Mark Lanegan není pro každého. I na mne je příliš syrový - jak bolest v krku. Nebo jako ocas dobré whisky. Občas si ale nějakou desku rád poslechnu, tak jako si jednou za čas vychutnám toho panáka.
Proto mne vyloženě pobavilo, že Lanegan v devadesátých letech sebe a whisky spojil na desce A Whisky for the Holy Ghost.
A zní to až archetypálně. Skladba Borracho (španělsky snad znamená ožrala), kde zazní ona "jedna whisky za každého ducha", je vlastně skvělá. Začíná čtyřmi povzdechy nebo spíše všeříkajícím stenáním. Pokračuje pomalým lehce disharmonickým štkaním kytary, které připomíná potácejícího se opilce, prokládaným akordy upomínajícími na dobu grungeovou, chaotickým rozjetým sólem. A chraplavým baritonem jak od strýčka Waitse. To je Lanegan, jak ho máme rádi.
Here comes the devil, prowl around
One whisky for every ghost
And I'm sorry for what I've done
Cause it's me who knows what it cost
It breaks and it breathes, and it tears you apart
It bites and it bleeds
And this desert turns to ocean over me
O to milejší jsou housle v následující skladbě jakožto i dalších, a vlastně i úvodní pomalá akustická, následovaná dalšími v průběhu desky.
Místy americké country, ale stylizované. Místy grunge. Místy folk. Je tam totiž plno Laneganových duchů. Duchy máme všichni. A každý z nich si zaslouží svou whisky. A když jich je moc, je to hodně panáků. Snad proto už přes deset let držím tvrdou zásadu, že tvrdým připíjím jen na radost a na malá vítězství. A ta velká zaslouží bublinky. Hodně bublinek. Na zdraví!
