. Nikdy svou zeď tak nerozhýbe. Nikdy jeho myšlenky a emoce nedosáhnou plynulosti emocí vody a lehkosti myšlenek větru. Cihly ani kámen nemají ani moc spalovat. Myšlení stavitele je myšlením logiky a pravidel, které voda nebo vítr nechápou a chápat nechtějí. Pravidla se k nim dostávají skrze zdi postavené jinými. Přizpůsobí se tím, že je musí obeplout, ale dál už se pohybují po svém. Přesto vše mnozí stavitelé hledají štěstí jinde. Pošetilé - akorát se tak utopí, jejich slova odplynou ve větru nebo se spálí, když si hrají s ohněm.
Stavitel zdi naopak opevňuje sebe a jiné. Musí ale chápat, že nemůže opevnit vodu nebo vítr nebo oheň. Opevněná voda může zůstat uvnitř zdi jako v rezervoáru, nicméně vytratí se plynutí, voda začne zahnívat a ztratí svou duši. Vítr uvnitř zdí zklidní, občas se ozve zapískání, ale nemá odkud kam proudit a téměř zmizí. Oheň zavřený mezi zdmi nemá vítr, který by ho živil, a tak vyhasne. Stane se plamínkem spoutaným v krbu.
Stavitel by měl stavět stavby velkorysé a otevřené, které umožní proudění, které umožní hostům přicházet a odcházet. Kde se hosté budou cítit dobře, kde se necítí uzavření. Pak totiž vdechnou zdem život.
Měl by však stavět s myšlenkou, že stavbu nelze dokončit, a že její zničení je beztak nevyhnutelné. A pokud dostaví, měl by více než z výsledku mít radost ze stavby další zdi. Pokud nestaví s důrazem na hotovou zeď, může mít více radosti. Může se věnovat stavbě lepší, zajímavější nebo sofistikovanější zdi a přesto mít radost, i když zeď ve svém čase nedokončí. A truchlit nad zbořeným? Nakonec i o zdech, které už neexistují, se budou vyprávět legendy. Nakonec tak jako o velkých povodních, požárech a bouřích...
Někdy je pro nás těžké vzpomenout si, kam patříme. Někdy se snažíme se ze své podstaty vymanit. Popsané podstaty nelimitují v tom, CO můžeme dělat - plynutí, formování, poryvy nebo spalování nás jen limitují formou, kterou to děláme (tedy limitují JAK to děláme). A naštěstí jsou klidná rána, kdy je myšlenka čistá a dává se nám vrátit zpátky k tomu, co nás definuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat