Mike Oldfield na nové desce příjemně překvapil. Vrátil se do přelomu 80. a 90. let do doby Earth Moving a Heaven's Open a natočil prvoplánovitě "poslouchatelné" album. Některé melodie se velmi povedly, mají hloubku. U písniček typu Charriots máte pocit, že posloucháte kapelu Asia nebo Deep Purple z přelomu tisíciletí, balada Nuclear je pak obzvláště silná. Zvuk Oldfieldovy kytary se však nezapře. Album nemá žádná vzletná ani hluchá místa - odplyne a chcete si ho poslechnout znovu. Pro mne zatím jeden z highlightů roku.
Sting překonal tvůrčí krizi (více zde) a nahrál desku, která je založená spíše na textech. Více než punkového či emotivního popového Stinga ale čekejte syrového barda, který suše drnká a v písních vypráví příběhy lidí. Těžko říct, zda jsem si tu desku oblíbil. Má něco do sebe, ale nesáhnete po ní pro dobrou náladu v autě po D1 na cestě do Brna.
Zato desku Funeral z roku 2005 od francouzských Arcade Fire jsem si do auta zamiloval. Hudba místy tichá až klidná, jindy rychlá a dynamická prakticky opakuje 2-3 hlavní motivy v různých obměnách. Jedná se o klasický rock, nicméně někdy přibudou třeba housle, které pateticky podkreslují již tak patetický zpěv, jindy klavír, který vás nechá pochybovat, jestli neposloucháte Queen, často se houpete v rytmu valčíku, a tak nezbývá než pochybovat, zda nejste na nějakém šíleném maškarním bále, a ironické vyznění lechtá. Celé se to ale moc pěkně poslouchá a "odsejpá", jak se říká u nás v Praze.
Nils Frahms je další z německých klavírních techniků, kterého bych vám rád představil. Jeho hudba by se dala zařadit do škatulky klavírní klasika (tentokrát nikoli jazz), na které byl hudebník také odkojen, nicméně Frahms přimíchává moderní prvky - elektroniku a automatického bubeníka. Celkově vzniká určitá německy teutonická avantgarda, která se ale i přes příslušnost k mému oblíbenému wagnerovskému národu velmi příjemně poslouchá. Doporučuji začít třeba živou komorní deskou "Spaces" z roku 2013, kterou najdete třeba zde.
Co ne? Ian Anderson Thick as a Brick 2 a Homo Erraticus. Nakonec jsem se přemluvil si dvě nová alba sehnat, ale nejsem nadšený. Možná je Anderson geniální, ale pak nepotřebuje k doprovození geniálních textů onu nudnou hudbu, kterou produkuje - stačilo by mu přednášet. Marně totiž hledám nějaký líbivý melodický nebo rytmický cíp, za který to celé chytit. To nelze ani poslední desku Reflektor od zmíněných Arcade Fire. Po geniální úvodní skladbě Reflektor upadá poněkud do melodické šedi.
Sting překonal tvůrčí krizi (více zde) a nahrál desku, která je založená spíše na textech. Více než punkového či emotivního popového Stinga ale čekejte syrového barda, který suše drnká a v písních vypráví příběhy lidí. Těžko říct, zda jsem si tu desku oblíbil. Má něco do sebe, ale nesáhnete po ní pro dobrou náladu v autě po D1 na cestě do Brna.
Zato desku Funeral z roku 2005 od francouzských Arcade Fire jsem si do auta zamiloval. Hudba místy tichá až klidná, jindy rychlá a dynamická prakticky opakuje 2-3 hlavní motivy v různých obměnách. Jedná se o klasický rock, nicméně někdy přibudou třeba housle, které pateticky podkreslují již tak patetický zpěv, jindy klavír, který vás nechá pochybovat, jestli neposloucháte Queen, často se houpete v rytmu valčíku, a tak nezbývá než pochybovat, zda nejste na nějakém šíleném maškarním bále, a ironické vyznění lechtá. Celé se to ale moc pěkně poslouchá a "odsejpá", jak se říká u nás v Praze.
Nils Frahms je další z německých klavírních techniků, kterého bych vám rád představil. Jeho hudba by se dala zařadit do škatulky klavírní klasika (tentokrát nikoli jazz), na které byl hudebník také odkojen, nicméně Frahms přimíchává moderní prvky - elektroniku a automatického bubeníka. Celkově vzniká určitá německy teutonická avantgarda, která se ale i přes příslušnost k mému oblíbenému wagnerovskému národu velmi příjemně poslouchá. Doporučuji začít třeba živou komorní deskou "Spaces" z roku 2013, kterou najdete třeba zde.
Co ne? Ian Anderson Thick as a Brick 2 a Homo Erraticus. Nakonec jsem se přemluvil si dvě nová alba sehnat, ale nejsem nadšený. Možná je Anderson geniální, ale pak nepotřebuje k doprovození geniálních textů onu nudnou hudbu, kterou produkuje - stačilo by mu přednášet. Marně totiž hledám nějaký líbivý melodický nebo rytmický cíp, za který to celé chytit. To nelze ani poslední desku Reflektor od zmíněných Arcade Fire. Po geniální úvodní skladbě Reflektor upadá poněkud do melodické šedi.
Žádné komentáře:
Okomentovat