Dopravní stesky

Ještě bych chtěl podotknout s těmi rychlovlaky, kterým se teď tak ženeme vstříc: Vsadím se, že je budou stavět "osvědčené" české firmy. A to je samozřejmě správně - zaměstnat místní a vychovat si odborníky. Jen aby to ale nebylo jako s tramvajovými kolejemi nebo asfaltem na dálnicích - doteď jsme se to nenaučili dělat (nebo NECHCEME) trvanlivě a kvalitně jako třeba v Rakousku nebo Německu (jinde to neumím posoudit). A jistě se možnost vychovat odborníky na trvanlivý asfalt nabízela...

Aby tedy ten velmi hodnotný rychlovlak potom stále neměl rychlostní výluku kvůli zvlněným kolejím nemusel jet trapných 120 km/h.

Osobně bych tedy raději fakt investoval do dostavby dálnic, obchvatů, zkapacitnění a zrychlení místní železnice, a pak bych přepínal na druhou kosmickou v podobě zcela nového ekosystému. Ono těch peněz totiž není neomezeně.

Stejný pocit totiž mám i z diskusí k obchvatů Prahy - s pompou jsme postavili Blanku a řešíme východní cestu stejným bombastickým způsobem a lá magistrála. Co takhle udělat skromný okruh, jako mají ten prostřední v Mnichově? Žádné příliš pompézní zatočené nájezdy, tunely jen lehce zahloubené pod ulice, jednoduché rampy nahoru spíše jako vjezdy do podzemních garáží... a jak pěkně funguje. V metropoli automobilismu!

A k tomu mají na západě P+R, parkovací domy a cyklostezky, po kterých lze opravdu dojet z A do B. My pořád řešíme, že buď budeme mít zdravé plíce a zakážeme auta úplně, nebo budeme mít zdravý rozum a budeme stavět jen pro řidiče. Jakoby nebylo nic mezitím - žádné smírčí řešení :-( Zlepšovat život těm i těm.

Nahodilé setkání s I.

Poslechnout si v rádiu jednu za čas starou punkovou nahrávku od Iggyho Popa (a nemíním teď Candy) stojí vždycky zato. Je to nářez, má to charakter, a je to nádherně zvlčilé.

Ve chvíli, kdy si to ale najdu na Spotify a poslouchám celou desku, se to po druhé nahrávce přežere. Je to nudné, nevýrazné, monotónní.

Iggy je prostě mistr kouzla okamžiku. Nikoli dlouhohrající poslechová záležitost. A proto ho máme rádi.

Osudová: Time Out of My Mind

Poslechl jsem si první dvě písničky z nové Dylanovy desky a musel jsem ji vypnout. Hrůza. Místo toho se znovu vpíjím do řádků Dylanovy desky Time Out of My Mind z poloviny 90. let a říkám si, že možná nahrál známější desky a hity, ale tahle ho zcela dozajista přesahuje. Od té doby tak dobrou věc nenatočil. A do té doby určitě nenatočil žádnou podobnou věc. Takhle pomalý kolovrátkový blues s nenapodobitelně jemnou basovou linkou a hammondkami tahavými jak med se nevidí ani jinde. A geniálně melancholické texty spojené se stárnoucím krákoravým hlasem.

Vzpomínám si, že jsem na tomhle ujížděl kolem maturity. Že jsem to poprvé slyšel, když jsem osaměl v tátově bavoráku. Všichni někam šli a skočila tam tahle deska. A najednou ze všech koutů téhle obrovského placaté kosmické lodi začaly znít ty hammondky a celý dlouhatánský kufr jemně duněl od basové kytary. A já jsem nemohl přestat civět do prázdna. A taky jsem nemohl poznat, kdo to zpívá, protože takového Dylana jsem neznal. A tak jsem doma musel hledat podle obalu desky.

A pak jsem to chvíli poslouchal všude. Na večírku u bývalé, kde jsem nakonec zůstali sami s kamarádem, a kam se to vůbec nehodilo. V autě, když jsme jeli kamsi s kamarády a oni o tuhle hrůzu vůbec nestáli. Na hotelu, když mi bylo smutno, aby mi bylo ještě víc smutno. A tak podobně. A taky kde poslouchat nešla: v Podolí, kde jsem z lítosti k sousedům neměl žádné basy. Vždycky jsem se k tomu ale musel po letech vrátit - tak jako dnes. Tahle deska je jedna z mých nemnoha osudových. Myslím, že málokdo ji kdy od Dylana jmenuje jako dobrou. A budiž to tak. Poslouchejte do zblbnutí Blowin in The Wind a vraťte se zase na tento blog. 

Pohodlí sportu

Ve dny jako tenhle si říkám, proč vlastně běhám. Je to, abych se překonával, nebo abych byl v harmonii se sebou v pohybu?

Tuším, že je to spíš omluva pro ten požitek z momentů a míst, která na cestě žiji.

Je to pro džungli podél řeky, kde se ráno nad vodou válejí mlhy. Pro tu barvu světla navečeru nebo při svítání. Pro to, jak se za zatáčkou vynořuje Pražský hrad. Jak se majestátně klene nad oblouky mostů. Pro ty oblouky, které jsou tak přátelsky zahnuté - jako náruč otevřená k obejmutí. Pro ten klid cest oddělených od ulic bouřící diesely a hlomozem tramvají. Pro všechno to zvláštní barevné ptactvo, které se zdržuje v křoví u řeky a člověk by je ve městě nečekal. Pro vyzývavé úsměvy běžkyň v protisměru. Pro vlaky ševelící na Negrelliho viaduktu vezoucí lidi do práce. Pro asfalt Hlávkova mostu, kde nejvíce pálí chodidla. Pro spanilost labutí. Pro Pro honosnost zapomenuté Štvanice. Pro rachot jezu u elektrárny. Pro berlínskou tvrdohlavost karlínských nábřežních kanclů. Pro bažanty spěchající přes cesty Rohaňáku. Pro huhlavé povzbuzování bezdomovců. Pro všechny ty stoleté stromy, které tvoří střechu nad hlavou a šumí.

To určitě není sport. To je pohodlí rozjímání a poezie. Stejně jako pak káva na loggii.