A jak že se má LB po návratu z Asie? Inu, je to hrůza, tenhle život nezaměstnaného starého mládence...
První týden po příletu se odehrával ve jménu boje s jet lagem (tzv. tryskovou mezerou) a nejnutnější administrativy: vybalit, přenastavit tarify, otevřít a přečíst poštu (nedej bože reagovat), obnovit dosílku. K tomu oba mobily rozbité, počítač se zbláznil, autu dochází technická a značky jsou v depozitu - pojistit, vyzvednout, osadit, přivézt... uaaaaa!!! Představa, že bych rovnou skočil do zaměstnání 8 hodin denně je momentálně víc sci-fi, než osedlat malajského tygra.
K tomu je všechno v ČR hrozně čisté, tiché, nebarevné, mdlé, demotivující. Kde je všechen můj křik, špína a odpadky?! Navíc se mi tady v té naší úžasné čistotě naplno vrátily alergie. Jaktože v exoické Asii nebylo nic?
Trochu oddech alespoň z pohledu alergie a tryskové mezery přineslo lyžování v Itálii s rodiči. Ale zase - po Asii to byl šok luxusem. Tolik značkového prádla a všechno zaručeně pravé, dokonce s pravými cenovkami - dokážete si představit, jak působí ve výkladu RayBeny s cenovkou 200€ poté, co jste byli půl roku někde, kde je nosí úplně každý - s cenovkou 3€? Navíc: Jídlo ve srovnání s překořeněnou asijskou dietou je mdlé chuti, byť stojí dobrý dvacetinásobek. To pak svaly lokálně atrofují, když saháte pro peněženku. V neposlední řadě: Déšť! Něco, co jsem teď snad 3 měsíce neviděl!
A sníh! A úžasná česká lezavá zima. Jenže dokážete si představit, že by pan nezaměstnaný dostal chlapskou rýmičku? Ouvej...
A další týden po návratu z Itálie. Najednou se k drobným administrativním povinnostem (doktoři, pracák, dotáhnout už rozdělané) přidává ještě večerní popíjení s kamarády. Příjemné, ale už jsem se nějak odnaučil, že mezi hospodou a postelí je cosi jako veřejná doprava, a že to jezdí jako sobí spřežení na Čukotce. Z houpací sítě přímo do peřin? Kdepak - nezřídka tedy do postele upadám dávno po půlnoci a po cestě mi mrznou prsty.
A v neposlední řadě. Najednou je tady zase historie. Už jsem zase někdo, kdo má auto, kreditku, životko a hypotéku, je ocejchován korporát, chodí oblékán tímto a tímhle způsobem, patří do určité sociální vrstvy...
Jenže má sociální vrstva teď není korporát - jsem nezaměstnaný starý mládenec. A abych tomu učinil zadost, se skřípěním zubů se dozvídám nejnižší nabídku havarijního pojištění svého výkonného rodinného turbodieselu nižší střední třídy a v zápětí také, že těsnění na kabriolet bude stát dalších 15 tisíc a nebo si budu muset počkat, až někdo vyrobí a naskladní neoficiální verzi. Nechcete někdo podpořit nezaměstnané? Máte garáž nebo přístřešek na auto? Udělejte dobrý skutek - prodám starý šunt s úplně novou střechou, která stejně teče, a do kterého jsem v minulých letech v poblouznění nasypal pár pěkných tisíc - značka podezřele levně.
A nakonec: Jsem toho po cestách pořád plný, ale život si tu jde tak nějak vlastním tempem a není příliš zvědavý na něco, co zní jako zvláštní povídka. Klade mi zcela jiné otázky. Rozpouští vzpomínky pomalu v návalu velkých drobností, který bych u zaměstnaných nikdy ani netušil. A tak, milí čtenáři, už jsem cestovací kapitolu uzavřel jako dočtenou knihu a přijde mi skoro absurdní se k ní vracet. Stalo se to vůbec?
První týden po příletu se odehrával ve jménu boje s jet lagem (tzv. tryskovou mezerou) a nejnutnější administrativy: vybalit, přenastavit tarify, otevřít a přečíst poštu (nedej bože reagovat), obnovit dosílku. K tomu oba mobily rozbité, počítač se zbláznil, autu dochází technická a značky jsou v depozitu - pojistit, vyzvednout, osadit, přivézt... uaaaaa!!! Představa, že bych rovnou skočil do zaměstnání 8 hodin denně je momentálně víc sci-fi, než osedlat malajského tygra.
K tomu je všechno v ČR hrozně čisté, tiché, nebarevné, mdlé, demotivující. Kde je všechen můj křik, špína a odpadky?! Navíc se mi tady v té naší úžasné čistotě naplno vrátily alergie. Jaktože v exoické Asii nebylo nic?
Trochu oddech alespoň z pohledu alergie a tryskové mezery přineslo lyžování v Itálii s rodiči. Ale zase - po Asii to byl šok luxusem. Tolik značkového prádla a všechno zaručeně pravé, dokonce s pravými cenovkami - dokážete si představit, jak působí ve výkladu RayBeny s cenovkou 200€ poté, co jste byli půl roku někde, kde je nosí úplně každý - s cenovkou 3€? Navíc: Jídlo ve srovnání s překořeněnou asijskou dietou je mdlé chuti, byť stojí dobrý dvacetinásobek. To pak svaly lokálně atrofují, když saháte pro peněženku. V neposlední řadě: Déšť! Něco, co jsem teď snad 3 měsíce neviděl!
A sníh! A úžasná česká lezavá zima. Jenže dokážete si představit, že by pan nezaměstnaný dostal chlapskou rýmičku? Ouvej...
A další týden po návratu z Itálie. Najednou se k drobným administrativním povinnostem (doktoři, pracák, dotáhnout už rozdělané) přidává ještě večerní popíjení s kamarády. Příjemné, ale už jsem se nějak odnaučil, že mezi hospodou a postelí je cosi jako veřejná doprava, a že to jezdí jako sobí spřežení na Čukotce. Z houpací sítě přímo do peřin? Kdepak - nezřídka tedy do postele upadám dávno po půlnoci a po cestě mi mrznou prsty.
A v neposlední řadě. Najednou je tady zase historie. Už jsem zase někdo, kdo má auto, kreditku, životko a hypotéku, je ocejchován korporát, chodí oblékán tímto a tímhle způsobem, patří do určité sociální vrstvy...
Jenže má sociální vrstva teď není korporát - jsem nezaměstnaný starý mládenec. A abych tomu učinil zadost, se skřípěním zubů se dozvídám nejnižší nabídku havarijního pojištění svého výkonného rodinného turbodieselu nižší střední třídy a v zápětí také, že těsnění na kabriolet bude stát dalších 15 tisíc a nebo si budu muset počkat, až někdo vyrobí a naskladní neoficiální verzi. Nechcete někdo podpořit nezaměstnané? Máte garáž nebo přístřešek na auto? Udělejte dobrý skutek - prodám starý šunt s úplně novou střechou, která stejně teče, a do kterého jsem v minulých letech v poblouznění nasypal pár pěkných tisíc - značka podezřele levně.
A nakonec: Jsem toho po cestách pořád plný, ale život si tu jde tak nějak vlastním tempem a není příliš zvědavý na něco, co zní jako zvláštní povídka. Klade mi zcela jiné otázky. Rozpouští vzpomínky pomalu v návalu velkých drobností, který bych u zaměstnaných nikdy ani netušil. A tak, milí čtenáři, už jsem cestovací kapitolu uzavřel jako dočtenou knihu a přijde mi skoro absurdní se k ní vracet. Stalo se to vůbec?
Žádné komentáře:
Okomentovat