Naším cílem nebyl Zvoník, protože ten vyžaduje výbavu a přípravu na ledovce. Místo toho jsme lehkou a suchou nohou zamířil na Mittleren Bärenkopf, tedy asi o 400 výškových metrů níže.
Zajímavý byl ten kontrast. Silnice, dílo civilizovaného člověka, versus nespoutaná příroda. Řev kafemlejnků motorek a dieselů zásobovacích náklaďáků, občas proložené rykem motoru sportovních aut nesoucím se krajinou a odrážejíc se od skal. Versus absolutní ticho, šumění potoků, skučení větru, a hvízdání svišťů. To se střídalo. Občas vítězila civilizace, občas příroda.
Jak se ale člověk dostal nad Pasterze, zvítězil absolutní klid.
Samotná silnice je úžasné dílo. Stoupá do 2300 metrů výšky, postavená v roce 1936, končila přímo nad ledovcem. Dál Rakušané postavili 2 metry širokou cestu, která vede skoro po vrstevnici, až do jádra ledovce. Ten se jaksi zmenšil a odplazil, takže silnice končí pouze na dohled a cesta vede na kraj. I tak bych ji doporučil. Pokud půjdete za oficiální konec cesty, pokračuje dál do kopce a vylezete na 2600, stále po širokém chodníku, kde stačí dobře tenisky, a dojdete až k místu, kde ledovec byl a už není. Jsou zde zvláštně zvlněné a ohlazené skály, po kterých si mírným stoupáním hledáte cestu až do výšky 2800 metrů mezi dva kusy ledovce. Toto samozřejmě doporučuji dělat od července dál. Dostanete se do zvlášťní měsíční krajiny, která přitom není nijak nebezpečná.
No a dál už se musí po ferratě nebo po ledu. A tam jsme šli my. Ferraty jsou značené dle obtížnosti. B je ještě pro lamy, a dá se lézt bez použití svalů na rukou, a bez jištění, ale nesmí být moc dlouhá. Jsou to spíše jakési žebříky - v Alpách na ně narážím často. I tak ale leckdy může působit odstrašujícím dojmem. Bärenkopf pak byl procházka - až na 20 metrů před ledovec, a asi padesátimetrový úzký hřebínek, kde se strachem z výšek prostě musíte po čtyřech jako batole. Samotný vrcholek je pak rozlehlý a dal se tam dělat piknik, jen to i v klidném horkém dni v této výšce studeně foukalo.
Chaty Alpenvereinu. Typické spaní tu stojí 20-25 EUR, s průkazkou třeba 15. Bývají spartansky zařízené, většinou spíme v Matrazenlageru, tedy ve velké místnosti, kde je hromada matrací, a člověk si tu rozloží svůj spacák. Alpenverein nabídne polštář a deku navíc. Velká část těchto chat bývá s příběhem - postavena nad ledovcem před 100 lety plus mínus. Zásobovatelná pouze šerpou nebo helikoptérou, občas jednoduchou nákladní lanovkou. Alpy volí vrtuli. I přesto se tu skvěle najíte v rámci polopenze, a pivo teče proudem. Jen v devět už všichni odpovědně spí, aby byli s kuropěním opět na nohách.
Všichni mladí.
My staří pijeme do deseti, protože už neumíme v téhle výšce usnout. Ráno pak odcházíme z chaty po třech kafíčkách s kruhy pod očima poslední. Za 4 dny jsem naspal jen asi 8 hodin a cítím to doteď.
Chata Oberwalderhütte ve třech tisících, obklopena skálou a ledem, byla tento případ. Dvakrát jsme ale spali na Glocknerhaus, který je jakási výkladní skříň Alpenvereinu, ve výšce 2100 metrů přímo na vyhlídkové silnici s moderní prosklenou přístavbou, kde se topí v kamnech (spalováním!) a Grossglockner tu můžete drbat od stolu za uchem. Je tu ale božský klid, protože silnice je od večera zavřená. Glocknerhaus má 100 let na krku, ale je precizně zrekonstruovaný, s designovými umyvadly a kohoutky Grohe v Matrazenlageru.
Říkáte si 100 let, ale silnice jen od 1936. Co to? Ve skutečnosti sem lidé chodili už dávno před silnicí. My jsme si v odpočinkovém dni udělali výlet po staré cestě směr Heiligenblut úžasnou soutěskou s vodopádem. Je skoro celá dlážděná. Dobrodružství přitahovalo nejen podivíny, ale také šlechtice a vládce Monarchie. Chaty zde tedy existovaly opravdu již od Rakousko Uherska. O to větší respekt, že tu nerostou žádné stromy, takže vše sem museli vytahat lidé a zvířata.
Ani civilizace to tu neměla lehké. Na odklízení sněhu ze silnice pro bohaté a mocné pracovaly stovky lidí. V padesátých letech dalo toto místo lidem rotační frézu, která celou údržbu zjednodušila. Na silnici a pěší cestu však padalo také kamení, takže bylo rozhodnuto, že exponovaný úsek bude zastřešen. A tak se stalo - dokonale technické dílo.
No a pak už byl čas jít dolů.
Průchod přes Untere Pfandlscharte z a do Käfertalu sice byl opakovačka, ale v jednom dni 1600 výškových metrů, to je prostě za odměnu. Vystřídají se tu všechny druhy krajiny. Cesta přes úžasný historický Traunerhaus s pivem chlazeným v potoce a melancholickým psem, je součástí odměny. Koupačka v říčce u mýtné brány silnice před odjezdem byl jakýsi symbolický očistec, který nám dal sílu neusnout za volantem.
Celkově nastoupáno za 4 dny 4 tisíce metrů, počasí krásné, hlava vyčištěná.
Ještě se sem vrátím. Nejen autem. Cesta přes Salmhütte na Erzog Johann Hütte bude asi to nejvyšší, co mám ambici vylézt, a to nejbližší vrcholku rakouských Alp.
