Krátké sbohem Lorde Forde

Prodávat dieselové Mondeo je jako zastřelit vlastního psa. Nebo ztratit kamaráda. 

A to se stalo. Lord Ford se v létě v přívalovém dešti kousl a pěkně nás doslova vyšplouchl na cestě do Tyrol. Pes, který pokouše pána, byť až ve 12 letech, už nemá tu důvěru.

Jaký ale byl Lord Ford jinak jako pes a jako kamarád? Zkusme to pojmout jinak než recenzi. Je to rozlučka se strojem, který rozhodně nebyl celkově nejlepší, ale byl náš, spolehlivý, a měl svůj charakter. V čem to byl lepší kamarád než jiná auta?

1. Byl to kus auta. Citelná masa hmoty. Volant ale zároveň vedl dlouhý čumák pevně a přesně. Dával neochvějný pocit jistoty a bezpečí. 
2. Krásně jel. Skrze velký věnec volantu a skrze sedačku jste věděli, co se s autem děje. Nebyl to sprinter ani chrt, ale poslouchal jak ohař. 
3. Krásně seděl. Smekám před inženýry z Kolína, jakou kombinaci přilnavosti, agility a zároveň rozumného komfortu nám nadělili.
4. Kufr byl obrovský. Ne na litry, ale rozměrově. Odvezl skříň, gauč i palandu včetně matrací, nebo dlažbu a dlaždice do celé koupelny a na záchod, a se svými 190 centimetry jsem se v něm v pohodě také vyspal.
5. Chtěl jet dál a dál. Sedačky a řízení tady nikdy nepřestaly bavit a jediný limit byla nudící se posádka a plný močák. Měli jste chuť dojet na konec světa a zpátky.
6. Byl jak pokojíček. Poslední Mondea této generace měla pěkný a kvalitní interiér v kombinaci kožených potahů a tvrdých plastů (sem patří smajlík, ale výsledek nebyl špatný). Leckterá prémiová auta vedle vší té poctivé kůže a skutečného prošívání vypadají skoro podřadně. Zároveň byl praktický a všechny funkčně komfortní prvky tu byly - vyjma masáže. To jak se hladce zavíraly dveře nebo kufr, všechny ty prvky ze skutečného kovu, robustní kliky a madla... dávalo to solidní dobrý pocit.
7. Všude projel. Sedlák v gumákách a smokingu byl doma na mokré silnici, polňačce, i v hlubokém sněhu.
8. Dvouspojková převodovka. Ačkoli to nakonec byl jeden z hlavních důvodů prodeje, řadila božsky, rychle a bez cukání, a člověk se s ní dokázal perfektně sžít. Specialita byly hladké a rychlé rozjezdy na světlech. Uměla třeba ale i držet rychlost motorem z prudkých kopců, což bylo zase dobré na sněhu nebo v horách.
9. Motor. Nebyl to vzor kultivovanosti, ale zato to byl podle všeho recenzí ojetin nejspolehlivější turbodiesel dekády. Nebyl to šestiválec, ale táhl jak lokomotiva, a na rodinné auto stádo 165 koníků vždy vrchovatě stačilo. Kdekoli do 200kmh byl jak doma. Nebral olej. Nekouřil, emise předpisové.
10. A jako drobný bonus byla navigace, která neúnavně aktualizovala objížďky postaru pomocí rádiového signálu, opravdu fungovala a prakticky a logicky promítala vše také mezi budíky. Až do roku 2022 (15 let) Ford aktualizoval mapy. A během covidu stačilo přepnout celé auto do němčiny, a dojet do Lovosic a zpět, a hned jsme byli zase na cestách. Wenn möglich, bitte wenden. 

A v čem jste ho jako kamaráda museli brát s rezervou?

1. Hlučnost. Motor zezačátku po startu nebyl slyšet (fakt), a ani se moc netřásl, ale jako roky běžely, dostavil se zvuk i pocit agrárního stoje. Kdosi to nazval "šrotovník kukuřice". Trefné.
2. Odhlučnění. Motor byl ještě utlumený dobře, ale podvozek nikoli. V tomhle byl soudobý Passat nebo trojková Octavia o kus dál. Dunění výfuku se zlepšilo po přetěsnění a taky vyčištění filtru, ale od začátku tam bylo.
3. Podvozek. Na některých rozbitých silnici v byla Mondea prostě moc tvrdá. Auto sice nebouchalo, ale celé se cukalo. Synkovi z toho bylo na blinkání. Jiná auta se víc zanořují, bouchnou si, ale pro posádku pohodlnější.
4. Spotřeba. Táhl jako lokomotiva a neznal únavu do 200kmh, ale taky si vzal skoro sedm litrů v běžném provozu. To je na diesel bez pohonu všech kol dost.
5. Zvuk rádia. Sice to byla nejvyšší verze infotainmentu, a ve výčtu funkcí na svou dobu držela krok, ale jaksi zapomněla na kvalitu audia. Z toho důvodu si mnoho lidí pořizovalo jednodušší verzi infotainmentu brandovanou Sony - ta hrála znatelně lépe.
6. Na závěr znovu převodovka. Její poruchovost byla vyhlášená. Mela být už kaput, ale my jsme díky údržbě přežili bez oprav celých 12 let a 200 tisíc. Podle všech nás kterýkoli další den ale čekala oprava za minimálně 75 tisíc, nebo celková výměna za 150. A to i auta v ceně 125 tisíc dávat nechcete, nemluvě o riziku dalšího selhání někde na dovolené. Být to manuál, tento důvod by byl odpadl a za auto by bylo i víc peněz, ale zase by odpadl i kus pohodlí a suverénnosti, a možná bychom už naopak dávno měli jiný vůz s automatem.

Žádnou symbolickou rodinnou rozlučkovou jízdu jsme neudělali. Možná je to škoda. Ale přece jen, auto není pes. Proto tu aspoň nechávám tuto vzpomínku, protože zatím mi vydrželo nejdéle ze všech, a vlastně bylo celou dobu natolik fajn, že nebyl důvod jej měnit. So long, Lord Ford, so long. Nebo snad bis später?