Zadání přitom nebylo lehké. Ubytovat a zapojit do dění dvě rodiny, s chlapci ve věku 9 až 15, kdy jedna rodina trochu chodí, a druhá považuje chození jedním směrem za zbytečné.
Ale povedlo se. Měli jsme úžasnou last-minute dřevěnku ve Stummu. Dnes se říká šalé, a protože je to francouzsky, což je velmi vkusné, zdražuje se vám i večeře na talíři, přestože jste si suroviny koupili v rakouském Sparu (a sparen, tedy špárn, znamená spořit). Ba ne, dělám si legraci. Naopak - v Rakousku mají teď zvyk nedělních supermarketů. Když přijedete se sobotním turnusem (protože přijet jindy, pokud už seženete místo jindy, je cenově pouze pro arogantní yupíky), můžete si v neděli nakoupit potraviny nebo třeba toaleťák. Ale pozor, je to vždy jen jeden z mnoha.
Dřevěnka měla několik hezkých vlastností. Třeba podlahy chodeb z dřevěných špalíků. Jak nápadité, ale uklízet to nechcete. Nebo tu vedly dráty vysokého napětí. Vždycky, když uhodil kdekoli kolem daleko blesk, dráty vydaly zvuk, jako když v osmdesátkovém sci-fi strašně hubení týpci v lyžařských kombinézách střílí z laseru. Ukrutná show!
Poslední věc byly instrukce pro ubytované. Téměř za všechno pokuta 50 EUR. Ale bohužel velmi nejasně napsané (i když v češtině), jak věci dělat správně pozitivně, bez pokuty. Taková metoda biče a biče, která, jak víme, dneska už nefunguje. Stejně jako vyhrožování hostům. Protože jim ale nefungovala SEPA platba, odpustili nám zálohu, tudíž nemohli strhnout 50 EUR za druhý pytel odpadků, za špatně vyluxované špalíky na chodbě, za odpadky přečuhující z boxu na třídění, nebo za špatné potraviny v koši na zbytky jídla. Kam se tedy poděla rakouská Gastfreundlichkeit? Až pak jsem si tento bič-bič spojil s tím, že vlastník je německý, a všichni hosti vyjma nás byli také Němci. Němci potřebuje pravidla a bič. Ostatně stejně jako die tschechische Simulantenbande.
A co jsme dělali?
Samozřejmě jsme pořídili Zillertal Aktivkarte. Lanovky, koupáky a doprava jsou s ní zdarma.
Ahorn, nad Mayrhofenem. Odtud jsme došli na Karl-von-Edel-Hütte, kde už jsem kdysi přespával. Tentokrát to bylo jen na pivo a limču. Rodina si mákla, ale dá se to. Pak v jezírku machání nohou a oždibávání armádou roztomilých pulců, kteřá se rozhodli zařadit na jídelníček bílkovinu. Brzy odpoledne tu taky je orlí show, ale to jsme nestihli. A v pátek sem jezdí mezi pátou a devátou večerní lanovka na západ slunce.
Samozřejmě jsme museli z Fügen na Spieljoch, kde je zipline, sjezd na tříkolkách, vodní hřiště, a došli jsme na Onkeljoch. Mají tu také pizzu, a dala by se tu udělat krásná okružní procházka po hřebenech. Malebné louky.
Z Finkenbergu jsme vyjeli na Penken. Tady je to vysloveně Václavák, ale výhledy jsou tu marvelózní, resturací hromada, včetně živé muziky, a mají tu sjezd na koloběžkách a překážkovou dráhu pro e-motorky. Nesmí se na ně v žabkách a sandálech, takže zvláště Vítek v sandálech byl hodně podrážděný. Ano, ani Čechy oblíbené pivní sandály Keen rakouskou kontrolou neprojdou. Salomon Amphibian projdou.
Vyjet tam bylo psychicky náročné. U Fordu bych ještě minulý rok o ničem nepochyboval - zvlášť ne u diesel power. Ale u těch nových aut si nejsem tak jistý. Mazda po vystoupání asi 1400 výškových metrů ve třiceti stupních nad nulou hrozně smrděla spáleninou. Ale zase od té doby jede jako elektromobil. Motor se teď ani při dlouhém stání v zácpě nezachvěje - možná tedy netrpěl, ale naopak vypálil červa, jak se u přímého vstřiku radí občas udělat. Větší problém byl sestup dolů - lehoučká Mazda s velkým motorem a možnosti manuálně držet převodový stupeň, vlastně nepotřebovala moc používat brzdy - motor si všechno odbrzdil sám. Ale švagrovo SUV, které naopak řadí, jak chce, si muselo dát v půli kopce pauzu, protože brzdy měly smaženici.
Trochu zklamání byl lunapark dostupný z Zell am Ziller - Fichtenberg s koupacím jezírkem Fichtensee. Asi jsme měli nějakou krizi, a ne moc podařený oběd ji ještě zhoršil. Samotný zábavní park Fichtenberg jen takové menší horské Mirákulum, ale všichni nějak chtěli odpočívat, ortodoxní brali dětem hrabičky, Jáchym se bouchl do hlavy a na jezírko tak vůbec nedošlo. Taky tu není úplně kopec, na který by se dalo lézt - masa Karspitz je pro děti moc vysoká a jiný cíl jsem nenašel. Náladu ale spravilo pivo prostřední stanici lanovky - Wiesenalm se jmenuje. Chata tu má styl, a má tu velké šlapací káry pro dospělé. Takže si mezi kafíčky, pivy a proseccem můžete dávat závodní okruhy spolu s dětmi. Navíc sem nikdo moc nemíří takže tu byl klid.
Bobová dráha Arena Coaster dole tu vyžaduje vyčekání obrovské fronty, kdy do vás smaží slunce, a fronta je velká, když se na ní díváte, ale bohužel od pokladny není vidět, že je ještě jednou tak velká za rohem. Když jsme si ji vyčekali, jeli jsme celou dobu za paní, která se hrooozně bála, a jela krokem. Proč tam leze, proboha? V pátek navečeru jsme tu ale byli znovu, jen tak po vestě kouknout na frontu, a nebyl tu NIKDO. Nikdo. A to jsme si to užili.
Následně jsme si od lunaparků potřebovali odpočinout, takže jsme vyrazili do Vlčí soutěsky (Wolfsklamm), kde není nic než strhující příroda, a to lidi netáhne, takže tu byl klid. Taky tu není mobilní signál ani wifi, protože jste zavřená mezi skálami spolu s divokým potokem a vodopády. Tady bylo na konci velké cachtání právě v úžasném horském potoce, takže už jsme nestihli vodopád u Achensee. Samo o sobě to bylo vydatná procházka se slušivým převýšením.
Po odpočinku od horských silnic jsme si vyrazili zatáčkami na Gerlos. Pokud nechytnete mamila šlapíka nebo pomalé vozidlo (a všichni tu jezdí pomalu), tak na závod do kopce je podvozek i výkon Mazdy brilantní, stejně jako trochu režnější, ale opojné a stupňující se vrčení. A Jáchymovi se v ní nedělá blbě od žaludku. Jen, jak už jsem psal, to není takové žrádlo jako s Mondeem, protože volant Mazdy je spíš joystick bez zpětné vazby, zatímco Ford vám chtěl vyrvat ruku i s kořenem. V Gerlosu je nahoře hřiště na kuličky, kde si posádka vystačila. Vítek se mnou šlapal na Isskogel, aby poctil své první slovo "Iš", ale nestihli jsme to, protože je to výše a dále, než se zdá, a lanovka nejezdí věčně. Jsou tu ale nová úžasná jezírka, která ještě nejsou ani v mapě - doporučuji! Tam jsme strávili nějaký čas, a naskakovali doslova do poslední kabinky dolů.
K tomu jsme stihli rakousky dekadentní pohár na promenádě v Zell am Ziller, a chybí nám tedy jenom prosecco v Mayrhofenu, kde to je prostě takové aristokraticky posh, ale děti chtěly domů.
Kdybych měl ještě čas (druhý týden), zvážil bych tyto výlety:
- Výstup od Schlegeispeicher (jezdí se bus po hodině, nebo je tu parkoviště), odkud se dá pochodovat ledovcovou krajinou až k italské hranici na dobré a levné presso (Passo di Vizze ale vyžaduje sklonem mírný výstup 500 metrů převýšení, skončit lze tedy na Lavitzalm po 250m výšky)
- Gerlossteinbahn vyjet nahoru, kde je zoo a zip line, a vyšlápnout okolo Arbiskogel (pro menší) nebo na Gerlossstein (pro větší horolezce).
- Tux a zbytek ledovce. Tady pozor, kartička vám garantuje jen výjezd na dolní stanici. Zbytek tučně platíte ze svého.
- Lanersbach - nahoře jsou chaty s občerstvením a hřišti.
- Možná nějakou horskou procházku z Hochfügen.
Dá se tu zadarmo cestovat vlakem nebo autobusy. Vlak je historická úzkokolejka, ale dobře udržovaná - místy už dokonce rozšířená na dvojkolejný provoz. Bohužel vedení tratě je nešikovné. Nádraží jsou postaru daleko od ubytování a rozrostlých vesnic, a my jsme naší stanici měli 15 minut chůze. Lanovky jsou pak typicky dalších 15 minut od vlaku. Trochu lepší jsou na tom autobusy. Když se cestu s nimi naplánujete, jezdí po hlavních silnicích prakticky co hodinu, ale ne do naší vesnice. Takže my jeli každý den autem.
Žádné komentáře:
Okomentovat