Červen mne zastihl nepřipraveného a odplynul jako vždycky - rychle, včetně toho, že jeden týden jsem něco toxického snědl a žaludek to zabalil. Ale i rýže a chléb mají něco do sebe.
Přesto se děly věci.
Děti slavily a s nimi asi půlka rodiny. Druhé vánoce, včetně všeho shonu a nervozity. Čím víc chcete, abychom si to všichni užili a měli pohodindu, tím víc všem naskakuje žilka. Znovu vánočně opakuji, a děkuji za optání, nikdo z nás není eventový manažer, ani expert na logistiku a nákup, takže to podle toho vypadá. Ale zároveň nikdo nemůže za to, kdy se narodil.
Kabrioletnění. Sice nebylo léto, a ani nebylo letní počasí, ale Mustang jel pěkně, pořád se do něj ve čtyřech ještě vejdeme, a letos jsme si dopřáli celý víkend. Minimálně nepršelo.
Tábor. Míjíme ho léta, x-krat už jsme tam byli - u nádraží. V nákupáku. Nikdy to nevyšlo na důstojnou zastávku. A byla to chyba. Pořád sním o jihoitalských a řeckých městečkách - na kopci s rozhledem, s úzkými kamennými uličkami, a popínavými rostlinami, které je pohádkově prorůstají. No, a tohle je Tábor. Město má neuvěřitelné jižní kouzlo, je plné krásných hospůdek a kaváren, a také jeho prvorepubliková část směřující k nádraží má takovou uvolněnou atmosféru. V bistro Výkvět jsme se zastavili a musím říct, že takto udělaná napoletana s nápadem a originálními přísadami, už zabíhá do rajónu Slice Slice Baby, akorát zůstává stát pevněji na jihoitalské zemi. Ale nezapomenu. K tomu se přidává kouzelný interiér, zahrádka a předzahrádka přímo na náměstí.
Kávová Zastávka pak byla jasná volba. Řemeslný interiér. Milá obsluha. Káva, ale i dezerty. Na jedničku. Atmosféra, zastavit se a pokecat se sousedy, i když to nejsou sousedi, je nakažlivá, i protože venku se sedí na druhé straně ulice, a strana kavárny je jen na stojáka.
Přidám ještě, že v Táboře začíná Bechyňka, tedy unikátní Křižíkova elektrická dráha, která jede do lázní Bechyně, po obráceném mostě, a chvíli trochu jako tramvaj spolu s auty po mostě. Občas tu jezdí historické vozy. To jsme tentokrát nestihli, ale jeli jsme kdysi. Tábor prostě stojí zato.
Zajet pak Mustangem do muzea amerických veteránů v Nové Bystřici se skoro nabízelo. A při odjezdu jsme se tu setkali s dalšími veselými poníky, byť s kovovou střechou. Tohle muzeum se stále mění a vyvíjí. Expozice amerických šedesátek je tu rozverná. Tentokrát tu byl vystaven legendární Mustang Bullit.
Do toho se vmísilo Polsko a Kraków. Hodně pracovní výjezd - s hlavním cílem, aby celý tým pochopil, jak moc a v jaké kvalitě jsme dodali a musíme dodat čísla. K tomu společné hledání, jak a co zlepšit do dalšího období v procesech a spolupráci. No a pak party. Heslo zní nezřídit se, a v Polsku je to bohužel jednoduché. Jejich piva dělají hrozné kocoviny, drinky si přeberete sami, víno je mezinárodní, a panáky číhají všude a ve velkém množství. Party skončila u mne na pokoji. Jsem služebně starý, takže už to začíná být tradice. Zavírat party a nechlastat (moc) je docela výzva.
Celá akce se konala v hradu Zinar s nádherným výhledem do přírody. Měli jsme přesně hodinu a půl na prohlídku Krakowa. Průvodce nebyl úplně nadšený Polák, takže velmi zajímavě kousavě podaná historie - vlastně se mi jeho podání moc nelíbilo. Historie je plná přešlapů, ale proč je zveličovat a vozit se po nich? Následně večeře v michelinské restauraci Szara - asi první jídlo, které mělo v Polsku brusinku. Poláci vaří dobře. Kvalitně. Ale jen dobře. Málokdy nadchnou. Tady nadchli. A protože procházka byla krátká, prošli jsme po cestě do Baru ještě nějaké bary. Konverzace v menším kroužku příjemně plynula.
Ale Bar! Mercy Brown je jeden z těch barů, který je inovativní, perfekcionistický a s vlastním stylem. Přístup je skrze zadní stěnu šatny - to tomu dává chuť jakéhosi zakázaného ovoce. A netáhne ožralé turisty z ulice. Drinky si vyberete z menu nebo si o ně prostě řeknete, ale ještě lepší je jejich moodboard - jakési leporelo nálad, podle kterého si vyberete svůj drink na obrázku.
Cesta vlakem s kolegou byla netradiční, 7 hodin, ale zase pohodlná oproti čtyřem hodinám čekání na letišti ve Varšavě. Leo Express souprava sice není tak pohodlná jako klasické moderní vagóny, je to spíš taková rychlá tramvaj, ale pořád skýtá dostatek místa, záchod, možnost se projít, a stojí zlomek proti letadlu.
V neposlední řadě stála zato návštěva výstavy Elišky Šárkové a Zlatky Lamrové v Sedlecké katredrále u Kutné Hory. V bouřce, v podkroví, to mělo svoje kouzlo.
A v poslední řadě se povedlo prodat kola od Forda, a uvolnit balkon. Osázeli jsme jej v rakouském stylu, během června se rozkvetl naplno, závoz bílého vína od pana Bočka dortazil, a tudíž se dá říct, že je na sezónu připravený. Léto může začít!
Žádné komentáře:
Okomentovat