V čem je La Grazia od Sorrentina jiná než ostatní poslední filmy? Dějová křivka. Zatímco ty ostatní nikam nejedou nebo nekřiví, La Grazia je v průběhu smutná, a končí optimisticky. S lehkostí. S radostí.
Také není tak zaujatá formou, obrazem. Režisér rozdělil pozornost lépe mezi hrdiny a mezi formu.
Možná tu chybí ona fascinace krásou a krása fascinace. Ale to nevadí. Je to jiné, je tu vývoj.
Jestli This must be the place končilo snahou o optimismus, nalezení hledaného, ale minimálně vyzněním se to nepovedlo (it is not the place), v La Grazia hrdinové našli.
Film na první dobrou působí jako laskavé oplakávání stáří (moje žena říká Sorrentinovým filmům "ti dědkové"), které ukazuje místy hořké momenty, ale dává jim zároveň jakési laskavé políčky, které nutí zasmát se sarkasticky.
A právě to, že v sobě de Santis najde něco "skoro jako vášeň", je milá jiskra na konci. Co to najde? Koukněte sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat