Nejen jazzem je živ člověk. Dostaly se ke mně i rockové věci, které stojí za zmínění.
První pochvala patří Robertu Plantovi za jeho novou desku Lullaby and... The Ceaseless Roar. Bývalý zpěvák Led Zeppelin už dobu inklinuje ke kombinaci prvků arabské (jakkoli je to nepřesné slovo) hudby a rocku. To vše podává v moderním zvukovém hábitu a navíc to stále ještě nezačalo nudit. Naopak - poslouchá se to velmi pěkně. Nic přelomového, nicméně sakra dobře řemeslně odvedená práce.
Další pochvalu zaslouží Mango, který doporučil album Do to the Beast od kapely The Afghan Whigs. Deska je první novinkou po více než deseti letech a je trefou do černého. Indie rock pojatý klasickým poctivým rockovým způsobem. Navenek tvrdší, ale unvitř velmi kultivovaný, inteligentní (nikoli zbytečně sofistikovaný), plný melodických zákoutí, která stojí za to objevovat. A navíc se dá poslouchat i v autě na D1.
Poslední deska Kasabian 48:13 obsahuje pecku Stevie. Tahle věc se vrací k prvním nahrávkám - přímá, ostrá, líbivá. Zbytek desky je pak o třídu horší, ale jak posloucháte podruhé a potřetí, přijmete celé album za své. Tady ale na rozdíl od Planta neplatí, že opakování je půl úspěchu. Příště už by to chtělo okořenit něčím novým.
Poslední pochvalu zaslouží noví U2. Opět je to návrat ke kořenům - zde do 80. let. Songs of Innocence je kvalitní album, na které se vyplatí udělat si čas - plné zralých skladeb bez vaty, dotažených do detailu. Bohužel tu také úplně chybí líbivý hit typu Stevie. Od začátku do konce vás nějak tak těší, ale přejdete ho, aniž by zanechalo silnější dojem. Neurazí sice kýčem ve stylu desky All that you can't leave behind, nezvedne mandle experimenty z alba Pop, ani není nevyvážená jako minulá No Line on the Horizon - je konstantně kvalitní a nevtíravé, což nutně koliduje s očekáváním publika vůči superkapele typu U2. Odmyslím-li očekávání, palec hodně vysoko nahoru!
První pochvala patří Robertu Plantovi za jeho novou desku Lullaby and... The Ceaseless Roar. Bývalý zpěvák Led Zeppelin už dobu inklinuje ke kombinaci prvků arabské (jakkoli je to nepřesné slovo) hudby a rocku. To vše podává v moderním zvukovém hábitu a navíc to stále ještě nezačalo nudit. Naopak - poslouchá se to velmi pěkně. Nic přelomového, nicméně sakra dobře řemeslně odvedená práce.
Další pochvalu zaslouží Mango, který doporučil album Do to the Beast od kapely The Afghan Whigs. Deska je první novinkou po více než deseti letech a je trefou do černého. Indie rock pojatý klasickým poctivým rockovým způsobem. Navenek tvrdší, ale unvitř velmi kultivovaný, inteligentní (nikoli zbytečně sofistikovaný), plný melodických zákoutí, která stojí za to objevovat. A navíc se dá poslouchat i v autě na D1.
Poslední deska Kasabian 48:13 obsahuje pecku Stevie. Tahle věc se vrací k prvním nahrávkám - přímá, ostrá, líbivá. Zbytek desky je pak o třídu horší, ale jak posloucháte podruhé a potřetí, přijmete celé album za své. Tady ale na rozdíl od Planta neplatí, že opakování je půl úspěchu. Příště už by to chtělo okořenit něčím novým.
Poslední pochvalu zaslouží noví U2. Opět je to návrat ke kořenům - zde do 80. let. Songs of Innocence je kvalitní album, na které se vyplatí udělat si čas - plné zralých skladeb bez vaty, dotažených do detailu. Bohužel tu také úplně chybí líbivý hit typu Stevie. Od začátku do konce vás nějak tak těší, ale přejdete ho, aniž by zanechalo silnější dojem. Neurazí sice kýčem ve stylu desky All that you can't leave behind, nezvedne mandle experimenty z alba Pop, ani není nevyvážená jako minulá No Line on the Horizon - je konstantně kvalitní a nevtíravé, což nutně koliduje s očekáváním publika vůči superkapele typu U2. Odmyslím-li očekávání, palec hodně vysoko nahoru!
Žádné komentáře:
Okomentovat