Dnešní neděle je posledním volným dnem před tím, než po roce opět nastoupím do práce. Rok je dlouhá doba, a tak je zcela přirozeně na čase trochu bilancovat.
A poslední dne listopadu - měsíce s překrásným názvem. Pro mne jeden z úplných konců sezóny (vše staré končí s každým padajícím listem) a začíná zimní chmur, po kterém už může být jenom líp. V listopadu před dvěma lety jsem začal vážně přemýšlet, že změním práci. Hned na to mi dlouholetá přítelkyně řekla sbohem a o rok později jsem byl na začátku svého asijského dobrodružství.
Nu a za tu dobu se toho opravdu mnoho změnilo a opravdu cítím, že je líp.
Práce. Nová práce je posunem tam, kam jsem chtěl - tématicky (zcela nadneseně: od snižování nákladů k jejich generování něčím novým), lokalitou (už nebudu na cestách), a sektorem (už nebudu nevítaný vetřelec zvenčí, který to po dlouhých večerech odedře). Držte palce, ať se podaří oboustranně naplnit očekávání.
Setkání. Potkal jsem tolik inspirativních lidí, že na to ani předchozích 5 let nestačilo. Potkal jsem sebe a ujasnil si, že to je pořád ten samý já, jen po všem trochu lépe chápu, kam a jak směřuji. A v neposlední řadě setkání velmi osobní: Potkal jsem ženu, po jejímž boku chci pokračovat dále.
Přestal jsem se konečně trochu brát vážně. A hodně mne to paradoxně otevřelo novým věcem.
Naučil jsem se sebeřízení a řízení svého času. Pochopil jsem konečně lépe pojmy typu "svoboda", "volnost", "bohatství". Nenaučil jsem se sice lépe řídit své finance, nicméně jsem je pochopil z ptačí perspektivy, a pochopil jsem také, komu slouží.
A to i díky Asii. Cestovat delší dobu sám pouze s čtyřicetilitrovým batohem v místech s absolutně posunutými hranicemi osobního komfortu mne naučilo, že můj vlastní pocit štěstí nepramení z jistoty nebo z materiálního zajištění. Začal jsem si takových jistot vážit a pochopil jsem, že jsou často jen klamavé.
V neposlední řadě ze mne teď není moudrý člověk, ani mudrc. Pořád se bojím bolístek, piji pivo, mám rád silná auta, krásné drahé věci, čokoládu, maminku, tatínka a zůstávám totálně arogantní. Jen jsem jsem navíc vděčný za to, jak jsem mohl strávit poslední dva roky a co mi to dalo. A za vším jsou lidé, které jsem potkal nebo potkávám. Děkuji všem, co jste mi to umožnili.
A poslední dne listopadu - měsíce s překrásným názvem. Pro mne jeden z úplných konců sezóny (vše staré končí s každým padajícím listem) a začíná zimní chmur, po kterém už může být jenom líp. V listopadu před dvěma lety jsem začal vážně přemýšlet, že změním práci. Hned na to mi dlouholetá přítelkyně řekla sbohem a o rok později jsem byl na začátku svého asijského dobrodružství.
Nu a za tu dobu se toho opravdu mnoho změnilo a opravdu cítím, že je líp.
Práce. Nová práce je posunem tam, kam jsem chtěl - tématicky (zcela nadneseně: od snižování nákladů k jejich generování něčím novým), lokalitou (už nebudu na cestách), a sektorem (už nebudu nevítaný vetřelec zvenčí, který to po dlouhých večerech odedře). Držte palce, ať se podaří oboustranně naplnit očekávání.
Setkání. Potkal jsem tolik inspirativních lidí, že na to ani předchozích 5 let nestačilo. Potkal jsem sebe a ujasnil si, že to je pořád ten samý já, jen po všem trochu lépe chápu, kam a jak směřuji. A v neposlední řadě setkání velmi osobní: Potkal jsem ženu, po jejímž boku chci pokračovat dále.
Přestal jsem se konečně trochu brát vážně. A hodně mne to paradoxně otevřelo novým věcem.
Naučil jsem se sebeřízení a řízení svého času. Pochopil jsem konečně lépe pojmy typu "svoboda", "volnost", "bohatství". Nenaučil jsem se sice lépe řídit své finance, nicméně jsem je pochopil z ptačí perspektivy, a pochopil jsem také, komu slouží.
A to i díky Asii. Cestovat delší dobu sám pouze s čtyřicetilitrovým batohem v místech s absolutně posunutými hranicemi osobního komfortu mne naučilo, že můj vlastní pocit štěstí nepramení z jistoty nebo z materiálního zajištění. Začal jsem si takových jistot vážit a pochopil jsem, že jsou často jen klamavé.
V neposlední řadě ze mne teď není moudrý člověk, ani mudrc. Pořád se bojím bolístek, piji pivo, mám rád silná auta, krásné drahé věci, čokoládu, maminku, tatínka a zůstávám totálně arogantní. Jen jsem jsem navíc vděčný za to, jak jsem mohl strávit poslední dva roky a co mi to dalo. A za vším jsou lidé, které jsem potkal nebo potkávám. Děkuji všem, co jste mi to umožnili.
2 komentáře:
Velmi osobní přiznání :-)Držím palce ať se vše podaří dle tvých představ :-)!
Děkuji, anonymní :-) Podle mých představ je nakonec máloco, ale jistě to bude o to pěknější.
Okomentovat