Skoro jako vášeň

V čem je La Grazia od Sorrentina jiná než ostatní poslední filmy? Dějová křivka. Zatímco ty ostatní nikam nejedou nebo nekřiví, La Grazia je v průběhu smutná, a končí optimisticky. S lehkostí. S radostí.

Také není tak zaujatá formou, obrazem. Režisér rozdělil pozornost lépe mezi hrdiny a mezi formu. 

Možná tu chybí ona fascinace krásou a krása fascinace. Ale to nevadí. Je to jiné, je tu vývoj.

Jestli This must be the place končilo snahou o optimismus, nalezení hledaného, ale minimálně vyzněním se to nepovedlo (it is not the place), v La Grazia hrdinové našli.

Film na první dobrou působí jako laskavé oplakávání stáří (moje žena říká Sorrentinovým filmům "ti dědkové"), které ukazuje místy hořké momenty, ale dává jim zároveň jakési laskavé políčky, které nutí zasmát se sarkasticky. 

A právě to, že v sobě de Santis najde něco "skoro jako vášeň", je milá jiskra na konci. Co to najde? Koukněte sami. 

Láďa sní o vlacích

Může to ve vší té vřavě zapadnout. K slzám mne dojal film Train Dreams, ktery je o... o čem vlastně je? Doteď tak trochu bádám. O jednom životě. Obyčejném a vlastně neobyčejném. O přírodě, která umí být laskavá i drsná zároveň. O člověku, přírodě a životu. O stromech, kácení a železnici. A přitom o ničem z toho. O lásce, o dobru, o naději. O plynutí. O bezvýznamnosti. O propojení vseho. Něco z Čapka tam je. Něco z Londona. A přitom to ani nejde moc do hloubky. Nechá vás to tam dojít.

Krásný a křehký je i soundtrack. Stejně jako těch málo slov, která se v tom filmu řeknou. Zakončený písní od Nicka Cavea - Train Dreams.

Srdečně doporučuji.

I've seen a grizzly big as a house

Walk across an open plain

Heard of a boy called Elvis something

Whose voice could drive young girls insane

I've seen a man from a mile away

Shoot a bobcat through the brain but

Lately, I've been having dreams, crazy dreams I can't explain

A woman standing in a field of flowers

And a screaming locomotive train

Crazy dreams that go on for hours

And I can't begin to tell you how that feels

I've seen an elk with twisted antlers

Throw bright lightning across the sky

Seen a man with a broken curse

Leap from a bridge and try to fly

And I've seen a boy who was a dog

Who became a man who forgot to die

Lately, I've been having dreams, crazy dreams I can't explain

A woman standing in a field of flowers and

Screaming locomotive train

Crazy dreams that go on for hours

And I can't begin to tell you how that feels

The space that connects me where I am now

To the place where I'll one day be

It's measured in the words that we speak

And the strange and wondrous things I've seen

It's measured in truth, it's measured in love

Measured in a tendency to pain

It's measured by a girl in a field of flowers

Screaming, "Dream of a midnight train"

This has been going on for years, years

And years and years and years and years and years and years and years

I can't begin to tell you how that feels

Magičtější než Disney

K filmu Parthenope se už vyjádřil úplně každý, protože bez ohledu na generaci patří k dobrému mravu na tento film jít, odfrknout si tak od blockbusterů a zahrát si jednou na znalce vysokého umění.

A teď se přidám ještě já.

Ruka boží. Parthenope je Ruka boží, jen je o takové disneyovské princezně. Zrozena v moři, mladá, krásná, hyperinteligentní a se zámkem.

Co zůstává jako u Ruky ryzí, stejné a povedené, je hledání krásy všemi smysly, láska k moři, k Neapoli a pomalé plynutí času.

Co se mi líbilo na Ruce boží, že byla krásně o ničem. Neměla ani ambici na vyšší poselství. Byl to sled obrazů obyčejné krásy v Neapoli.

Oproti tomu Parthe ambici má. Hrdinka zdá se, že se svou krásou trochu bojuje, hledá k ní cestu. Chce být víc než jen krásná a uctívaná. Ale celé to nějak nevyjde. To plynutí je příliš pomalé, než aby sneslo odvyprávět tak těžké téma. A proto to celé působí nedodělané. 

I tak jsem si to ale užil. Obrazy byly pohádkové. Neapol čistá jak Praha na fotkách za první republiky. Moře blankytné a bez lodičky. Pohádka s velkým P. Pomalá krásná disneyovka pro dospělé.

A jako obvykle doporučuji poslechnout také soundtrack. Chybí mu vlastní tvorba Daniela Marchitelliho, i tak je to ale hezká zadumaná sestava skladeb.

A určitě koukněte i na tu Ruku boží. Nemá tak bombastické vyznění, ale podle mne je ještě o kousek lepší.

DaCani DC

Nedávno jsem dokoukal sérii Tučňák (the Penguin), a rád bych se podělil o dojmy a doporučil. Ano, jedná se o Tučňáka z Batmana. Ale pokud byste čekali Danyho de Vito, jak po Gothamu běhá s partou tučňáků ze Zoo, byli byste na omylu. Tenhle Tučňák je totiž suchá gansterka jak z hard-boiled school, točená v noir stylu Gotham City, a navíc nestaví na bombastických efektech, ale o to hlouběji jde do charakteru postav. Ano, pořád je to gangsterka, takže kdo nemá rád krev a násilí, dívat se nebude. Je taky plná antihrdinů, takže staromilci, kteří krev nemusí, ale dívali by se na western plný čestných kovbojů bojujících se zlem, se tady propadnou do deprese.

Co je ale na seriálu strhující, je, že na začátku vás Oswald, provozovatel ne úplně solidního nočního klubu, strhne na svou stranu. Víte, že není charakterově kvalitní, jenže co... v době Trumpů a Babišů je vlastně charakter relativní, a důležité je, že Oswald zvaný Oz, má podobně jako ti Trumpové nějakou velkou myšlenku. Stará se o nemocnou maminku, pomáhá děvkám, ujme se sirotka, chce, aby se lůza na ulici měla lépe. A ano, kvůli tomu jde často přes čáru. Pak začne rozehrávat hru s hlavouny místní mafie. Riskuje naprosto vše, a ještě improvizuje. Ale ukazuje se jeho vytříbený instinkt hráče. A protože mafiáni nejsou klaďasové, vlastně mu dost fandíte. Ale asi sami tušíte, co nakonec nevyhnutelně přijde. 

Seriál dějově následuje po Batmanovi z roku 2022, který ale podle mne zas tak skvělý nebyl. Ušel, dalo se to, ale prostě akční trhák. Hrdinové a herci z tohoto filmu se objevují zde, jen dějově o několik měsíců později. Oze si famózně zahrál značně upravený Collin Farell, který je zde tlustý, a kulhá.

Tučňák stylově spíše než na Batmana, navazuje na film Joker z roku 2019. I ten mi uhranul a doporučuji. Joker je trochu ve stylu Davida Lynche, s dějovými smyčkami, a flashbacky, kdy nevíte, jestli se děj odehrává z vašeho pohledu, nebo z pohledu blázna pomalu se propadajícího do šílenství, v němž halucinuje a přehrává si v hlavě situace, které se nestaly.

Na Jokerovi, který je mimochodem také krásně zahraný, je vykreslená spirála propadu do šílenství. Nervózní nacvičování scénky Knock knock, who's dead? (that?) zahrál Joacquin Phoenix famózně. 

A také Artur Fleck (civilní jméno Jokera) vás nutí sympatizovat. I tento zkrachovalý komik, se v temných ulicích krizí zmítaného Gothamu, snaží žít v rámci možností slušný život, a přes své mentální problémy hledá složitě cestu k lidem. Ale brutalita ulice a násilí v něm postupně spouštějí nevratné procesy. A čím víc šílí, tím víc se v smyšlených scénkách posouvá k opačnému neexistujícímu ideálu dobrého člověka, komika, partnera, aby pak o to víc narazil v tvrdé a šedé realitě. Opět, sami tušíte, jak to dopadne. O to víc jste rozladění, protože Joker vlastně v jádru není zlý - zlým ho učinila chudobná a krutá realita Gotham City. 

Výhoda Jokera je, že vám sebere jen 2 hodiny, a taky tu není tolik krve. Zase z něj ale spolehlivě dostanete depku. A pokud nemáte rádi Lynche, který to nenatočil, bude vás navíc dráždit forma. Za mne ale brilantní. 

Takové filmy se superhrdiny mám rád. Zemité a osobité, skoro bez efektů, ale řemeslně dobře provedené. Obojí stvořilo HBO, takže pokud to neukradnete na torentu, najdete to na streamu Max.

Noc jak samet a hedvábí

Čtvrtá řada Babylon Berlin mi udělala radost. Není to moc často, že se na něco těšíte a ono se to opravdu povede, protože velká očekávání bývají vykoupena ještě větším zklamáním. 

A přemýšlím, čím se vydařila. Čím si vysloužila tak velké hodnocení na ČSFD?

Tajemný a temný duch film noir první řady se vytratil. Žádné temné noční honičky po střechách. Žádná zamotaná beznaděj, že všichni hodní jsou zlí a všichni zlí jsou trochu hodní. Hloupí Honzové, kteří se poučili, už také nebyli - všichni hrdinové už na scénu rovnou vstoupili jako matadoři.

Možná akčnější podání. Mrtvol bylo také nějak víc. Historických zklamání a nespravedlností zase míň. Město ve scénách pulzovalo méně napětím doby, i když doba čtvrté řady byla více napjatá, protože na scéně už je Hitler a NSDAP. Titulní píseň Ein Tag wie Gold byla krásná, ale byla jen jedna, zatímco z úvodní řady vznikly dvě desky a dvě kapely. Co to tedy bylo, co mi udělalo radost?

Možná to tedy byla nečekaná láska dvou hlavních hrdinů, možná konečně vyřešené problémy komisaře Ratha... A nebo to byla právě krasojízda matadorů, lehkonohá, řemeslně slušná. Zápletky nezůstaly lynchovsky nedořešené, konec neskrýval drásající tajemství. První řada byla německy patetická s přílišným důrazem no formu, ale také více artová, osobně se mne více dotkla - hlouběji. Ta čtvrtá ale měla lehkost blockbusteru a zároveň dobře a mělce vytěžila to, co už bylo. Navíc opět nabídla krásné podání staré doby - ať už se jednalo o Graf Zeppelin nebo dlouhé průjezdy neexistujícími ulicemi starého Berlína ve studiu Babelsberg. Prostě... 

...ein Tag wie Gold
In den Adern hunderttausend Volt
Eine Nacht, wie Samt und Seide
Ein Tag wie Gold
Ihr habt doch alles, was ihr wollt
Eine Nacht, schöner kann es nicht sein

Filmy po čase

Žena na válečné stezce je tématicky svérázný film. Islandská učitelka chce adoptovat dceru a ve volném čase tajně bojuje proti rostoucímu průmyslu tím, že přerušuje elektrické vedení. Éterická ale přitom odhodlaná seveřanka se v jednoduchých akčních scénách proměňuje na umanutou válečnici, která po útoku na napřítele utíká před místním zákonem do vřesovišť, do stodol. Nevím jestli to závan ukrajinské koprodukce, ale film má místy až absurdní prvky, třeba kapelu hrající v jakémsi paralelním světě doplňující a přitom nezúčastněně pozorující hrdinku na její válečné stezce. Nudit se každopádně nebudete, tenhle film není konverzační, ale dějový.

Ruka boží je film režiséra Paola Sorrentina, ve kterém vzdává hold staré italské kinematografii. Pomalu plynoucí čas na břehu moře v italské Neapoli. Neklidné mládí. Obyčejní lidé neobyčejných charakterů. Nevšední krása. Fotbal. Tenhle film nebyl naplňující, ani fascinující. Přesto na něm bylo něco, co stálo za dokoukání, ale prosím nečekejte Velkou nádheru ani Mladého papeže.

Nad věcí bez věcí (100 Dinge) je moderní německý film s velmi komerční formou, ale na zajímavé téma. Tím je pokus vzdát se všech materiálních statků - hrdinové si každý den smí vzít zpět jednu věc. Chytlavá komedie, která s tématem materiálnosti spíše koketuje - cílem je primárně pobavit ne moralizovat. Sympatický lehkonohý počin. Doporučuji.

Chlast je film, který mne trochu zklamal, ale možná se na něj za 5-10 let rád podívám znovu jinýma očima. Nosné téma je opět hodně vtipné a nabízí rozvinout zajímavou dějovou linku: Skupina učitelů ve středním věku a se svými osobními krizemi (hlavním hrdinou je skvělý Madsen) se chytne pochybného vědeckého zjištění (nebo spíše hoaxu), že člověku pro optimální fungování během dne schází několik promile alkoholu. A začnou experiment - v pracovní době budou hladinu udržovat, a ve volném čase abstinovat. Film pak sleduje, jak tihle bardi dopadnou a jestli si tváří v tvář alkoholu lze udržet zásadovost a "vědecký" přístup. Téma, které chvílemi baví, chvílemi má dobrý děj, ale celkově to nějak odplyne, a pak nic.  Pokud byste čekali moralizování nebo naopak zvrácené nabádání k chlastání, obé tam možná je (hrdinům se experiment zezačátku dost daří), ale nijak explicitně. I tak - pokud si rádi dáte sklenku, doporučuji pro pobavení.

Smolný pich aneb pitomý porno - tenhle film nebrat. Pokud se vám líbil třeba Gombrowicz, pak možná. Ale jinak je to poetika tak svérázná, že můžete mít problém dokoukat. První polovina (nekecám) filmu sleduje v reálném čase hlavní hrdinku, učitelku v bukurešťské škole, jak jde po ulicích města. Obrazově zajímavý místopis všedního dne. Druhá polovina je debata rodičů a vedení školy o vyloučení učitelky, že si natočila domácí porno, které náhodou uniklo na síť. A je to prokládané mezihrami trochu jako ze zmiňovaného Gombrowicze nebo Monty Pythonů, jen tomu chybí stravitelný vtip nebo filozofická hloubka. Připomíná to české Vlastníky, kteří ale mají o trochu větší spád (nevěřím, že to píšu) a méně absurdní formu. A žádné porno ani sexbombu nečekejte. 

Nejhorší film na světě

Hezký film jsem zase viděl. Nejhorší člověk na světě. O jednom životě. Mladém, rozpustilém, hledajícím, mající, nevidícím, ztrácejícím. O životě ve svých barvách i barvosleposti. Vše vyjádřeno s kouzelnou severskou úsporností. Moc se mi to líbilo, rozradostnilo i dojalo. A ano, hlavní role byla krásně zahraná.

Nový papež

Už jste viděli trailer na The New Pope? Zřejmě to zase bude "svérázné"...

Loro

Oni a Sylvio. Jestli je pohled Sorrentina pravdivý, chápu, proč byl Berlusconi u moci tak dlouho. Chápu že italský lid ho musí trochu nenávidět a trochu... milovat.

Možná za to může Toni nebo ta filmová postava, ale Silvio je v podstatě sympatický hajzlík, i když pořád hajzlík. Ve filmu má rozšafné osobní kouzlo, které je iracionální.

Nabízí se paralela k Babišovi, ale Sylvio je jiný než náš premiér. Babiš má kouzlo aparátčíka a lidé milují jeho marketingový obraz domněle racionálně.

Neřekl bych ale, že mi film přirostl k srdci navěky. Oproti Velké nádheře, která byla velká, byla tahle nádhera menší. Sylvio má "jen" dokonalého hlavního hrdinu, nad kterým vás nutí se zamyslet... a vlastně se mi líbí i v detailech. Mluvím o takovém tom celkovému "pelu", který se nad dobrým filmem vznáší. Celé tři hodiny jsem byl zaujatý, ale ne unešený.

Loro je vlastně skvělý dokument, jehož hrdina a předmět zkoumání je perfektně a zábavně podaný v obrazech a metaforách.

A doporučuji určitě i výborný soundtrack od Lele Marticelli.

Filmy

Dívám se teď občas na seriál Mladý papež. Kdo to viděl, viděl to už dávno, takže nosím dříví do lesa. Zajímavý artový seriál od Paola Sorrentina. Řeknu jen, že papeže hraje perfektně Jude Law, papež je Američan, a zdá se, že nevěří v boha, ale chce církev konzervativní, a myslí to smrtelně vážně. A bůh věří v něj. Pořád nezajímavé? Přidám ještě, že v polovině první sezóny nevíte, zda je hrdina špatný nebo dobrý - ne protože by byl povrchně vykreslený, ale protože je tak mnohoznačný a komplikovaný. Taky důraz na lyrickou stránku je sorrentinovsky svérázný. Nemohl bych asi doporučit každému, ale posuďte sami. Já si ho zamiloval. Církev si ho nezamilovala. Ale pozor - Sorrentino ji nevykresluje jen kriticky. Má k ní lidský soucit. Vlastně ji vykresluje velmi lidsky, pozemsky, až vřele. V dobrém i ve zlém, právě s láskou k oné lidskosti.

Dokud nás svatba nerozdělí je milá komedie. Čest všem, co podnikají a dávají jiným práci. Film vypráví příběh jedné velkolepé francouzské svatby a jejího zákulisí. Vše sleduje očima majitele svatební agentury a jeho posádky se zvukovou kulisou Avishaie Cohena. V dobrém i ve zlém. Končí to bollywoodsky, ale to nevadí. Je to... milé.

Rodinné štěstí je o kus vážnější. Už za ten krásný byt a protagonisty, kteří toto minidrama na několika málo (stech) metrech čtverečních rozehrávají, stojí za to. Byt údajně patří režisérovi a ve filmu hraje jeho rodina. I pokud to nevíte, je ten film dobrý. Něžně minimalistický, pominu-li tu metráž.

Malý pán

Na České televizi je on-line k vidění roztomilá loutková pohádka - Malý pán. Rozhodně doporučuji.

Krom toho, že je to moc hezky udělané, to má i příjemnou hloubku.

Filmový deník

O úterních večerech hlídám, a tak jsme si s Jáchymem dali dvakrát "chlapský film", Slídila - z roku 2007 a z roku 1972. Oba spojuje stejná divadelní předloha a Michael Cane. V obou případech se děj odehrává v několika málo místnostech venkovského sídla, kam majitele, svérázného stárnoucího spisovatele detektivek, přijede požádat o rozvod mladý milenec jeho manželky. Ješitný spisovatel se rozhodne pro pomstu sokovi jeho ponížením formou svérázné hry, která ale bohužel působí hodně reálně. Tak reálně, že sok se rozhodne sehrát další kolo s cílem ponížení odčinit. V obou případech pak následuje zběsilé rozhodné kolo zápasu obou ješitných samečků a někdo musí logicky ztratit hřebínek. Zatímco historicky je pán domu Laurence Olivier a Caine hraje mladého vyzývatele, v roce 2007 si věrohodně střihne pána domu, kterému zdatně počechrá peříčka Jude Law.

Bravurní námět a bravurní pojetí dvou charakterů, v obou případech rozumně přizpůsobené nátuře herců. Původně mi přišlo pojednání z roku 2007 sexy a z roku 1972 naopak ve světle novinky lehce vyčpělé. Ve světle půvoodního filmu ale právě ten novější přestává být tolik sexy, zůstává spíše "trapně dnešní" a pokud někdo za 35 let natočí remake, bude verze 2007 srovnatelně roztomilé retro. Z toho pohledu je o to zajímavější  vidět oba filmy, ačkoli samostatně bych své generaci verzi 1972 nedoporučil. Starý zde a nový zde. Doporučuji sklenku dobrého tvrdého alkoholu.

Malá smrt. Něžně a vtipně pojatá kratičká komedie o tom, jak to lidé s úchylkami přece jen nemají lehké - ani v tolerantní společnosti.  Na CSFD zde.

Nová bondovka Spectre je pro mne kontroverzní. Mendez měl k dispozici perfektního padoucha v podobě Christophera Waltze, 120 minut děje, a rozhodl se navázat na všechno, co se "předtím" stalo. To je velká ambice, zvláště pak po úspěšném Skyfall.

A dodal výbornou podívanou. Jen konec trochu zklame - padouch je slabý a návaznost na předchozí díly je velikášská, ale nikoli velkolepá. Působí trochu jako klišé. Také stárnoucí Daniel Craig nezískává na bondovském šarmu, ale jen se víc a víc podobá mrzutému agresivnímu buldokovi. A zklamal mne vlastně i propíraný výstup Bellucci. Z půvabu nejstarší "bondgirl" mohl film lépe vytěžit.

Má to ale své světlé stránky. Mendez se vrací se v drobných nitkách k původním Flemingovým předlohám a motivům. A hlavně: Natočil to řemeslně hezky. A nakonec i fakt, že film explicitněji je lehkou pohádkou, není na škodu. Ona to asi je pravá podstata bondovky - pohádka. Jen ten Skyfall se prostě překonat nepodařilo.

Pátrání po Sugarmanovi

Pokud vám ušel jako mně, neváhejte už ani minutu. Film pátrání po Sugermanovi vypráví neuvěřitelný příběh hudebníka, který na přelomu šedesátek a sedmdesátek vydal dvě výborné desky, ale nenašel si své publikum a upadl v zapomnění. Stal se ale nevědomky legendou boje proti apartheidu v Jižní Africe, byl místními znovuobjeven pro celý svět a teď koncertuje ve fóru Karlín s cenou lístků vyšší než zavedené legendy.

Co je lepší než film ssamotný, je Rodriguezova hudba. Dvě krátké desky, kombinují Cata Stevense a Boba Dylana. Ze Stevense si bereou něhu a hudební pojetí, ale jsou méně naivní. Z Dylana si berou vzdor a sociální rozměr, ale je tsou více básnivé, váhavé, dnešní, méně syrové.

A možná právě proto, že to sedne dnešní době, neznámý hudebník vzbudil takový rozruch. Zaprvé to má příběh. Dnešní marketing je o osobním příběhu a lidé rádi konzumují skromné a zvláštní osobnosti, kterými Rodriguez určitě je. Za druhé to má sociální rozměr - je tam dobro a cit. Za třetí je to retro. A za čtvrté to má hloubku a opravdovost - dneska se to opravdu dobře poslouchá.

Nedivil bych se ale ani,  kdyby to celé bylo jen vykonstruované. Stačí vzpomenout příběh Travelling Wilburys, kde si 5 rockových superstars nahrálo desku, a tvrdilo, že ji nahráli bratři Wilbury. Jen tehdy nebyla úplně doba příběhů, aby hra na utajení byla zábavná déle než pár týdnů.

Ať tak či onak, Sugarman stojí za vidění a slyšení.

Zbrusu Nový zákon

Bůh žije v Bruselu. Je to zmrd... tak začíná belgická komedie Zbrusu Nový zákon. Lehce dojemná, lehce kýčovitá, plná prvoplánovitých paralel. Přesto mne dojala a pobavila na úrovni. Doporučuji všemi pěti se sklenkou lehkého Sauvignon Blanc :-)

Detail na CSFD,

Cinema Royal

Milujete se oháknout a vyrazit do kina? Pak by vás mohl zajímat podnik Cinema Royal.

To si večer učešete licousy, vezmete si oblek s vestičkou, motýlka a cylindr a vyrazíte na Václavák, kde vše začne scénkou, rozbliká se a rozezvučí grandhotel Evropa a vy pak po jeho útrobách prorostlých zvláštním zeleným prorostem bloumáte nazdařbůh a obdivujete všechnu tu zašlou slávu, lesk a bídu kurtyzán i dobová hanbatá videa, až se na vás z horního ochozu atria spustí obrovská blizna a v několika patrech najednou začne promítání. Adéla ještě nevečeřela! A když je po všem, oblaží váš pohled spoře oděné barové tanečnice a nakonec DJ a party v secesním baru.

Akce se koná na různá témata pravidelně, takže sledujte stránky, Facebook a já mohu jenom doporučit!

Pár fotek je zde.

Předjarní filmový víkend

Jaro se blíží, a tak je čas na jízdu kabrioletem nanečisto - v obýváku s road movie. Interstate 60 je formálně céčkový, ale laděním a poselstvím magický film. Mladík v červeném kabrioletu má na vybranou mezi usedlou budoucností a nebo naivním snem. Zjišťuje, že když uvěří, zkusí věřit snu a dívat se jinýma očima, objeví třeba podivnou státovku číslo 60, která není v mapách a na níž leží ještě podivnější města. Vydává se na cestu a potkává celou řadu prazvláštních lidí. Milé, jednoduché podobenství. Na ČSFD zde.

Dojala mne ale taktéž Teorie všeho, životopisný film o geniálním vědci Stephenu Hawkingovi trpícím chorobou, která mu znemožňuje kontrolovat svou motoriku, a postupně tak ztrácí svaly i schopnost mluvit. Přesto ale žije naplněný život plný objevů, dokonce o mnoho déle než mu předvídali doktoři. Je to především díky lásce a síle jeho ženy, která to v rozhodující okamžik nevzdá. Podobně jako v Interstate se skrze dojemnou sérii momentů vine červená dějová linka: Když teorie matematicky přesně říkají, že je zle, nezbývá než věřit a s otevřenýma očima jít za svým snem. Ačkoli celkově se nejedná o nijak špičkový film, v detailech objevíte plno momentek, které nadchnou - stejně jako, jak kouzelně vědce ztvárnil Eddie Redmayne - jeho Hawking má silné kouzlo osobnosti. Na ČSFD zde.

Příjemná ale byla nakonec i všechna ta náhodná jarní setkání na Letné a ve Stromovce.

Chlapectví

Richard Linklater nepatří mezi "áčkové" režiséry. Jeho minimalistické "artové" filmy jsou založené na dialogu, perfektně propracovaných postavách a osobním šarmu herců. Pro mne srdcovky od doby, kdy ve filmu Před úsvitem (zde na ČSFD) na scénu uvedl Celine a Jesse (Julie Delpy a Ethan Hawke) - mladé hrdiny, mezi kterými ve vlaku přeskočila jiskra, a kteří si celý film jen povídali a chodíce v kulisách noční Vídně. Nemohl jsem si je nezamilovat a v pokračováních Před soumrakem a Před půlnocí jsem s nimi měl tu možnost zestárnout a zažít neobyčejně živé scény z života. Konverzačně, lehkonoze, vždy v průběhu jen několika málo hodin děje.

A proto mne logicky strhl také současný nový film Chlapectví (Boyhood - na ČSFD zde). Režisér všechny prvky opakuje, ale dává jim ještě nový rozměr. Snímek sleduje dospívání chlapce Masona a životy lidí kolem něj. Nemá prakticky žádný děj, nenese šokující poselství, ani nepřináší překvapivé zvraty. Je to film o životě, který napsal sám život. Film, který sledujete teď a tady. Líčí jednotlivé scény z Masonova dospívání v droboulinkých detailech, konverzacích a v překrásně obyčejných událostech tak, jak plyne čas.

A zde se právě přidává zajímavý prvek: Linklater točil scény 12 let postupně. Každý rok pár dnů. A tak herci bez jakéhokoli maskování na plátně dospívají a stárnou. A děj plyne na kulisách trendů, které tou dobou byly z režisérova pohledu skutečně "in". Těžko říct, proč je to celé tak dojemné. Je to kvůli tomu, že propracované charaktery jsou TAK obyčejné, tak podobné divákům? Je to protože skutečné stárnutí na plátně je tak upřímné?

Ale je to Linklater, který i pro výše uvedené nepatří mezi "áčkové" režiséry. A z toho důvodu možná Chlapectví nebude v kinech dlouho. Proto si pospěšte. Velmi vřele doporučuji!

Následky lásky - "gangsterka" podle Sorrentina

Paolo Sorrentino se u nás proslavil geniálním filmem Velká nádhera, jeho starší "gangsterka" Následky lásky (na ČSFD zde) je však jen o něco méně strhující. Sorrentino jakoby si totiž v Následcích lásky vytvořil jazyk, který ve Velké nádheře posléze použil a vybrousil. Patří k němu nejen téměř krobotovský výraz Toniho Servilla, který hrál také v Nádheře, ale i práce s časem, záběry a charaktery. Následky lásky perfektně vykreslují stárnoucího cynického samotáře Tita, a jak postupně odkrývají jeho minulost, dostává film prvky gangsterky. Stále však Sorrentinovým pomalým procítěným jazykem - chce se říct jakoby "bez hnutí brvou" si Sorrentino gangstery podmaňuje a harmonicky je zasazuje do celku. A tak vás film na konci vyplivne zcela rozpuštěné v pomalém toku děje. Podobně jako ve Velké nádheře. Nevynechte!

Inspirace Kambodžou

Ačkoli během dlouhých přejezdů v Asii můžete číst leccos, nejvíce vás obohatí něco související s místní kulturou. A v Kambodži se nelze nedotknout tématu genocidy a režimu Khmer Rouge (Rudých Khmérů). Přinejmenším pokud o nich nic nevíte, nikdy tuto zemi úplně nepochopíte. A pokud víte, máte pocit, že se zbytečně "opájíte" krvavou historií, siláckou dobou, a že dneska už to snad ani není na místě. Nicméně ono je. Kambodža nebyla o nic horší než okolní země a režim Khmer Rouge nastoupil v druhé polovině 70. let - tedy v době, do které jsem se narodil. A není to jediné místo s genocidou a s lechtivými "přešlapy" v mezinárodní politice.

V tomto ohledu mi oči nejdříve otevřela útlá knížečka od spisovatelky Loung Ung "First They Killed My Father", která velmi nenásilnou formou líčí všechny násilnosti, které režim páchal na svých lidech. Někdy je až příliš znát, že autorka píše dokumentárně, jindy děj plyne tak přirozeně, že se vpíjíte mezi písmenka a plynete s nimi. Samotná Loung Ung, která na konci režimu uprchla do USA, je aktivistkou za lidská práva a angažuje se trvale za odminování Kambodži. Knihu lze koupit v angličtině v ČR, ale jednodušší je objednat přímo z Amazonu, případně je ke stažení v pdf do čtečky. A možná by měla být základní učební pomůckou na téma genocida...

Pokud nejste kamarádi s angličtinou, doporučuji jednoznačně shlédnout epický film Vražedná pole (Killing Fields). Film netíhne tolik ke zvěrstvům, které působil režim, jako spíše velmi pěkně vykresluje nástup Khmer Rouge, roli (nebo vinu) USA, a jak bezohledné jsou velké dějiny k "osobním dějinám" jedince. I tak si ovšem připravte silný žaludek. Milým bonusem je, že k filmu z počátku 80. let složil osobitý soundtrack známý multiinstrumentalista Mike Oldfield.

Poslední zajímavostí je, že díky Kambodži mají i Češi svého krále. Kambodžský král Norodom Sihamoni umí perfektně česky, neboť v naší zemi studoval a pobýval. Přišel sem ještě dávno před režimem Khmer Rouge a stihl zde vystudovat konzervatoř, akademii umění nebo protestovat proti okupaci v roce 1968. Ve srovnání s naším současným je Norodom veskrze renesanční panovník - nemyslíte?

A malé PS: Česká obdoba Vražedných polí je film Devět kruhů pekla z roku 1987 (ani náš režim se ke Khmérům z logických důvodů nehlásil), který dle recenzí působí velmi dobře, ale zatím se mi ji nepodařilo najít. Třeba budete mít šťastnou ruku.