Jeden šílený rozhovor

Pan architekt Kaplický má ke svému problému svérázně podrážděný přístup, alespoň v rozhovoru pro pondělní DNES (zde). Je třeba naivní si myslet, že blob na Letné bude stát. Proti blobu totiž stojí celý stát a velká část veřejného mínění. ČR tedy může prohrát arbitráže, zaplatit odškodné, ale je třeba si uvědomit, že postavit budovu za několik miliard vyžaduje pozemky, povolení, ony miliardy, a to vše není tak jednoduché. Ledaže by pan Kaplický investoval sám.

Taky odpověď na otázku, co stavbě zabránilo je jednoduchá: Nebyla to závist ani zášť, bylo to veřejné mínění, které přímo ovlivňuje názory rozhodujících politiků.

Osobně pro Chobotnici i přes všechny její nedostatky jsem, ale pokud by měla stát, bude to chtít kličkování, ústupky a vyjednávání. Jsme v ČR, jinak to nejde. Bohužel. Jenom se zlobit a hrozit příliš nepomůže. A stále mi navíc nikdo nevysvětlil, jak to vlastně bylo s oním výběrovým řízením, podmínkami soutěže a proč že vítěz neodpovídá zadání.

Na druhou stranu, chcete-li někoho naštvat, ptejte se ho neustále na to, kde ho bota tlačí. Když se vás tisíckrát zeptají, pane K. vyhrál jste soutěž, ale celé se to nějak podělalo, co si o tom myslíte, je agresivita téměř na místě. Ne každé povolání je nutně spojené s mistrovstvím v asertivitě.

Jedno je ale stále nesporné: Naše ostuda!

Blokuji

Osamocený život v Sázavě je plodný na psaní. Zároveň pak mám stále více raději nepoužívanou horní kuchyňku s nádobí ze všech možných období života své rodiny, s každým kouskem jiná pes, a snad téměř s žádným, co by stál nějaké peníze. Je mi tak nějak milé tu hospodařit, ve vší té ulevující nedokonalosti, která na druhou stranu člověka stojí neustále pachtění navíc.

A jak tak poslouchám hudbu Itala, začíná se mi zase stýskat po téhle zemi, která je tak zvláštně jižní-nejížní. Vím, že to není osudovost, spíše osudový návyk na tohle místo, kam jsem jezdil donedávna jednou až dvakrát ročně, a jehož kulturu jsem si zvykl infiltorvat z povzdálí své turistické izolace, z knih, z filmů, z fotek, umění, designu, ze stravovacích navyků a způsobů (z kávy, vína a zmrzliny), nedávno také z hudby. Italia mia. Země umění žít, která povýšila komediálnost na styl života a vážnost na hereckou zkušenost.

A taková je koneckonců i ta hudba: trocha divokého absolutního jazzového prožitku a radosti z hudby, trocha cirkusové komediálnosti zavádějící až k soundtracku z Monkey Islandu (kdo jiný než Italové by se k tomu snížil), trocha umění hrát, trocha tvrdé práce, trocha naivní zasněnosti smutného klauna a trocha krásy a pro vše nutného talentu.

Windows XP jsou prostě svérázný systém. Na notebooku jsem často připojen přes velmi pomalé GPRS (ovšem takřka zadarmo). Updaty aplikací mám tedy nastavené víceméně zcela na vyžádání nebo na dotázání. Tak jsem učinil rovněž u Windows Autoupdate, protože žlutý erbík dole vpravo znamená, že si poštu nestáhnu a stránku s potřebným dokumentem nezobrazím dříve než za 5 minut. Windows update si však "dotázat se a stáhnout" vykládá zcela po svém. Dotáže se jednou za čas, když jsem připojen přes rychlé wi-fi a žlutý erbík "stahování aktualizací - hotovo 0%" zobrazuje však posléze, kdykoli se mu zachce, zpravidla však po připojení přes GPRS a čehož si zpravidla povšimnu teprve tak, že ne a ne stáhnout ty ostatní důležité věci. V takových chvílích musím jít do nastavení a zybtečně automatické aktualizace násilně sestřelit.

Starbucks v NeoPalladiu. Nejsem zarytým odpůrcem této sítě, dokonce možná naopak. Ale pražská verze, kdy se vás ptají na jméno a nevíte proč, kdy se nemůžete k některým stolkům dostat, protože mají z pohodlnosti zavřené dveře, kdy nevíte, co s nádobím, když se na váš stůl už sápou další lidé, kdy obyčejná káva chutná špatně, protože ji zřejmě neumí udělat, mne odradila. Za čas to zkusím zase, ale zarytým příznivcem se asi momentálně nestanu.

Přitom v zahraničí jsou to silné stránky Starbucks: snadný přístup, velmi dobrá standardizovaná káva a zároveň nadprůměrně dobrý výběr (oproti kavárnám typu Illy nebo Alfredo), sympatické řešení prostorů a celkem garantovaný standard.

Pár slov. Výstižných. I kdybych je teď napsal, ztratí se v moři.

Pojmosloví aneb poznámka na závěr: Tohle není blog, je to "blok". Protože přes pomalé GPRS prostě někdy nefunguje Blogger, píši do poznámkového bloku a publikuji zpětně. Pojďme tedy blokovat!

Týden v Praze

Po dlouhé době jsem se dostal do knihkupectví. Jak jsem tak vybíral dárky, klouzaly mé prsty po mnoha a mnoha krásných knihách, a já si říkal, kolik z nich bych si rád přečetl nebo jen koupil, abych je měl doma a znovu si je přečetl, a pak mi bylo líto, že nebudu mít dost času, abych to někdy udělal.

Narazil jsem na fotky svého červeného kola z února, kdy jsem jej dostavěl. V novém laku a čerstvém oleji se na každém kousku nejetého stroje zračí první paprsky jarního slunce. Když si pro srovnání vezmu jeho dnešní pdoobu, je to zázrak, co pár kilometrů udělá s terénním kolem: všude vrypy od kamínků, odřeniny, ráfky oštípané jako by byly z cukrkandlu. Ale zase každý kilometr v sedle stál zato. Kolo je báječná věc!

Moje nová praktická lékařka nevěřila, že hodně sportuji. Dívala se na mne s jistým despektem, s jakým se lidé dívají na vysoké vyzáblé intelektuály. Teprve, když si mne pořádně proklepla, zjistila, že to oblečení a postava klamou. Nicméně pokud nechci mít brzy problémy se zády, mne posilovna nejspíše nemine. To jsem bohužel neslyšel poprvé :-(

Úterý. Paměť. Dneska mám po delší době slušný přítlak v řešení problémů. O to víc mne potom zarmoutí, když si díky spolužačce jedoucí do Vídně v příštím semestru přečtu konec svého Vídeňského žurnálu. To, co jsem dnes udělal, v tom světle úplně ztrácí smysl. Aneb: Nepřijel jsem do Prahy s trochu jinou vidinou světa po Vídni? Nebyla nerealistická, jen vlivem okolností padla. Částečně. Částečně ji nechávám padnout. Paměť je ukrutný pán - libuje si v šálení těch, kteří věří, že je obrazem minulé reality.

A tak si říkám, že je chyba, že jsem tolik věcí nenapsal a nevyfotil. Nebo je to dobře? Uchovávám si vlastně jen to, co chci. Část si dobravuji. Zbytek se ztrácí v podvědomí a přepadá ustrašené chodce vzpomínkami za rohem při náhodném nalezení jejich chybějících článků.

Fotky z parádní narozeninové oslavy mé předrahé jsou pod odkazem v nadpisu. Ta slečna je teď (...) sám o sobě vzrušující pocit :-)

Pondělní různě

Dveře. Zavřel jsem jedny dveře, sednul do metra a přestoupil na autobus, který mne dovezl na předměstí k jiným dveřím. Otevřel jsem ty dveře a číhaly tam na mne zase jen smutek a spleeny. Nebaví mne pořád se opakovat, od minula už však vím: Není to můj smutek, je to cizí šálek.

Man from London. Londýnský muž. Tak nějak si představuji hypnózu. Jenže tohle byl film. Perfektně propracované scény, nenucené plynutí, které pozorovatele donutí stát se součástí děje. Každá scéna začíná jako precizně komponovaná fotografie doprovázená nekonečně dlouho se opakujícím zvukem a na konci ustící v jinou precizně komponovanou fotografii. Chtělo by se říct nuda, ale už jen kvůli nadbytku křiklavě přitažlivé formy, netradičnímu pojetí a stručně shrnuto estetice zážitku je tenhle bezmála tříhodinový film natočený dle předlohy G. Simenona hodný shlédnutí.

Jenom Krobot. Exceluje jako vždycky hereckým uměním ani nehnout brvou.

O den později pak další film, který mne donutil zírat v poloprázdném sále tupě na plátno ještě po skončení titulků. Nikoli hypnóza, ale jiné "h" - hrůza. Totiž izraelský kreslený dokument Valčík s Bashírem. Člověk si o něm může myslet leccos, mne nějak nedonutil myslet si nic. Alespoň ne o obsahu. Další masakr ve světě masakrů, o kterém bych nemusel vědět. Aplikovat tak parádní kreslenou formu na jiný lidský problém, možná bych odcházel s více dojmy, než kolik se dá spláchnout kalíškem vodky.

Ženy v politice. Občanské sdružení Fórum 50% pořádá kurzy, které učí ženy vplout elegenatně skrze bariéry do českého politického prostředí. Tleskám. Oproti 50% kvótě a podobným nesmyslům je tohle skutečně demokratický přístup k problému (bere-li to někdo jako problém) zastoupení žen v politice.

A tak se ptáte, proč mne baví ukazovat sám sobě svou lepší tvář? Baví, protože čekám.

A pak, nakonec, chodím Prahou jako koridorem. Sem a tam. Nic mi neulpívá mezi prsty tak, jako když jsem kdysi býval ještě turista...

A když jsem u toho čekání, přikládám text Ich warte od Einstürzende Neubauten. Citovaný zníale ještě mnohem lépe, najdete jej na loňském Alles wieder offen.

Ich warte mit geschlossenen Augen
warte auf den Morgen
Ich warte auf die Putzkraft
die soll den Blumenmüll entsorgen

Ich warte auf die Kellnerin
hab Monde mir bestellt ...
Ich warte durch die ganze Zeitung
bis es Zeit ist für die Welt

Ich warte mit dem Kugelschreiber
auf den Einfall der Ideen
Ich warte warte warte weiter
bis es Zeit ist zurückzugehen

Ich warte in den Zwischenräumen
vorgeblich ungeschützt
Ich warte auf die neue Sprache
die die mir dann nützt

Ich warte auf die Dopamine
die innerlich versprochen sind
Ich warte auf die Vorstellung
dass der Film endlich beginnt
Ich warte vor dem Automaten
warte auf mein Geld
Ich warte bis ein Stückchen Weltraumschrott
direkt vor meine Füsse fällt

Ich warte taste schwarze Tasten
weil Weiss bisher nur irrt
Ich warte warte warte weiter warte unbeirrt

Ich warte auf Katzengangeslärm
Ich warte auf Fischessang
Ich warte auf den einen grossen
unbeherrschten Klang

Ich warte auf die dunklen Massen
zwischen den Sternen noch unentdeckt
Ich warte auf die Untertassen
von den Nazis in den Anden versteckt

Ich warte am Rand der Welt
an dem es selbst Atomen schwindelt
Ich warte direkt am schwarzen Loch
Ich warte warte immernoch
Ich warte unverdrossen

Ich warte auf meiner Eisbergspitze
am Ende der Physik
auf Novemberhitze
und auf Dinge dies nicht gibt
Ich warte warte immer weiter
letztendlich auf Musik

Ich warte auf die eine
die ihren Namen wohl verdient
immer da war immer recht hat
auf die eine die die Sonne ausgräbt
das Gesetz der Gräber aufhebt
Ich warte auf die die taktlos erntet
honigtriefend
barfuss tanzend ohne Hemmschuh
die Ton für Ton der Starre entkommt
die jedem auf Anhieb bekannt vorkommt
Ich warte bis sie Türen Tore Schleusen öffnet
bis sie wolkenbrechend - Weckruf Fanfare -
überraschend aus dem Hinterhalt sich stürzt
Ich hoffe sie zettelt eine Hymne an
Ich warte bis es nichts mehr zu warten gibt
das Leben ist kein Irrtum, kein Irrtum und Musik
Ich warte
Ich warte immernoch

Je pravda

Je pravda, že fakt, že Paroubek odpočívá ve stínu opozičního slunečníku, rozhodně nedělá z tohoto politika nikterak lepšího člověka. Možná by si ti, co kvůli němu Sociální demokracii nevolili, měli dobře uvědomit, že na egu tohoto monstra se nic nezměnilo, a že pokud budou tuto stranu v její stávající podobě volit příště, vrátí se i tento pošuk-aparátčík v celé své kráse.

V takovém světle dopad reforem jaksi změkne, jen si to většina národa nejspíš nebude ochotna uvědomit...

Hrůza na pokladně Hoferu

Pokud jste někdy nakupovali ve Vídni, také vás aspoň někdy musel před placením většího nákupu někdy popadnout strach, že nebudou Eura na vaší kartě stačit. Mně se to nakonec nikdy nestalo. Kulantně svůj zážitek ale podal Ivo, kterému se to stalo... klikněte zde.

Slang

Tak přemýšlím, že se vždycky říkalo, jaká se ve fotbale ustálila vlastní řeč, které nezasvěcený téměř nerozumí. Aniž bych si uvědomoval, co říkám, používám v cyklistice totéž. No řekněte, co asi může znamenat "říznout Ralfa", pokud na kole nejezdíte...

Ale naštěstí

Mimochodem, jak jsem říkal, vstal jsem a omdlel jsem. Naštěstí je tu mnoho důvodů vstát a otřást se nebo třeba jen omdlít později.

Starý umělec

Odpočinek skončil. A jak jsem usednul za klávesnici počítače a jak na mne displej vyzařoval svou placatou každodenní realitu, připadal jsem si jako starý umělec, který už nerozpoznává svůj nástroj. kdysi zručné prsty zmateně bloudí po povrchu. Není schopen vyloudit jediný tón...

Business angels a venture capital v ČR

Při psaní své diplomové práce jsem se dostal k poměrně různorodým a nekompletním údajům. Nepřekvapilo mne, že tato forma investování a financování start-upů malých podniků není moc rozšířená v ČR. Ale překvapuje mne, že ani v srovnáváném Rakousku není zaznamenaný objem o mnoho (řekněme o řád) vyšší. Narozdíl od ČR má však Rakousko nakročeno dobrým směrem, protože burza business angels funguje s podporou státu a je tak doplňována kompletním informačním a vzdělávacím servisem pro obě strany. Přitom mnoho majitelů úspěšných firem založených v ČR v 90. letech své podíly nyní prodává a stávají se z nich ideální potenciální byznys andělé. Kde je tedy nějaká ucelená informační podpora?