Odpověď HR

Nedávno se ejč-árka (pracovnice v Recruitingu) na LinkedIn rozohnila, ze když ji nabírali, nechovalo se k ní HR firmy hezky. LinkedIn je na můj vkus až moc sluníčkový, tak jsem měl potřebu ji odpovědět popravdě:

Nevím, co si tady namlouváme. Vztah s korporací je téměř vždy drsný, přímočarý, pragmatický. Zaměstnanci prodávají svůj čas za prachy. Do práce se nechodím rozněžňovat. Ano, můžeme se tam stát dobrým lídrem, nebo na dobrého lídra narazit, ale pro korporaci jsme pořád dobytek v ohradě. Korporace nemá city nebo ohledy. Je to systém bez srdce. A je dobré k tomu tak přistupovat. Od HR proto také nečekáme nic hezkého. Pro ty jsme zase dobytek na trhu. Buď mne koupí nebo se za mnou ani neohlédnou. A naopak HR jsou také lidé, kteří v rámci bezcitné korporace pracuji pod tlakem, blbě nastaveným KPIs, mají své osobní problémy, city, koníčky. Pokud mi na inzerát ani poradně nezavolají, a pak mne najednou s pompou vezmou, protože se spletli, fajn. Přesně takové chování čekám od korporace. Co chci říct: Pokud přijmeme, ze korporace je pragmatický dobytčák, kde směňujeme čas svého života, předejdeme zklamání a dá nám to i určitý nadhled, který nám umožní se každý den nad světem a lidmi shovívavě usmát a nechat se občas příjemně překvapit. Možná jste gen Y jako já, tak v tom hledáte smysl, ale on v korporaci moc není. Musíte si ho najít sama. Prokázat, že jsme dobytek, který našel svůj smysl, je součástí naší cenovky. HR tomu říká “motivace”.

A co vy? Jste generace X, která jede jak buldozer, a pak se občas topí v depresích, krizích a alkoholu, nebo gen Y, která stále vzdychá o smyslu bytí místo, aby žila, nebo gen Z, kterou ještě nikdo nepochopil, ale už teď nad ní ohrnujeme nos? Chodíte do práce, protože se tam k vám chovají hezky a každý den vás nadchnou, nebo si stavíte svůj svět proti větru a dešti?

Radost z papíru

V práci se chystá velké stěhování do flexi office, tak jsem dnes vyklízel šuplíky a přinesl Jáchymovi tlustý štos šmíráků na kreslení.

Bože, ta radost! Málokterá hračka to nadšení kdy překonala...

...studie Mastercard, představení dodavatelů, strategie plateb, které už po půl roce pozbyly na aktuálnosti, jsou vysoce aktuální ve výtvarném umění - to vše se hodí!

Metry, litry, koruny

Člověče, zpomal!... Říká mi cosi.

Nedávno kolem mne šel zajímavý job - skokově víc peněz, hodně zajímavé téma, hodně zajímaví lidé, dobrý zaměstnavatel, volnější ruce, ale více odpovědnosti.

Člověče, zpomal.

Máš přece dvě úžasné děti a ženu, svoje záliby a zdraví. Máš útulný, prostorný byt v centru, málo jeté splacené auto, mobil střední třídy, své staré HiFi, nadprůměrný plat, respekt v práci, rodinu, pár přátel, jídlo a pití, co hrdlo ráčí. Žiješ v úžasné zemi blahobytu v čase, který vůbec není zlý.

A máš přece tak málo času na všechny ty úžasné lidi a úžasné věci. Na zážitky. Existuje ještě nějaký důvod věnovat víc času práci za vyšší plat?

Pracuješ už teď přes den a občas po večerech.

Zpomal a zamysli se. Ne, to nemá cenu.

A tak jsem práci, kde mi nabízejí víc práce za víc peněz odmítl. Tahle fáze života o tom není.

Stejně už nemám další  hodiny, které bych dal. Ťal bych už jen do živého. A stejně už si nemám co koupit. Kupoval bych si znovu to samé, nebo vyšší status. Omlouval bych si hodiny v práci důvody typu větší kufr, větší obývák, rychlejší procesor, více fancy dovolená.

Nemám si co koupit, ale mám co ztratit. Zdraví, zážitky a momenty, kdy jsou děti maličké. A větší. A větší. To mi za metry, litry a koruny nestojí.