2014-12-20

Hudba před Vánoci

Novinka Pink Floyd je asi nejspornějším kouskem podzimu. Ušetřete si tedy rovnou rozpaky a totálně resetujte očekávání: Co může vzniknout předěláním šuplíkových nahrávek z 90. let, když navíc jeden z muzikantů již nežije? Šuplíkové nahrávky totiž nikdy nedosahují kvality těch, které byly původně zveřejněné. Nikdy. To je zpravidla důvod, proč je autoři zavrhli. A máme resetováno. The Endless River se sakra dobře poslouchá. Je to nekončené plynutí řeky kláves, v houpavém rytmu, okořeněné táhlými kytarovými sóly. Občas zaslechnete náznak něčeho, co z tvorby Pink Floyd už znáte. Hudba z říše fantazie stavěná ale na poctivých základech, spíše připomínající nakonec spíše album Davida Gilmoura On an Island (má recenze zde). Milovníci pomalého progresivního rocku si ji oblíbí, ostatní budou váhat, zda stojí za to. Shrnuto: Opravdu výborná instrumentálka, která kvalit Pink Floyd nedosahuje, což ani nešlo čekat.

Deska Passion Leaves a Trace kapely Black Lab má hezký obal a je láskou na jednu noc. Energická mladá muzika, která osciluje někde mezi rockem a popem připomíná Bon Jovi, U2, the Killers, možná Bryana Adamse. Nedává světu nic nového, ale přesto se do ní beznadějně zamilujete a tu jednu noc bude stát za to, ať už posloucháte v autě, při vaření nebo v metru. Nevím, jestli to dělá ta slečna na obalu. Letmý polibek zde. Celé k sehnání třeba na iTunes.

Trocha nostalgie před Vánoci? Jake Bugg nedělá nic jiného, než že kopíruje Boba Dylana. A taky Beatles. A Oasis. A celej britpop. Dělá to ale dobře. Krom stylu oblékání a účesu také na jednotlivých autorských skladbách mění polohu hlasu a styl hudby podle právě kopírované kapely. Je jako vánoční cukroví - osladí vám pár hezkých chvilek a rychle se přežere. K poslechu doporučím právě stejnojmennou desku Jake Bugg z roku 2012. A Mangou díky za typ.

Einstürzende Neubauten jsou zpět po letech se studiovou novinkou. Tou ale neztrácejte čas. Jedná se o recitál doprovázený (sem tam) hudbou. Bohužel kapela nezvládla navázat na bezvadnou (byť osobitou) desku Alles wieder offen z roku 2007 - sám Blixa se zřejmě hudebně vyčerpal na loňském vydařeném (značně alternativním) Still Smiling (něco zde). Dobrá. I tvořit hloupé věci je pořád umění a vy ho můžete a nemusíte mít rádi. Spíše mne zaráží ten propastný rozdíl v kvalitě a pojetí mezi novinkou a tím, co kapela hrála předtím.

Žádné komentáře: