Pokud je vám sympatické Rakousko jako mně, kopete občas hlouběji a najdete nečekané poklady. Většina lidé bude myslet na vinné sklepy nebo na sklepy. Já myslím na hudbu.
V hloubi hory jsem našel Rakušana, který dělá něco mezi blues a folk. Zdráhám se říct výborný blues, protože tady už může působit jisté zaujetí, ale přinejmenším je to překvapivě světové, bluesové a přitom si to udržuje rakouské reálie. Jmenuje se Ripoff Raskolnikov.
Začneme ještě jinak. Tenhle chlap má hlas jak struhadlo. K tomu pomalá tichá akustická kytara. A v refrému se přidá třeba ještě druhý zpěvnější hlas a druhá podobně pomalá kytara nebo nějaký melodický nástroj. Například Cold Cold Rain nebo Lenin Street.
Jiné jsou více hitové It's Not Easy, Sharks, So Much Water nebo Inuit Girl. To už je takový osmdesátkový bluesrock. Ale drží si to pořád dobrou bluesovou jednoduchost a taky plačtivost.
Raskolnikova jsem poprvé potkal jako předskokana na dědkovi Mayallovi v Arše (nebo Arsche?). Tehdy mne zaujal maximálně tak, abych si ho "založil". Dědek Mayall ho převálcoval, protože pořád hrál a hrál a hrál. Ale o to příjemnější bylo nové setkání na Spotify.
A samozřejmě zůstává fascinace rakouskostí, která probleskuje jenom v náznacích, většinou nelichotivě, jak se na bluesmana patří:
In that small backwoods country where I was born
They don’t want drugs and they don’t want porn
But every hollow-brained nazi is welcome to air his opinions
Z desek bych doporučil právě zmiňovanou suše folkovo bluesovou Lenin Street, jejíž titulní píseň pojednává i o naší zemi, a pak z druhé strany spektra bluesrockovější Small World.
Co dodat nakonec? Kdybych měl někomu z Rakouska doporučit Marcela Kříže, asi budu váhat pro určité neprofesionální vyznění, jakkoli ho mám rád. U Raskolnikova bych asi neváhal, protože byť to není "áčko", obstojí i v mezinárodních vodách. A k tom má ten sympatický lokální nádech. Zkuste to.
Žádné komentáře:
Okomentovat