Třicítka v Praze ano, ale...

O tom, že problém pražské dopravy  je v nízké vzájemné toleranci různých skupin jako řidiči, cyklisti, obyvatelé postižených ulic atd., jsem tu nedávno psal.

V souvislosti s různým omezováním automobilové dopravy salámovou metodou se ještě pojďme podívat na základní příčinu patu, který tu je.

V první řadě se my Češi neumíme dohodnout. Velké věci jako vnější městský okruh, páteřní cyklistické průtahy Prahou nebo systém parkhausů ovšem dohodu vyžadují. Přitom to nejsou žádné nekonečné boje s větrnými mlýny - je to několik (opravdu) málo velkých konkrétních staveb, které už měly stát, a které by nám umožnily vést ty žabomyší spory na podstatně kvalitativně vyšší úrovni. Místo toho si ale debatujeme, a děláme věci salámovou metodou. Tuhle nakreslíme cyklopruhy nebo vyasfaltujeme kus cyklostezky odnikud nikam a zlobíme se, že nám tam nikdo nejezdí. Jinde zase zařízneme auta, protože jsou "zlá", aniž bychom měli hotovou alternativu, a pak se divíme, že jsou úplně všichni proti - i ti, kterým to mělo pomoci.

Dokonalý příklad je plošná třicítka, kterou velmi pěkně argumentuje tento článek. Je snadné ji zavést, ale to nestačí. Bude potřeba ji kontrolovat, což nebude lehké, ale hlavně: třicítka má smysl, pokud se zprůjezdní všechny ulice. Nyní máme systém hlavních průtahů (nedokončený) a vedle toho jednosměrek pro rezidenty, které mají dopravu odpuzovat. Přerod mezi těmi systémy ale musí být promyšlený a výrazný. Pokud jen salámovou metodou zavedeme třicítky, ničemu to nepomůže. Zase jen všechny naštveme, že to nefunguje. Místní tím, že to nepomohlo, a řidiče, protože marxisté útočí a sáhl jim na jejich plechové alter-ego, které ztělesňuje svobodu, která ale bohužel končí tam, kde začíná svoboda jiných.

Pořád také platí, že bez ohledu na třicítku soužití s dopravou ve městě napraví jen tyto velké systémové kroky, na kterých se většinou shodnou petrolheadi i zelení mozci, jen se nějak zázračně nedějí:

1. Zprůchodnění přípravy klíčových dopravních staveb
2. Dostavba velkého okruhu mezi D1 a D8 a části toho vnitřního, aspoň mezi Vysočany a Jižní spojkou (třicítka nepomůže od tranzitujících kamionů projíždějících některými hlavními obytnými oblastmi - zde nelze nesouhlasit).
3. Dostavba systému P+R parkovišť.
4. Dostavba některých linek MHD, např. Metra D na Nové Dvory či Metra či vlaku ve směru letiště, ale také pořádná veřejná doprava do satelitních čtvrtí typu Řeporyje nebo Písnice, Jesenice, Komořany - bohužel autobus, který ráno stojí v zácpě, řidiče nemotivuje, aby svého miláčka nechali doma.
5. Stavba pořádných cyklostezek - takových, které vedou napříč celou Prahou, jsou celou dobu jasné viditelné, a cyklisté na nich požívají aspoň elementární ochranu před auty. To bude vyžadovat i nějaké nové mosty, sem tam možná podjezd a hlavně předělat obrubníky - ne jen barvičky na zem - ale hlavně to pořádně naplánovat a zrealizovat celé.
6. Zakazovat jen to, co pak umím vymáhat, abych nebyl jen k smíchu. A raději místo nových zákazů začít pořádně realizovat ty staré, kde nás tlačí bota - např. začít s pořádnou kontrolou na STK, vymontovaných DPF a podobného, aby se omezily zombie vraky ve stavu klinické smrti. Holt by si ti borci chalupáři místo silného turbodýzla museli koupit novější menší auto v základní konfiguraci. Motor 1.9tdi by přes své nesporné kvality někdy před 25 lety neměl být vynášen do nebes a amatérsky tuněn, ale vynesen na vrakáč. Paušálně.

A neberte to tak, že kydám špínu na stávající magistrát. Ten jenom pokračuje předchozí agonii. Bém sice něco stavěl, ale pomalu, a ti předtím skoro vůbec. Na vině jsou bohužel i chabé zákony a nečinnost státu (tedy ne magistrátu) v případě velkého okruhu, který bez diskuse má strategickou prioritu. Přitom vylít do krajiny trochu asfaltu (na tolik potřebné části D0 nejsou žádné složité mosty ani tunely a není nijak dlouhá) není moc práce, navíc za evropské peníze, které jsme nikdy nebyli schopní v plné míře čerpat, takže to dokazuje, že problém je v neschopnosti se dohodnout a mít na to zákony. A za to démonizovaní Hřib ani Bém nemohou.

1,5 metru zlosti

Jako cyklista absolutně nechápu a odmítám nové pravidlo, kdy motorista musí při předjíždění kola udržovat odstup 1,5 metru.

Hlavní problém mezi motoristy a cyklisty je následující:

1. Motoristé předjíždí cyklisty tam, kde to není bezpečné a není tam vidět. Narozdíl od jiných zemí odmítají počkat, dokud nebude vhodná situace. Když vyjede naproti auto, sejmou cyklistu. Špatně předjíždění vidím každou vyjížďku a často jsem svědek jako řidič - jen to zatím nedopadlo fatálně. Dokonce když čekám na vhodný moment k předjetí, na mne někdy jiné auto i bliká nebo troubí.

2. Cyklisté se leckdy chovají jak prasata. Jakmile přesednou z auta na kolo, začnou ignorovat pravidla, pozbydou půd sebezáchovy - jezdí na červenou, překáží, chovají se k sobě navzájem a k chodcům šíleně.

3. Policisté motoristy ani cyklisty nekontrolují. Policie u nás kontroluje jen to, co lze měřit strojově. Tedy rychlost. Jenže rychlost ve vztahu cyklista-automobilista zpravidla není problém. V mnoha okolních zemích vás ale mohou na základě pozorování sejmout třeba za agresivní jízdu. Opět vás mohu ujistit, že jsem to v praxi víckrát viděl a mohu potvrdit, že to byla agresivní jízda, a že diskuse byla ukončena slovy "jsem důstojník ten a ten a tyto moje oči jsou důkaz". Samozřejmě, že takové pozorování nemůže dělat každé přiblblé české "bengo", ale musí na to být metody, musí se to učit v policejní škole atd. Rychlost za vhodných podmínek nikoho neohrožuje - ale právě agresivní chování je špatné.

4. Policisté se bojí pokutovat, aby si nezkazili reputaci. Jenže bez trochy buzerace se nikam nepohneme. Bezmezná důvěra v lid nefunguje. 

Taková ta schopnost tolerovat, počkat pár sekund, pustit někoho, to se u nás moc nedělá. My máme tu mentalitu "jsem Čech, jedu, na vás kašlu". Na kole i v autě. A určitě je to vidět i v tom, že pak volíme borce, co se s tím "nemažou" - ti nám imponují.

Takže 1,5 metru všechno jenom zkomplikuje a vyhrotí a policie to stejně nebude umět ani chtít kontrolovat. A čím víc máme pravidel, která neumíme vymáhat, tím jsou ta pravidla více směšná.

Ostatně jako většina věcí, co pochází z konzultací s Auto*Mat. Tato organizace cyklistům škodí, protože je absolutně militantní a polarizuje společnost - má to ostatně i v názvu. Dokonce polarizuje i jednotlivce. Když je za volantem, nesnáší Auto*Mat. Když je v sedle, miluje jej. A když je u piva, všemu rozumí. Jako tento blog. My cyklisté ale automobilistům ve většině případů nechceme dát "mat". Chceme tu společně existovat a jsme si jistí, že na světě je prostor pro obojí.

Abych skončil pozitivně: Cyklistů za koróny přibylo a není to horší, než bývalo. Skoro naopak. Možná i v té přecpanosti stezek a cest se objevila určitá pokora cyklistů samotných a pochopení, že v Troji v neděli odpoledne prostě nelze mezi tolika lidmi kličkovat a spurtovat 30 kmh.

Poprvé na silnici

V sobotu jsem poprvé seděl a také jel na silničním kole. Je zvláštní, že intenzivněji se cyklistice věnuji již patnáctým rokem, ale s výjimkou jízdy na prastarém favoritu mi tato zajímavá disciplína, prabába cyklistiky, dosud unikala. Je to asi jako jezdit 15 let autem, mít zkoušku z řízení, ale nemít žádnou znalost pravidel.

Vy, co na silničce jezdíte běžně, mi odpusťte nošení dříví do lesa v následujících řádcích.

První dojem je, že to oproti horáku jede. Ďábelsky. Šlápnete a sviští to zadarmo. Asi jako sednout z Defíka do Fabie. Součástí prvního dojmu je nicméně také intenzivní bolest rukou - hlavně zápěstí a loketních kloubů. Teoreticky řečeno, můžu si za to sám, že mi je 36. Ale nějaký objektivní důvod, proč mne na Fujině nebo Cannondale nebolí nic, musí existovat. A jmenuje se kvalitní odpružení (v druhém případě též posez "paní radová"). Aluminiové silniční kolo nemá NIC :-)

Druhý dojem: vůbec to není tak neobratné, jak to působí. Umí to i krátké oblouky a zároveň tenoučká pneumatika v zatáčce ihned nepodklouzne, jak jsem si vždycky myslel - a to ani bez zvláštního umu. I přes divně zahnutá úzká řídítka je to normální kolo. Brzdí to normálně. Když na to hamtnete, kolo nepodklouzne.

Dojem třetí: Auta nebyla tak hrozná. Možná to byla dobrá volba trasy v Polabí, kde na kole jezdí všude furt všichni. Možná to byla poloviční šířka a dvojnásobná rychlost kola oproti horskému.

Dojem čtvrtý = bolest revisited. Bolest se s přibývajícími kilometry nevytratí. Naopak směrem k cíli už jsem každému výmolu téměř dával vlastní jméno. A na středočeských silnicích mi pomalu docházela jména v kalendáři. Přišel na řadu anglický, německý, hebrejský, židovský...

Ve skutečnosti jsme ujeli jen 62 kilometrů - proti horáku pekelně rychle. A mělo to kouzlo. Kolega, který mne vytáhl, mne provedl od Sadové okruhem Polabím, přes Kersko, Cerhenice, Poděbrady a Nymburk, políčky, podél řeky, po úzkých opuštěných silnicích. Ta krajina z rozpáleného asfaltu není nudná. Sobotní promenáda v Poděbradech a pouť v Nymburce, pizza a pivo. A jako bonus koupačka v pískovně na Sadové. Nebyl lepší způsob, jak si užít poslední opravdu letní dny.

No a asi se ptáte, jestli si silnici koupím, a budu jezdit. Jděte mi s takovými otázkami k šípku! Mám se rád :-)

Jarní Prahou na kole

Pracovní den mezi svátky. Sluníčko. Větřík. Jaro. Všichni někde pryč, ulice jako vymetené. Je radost vyrazit do práce na kole a objevovat nové stezky a cesty. Leckteré mohou být slepé, jinde číhá uzavírka. Ale dohromady jarní symfonie. 

A nutno říct, že logické orientační prvky pro cyklisty nepřibývají, zato ubývají omezení. Leckde, kudy jezdím do práce, v jednosměrkách přibyla např. možnost průjezdu kol v obou směrech. 

A těch krásných nových hospod kolem náplavky. škoda, že na ně ani v tak loudavém tempu nebyl čas...

Příběh chalupářského speciálu

22:00. Děti jdou spát. Sbírám nářadí a díly a mizím do sklepa.

23:30. Nořím se ze sklepa, ruce od kolomazi. Právě jsem dostavěl chalupářský speciál - kolo Fuji z roku 2001 v českých národních barvách - moje současné páté kolo.

Asi si řeknete, že jsem se zcvoknul. To já už dávno. Teď už jsem jen proměnil jeden vymazlený ale nepraktický kousek za několik ultralevných pleček, které ovšem mají styl. A ta nejnovější plečka bude parkovat v jižních Čechách, abych mohl v momentech, kdy děti dají pokoj, rychle skočit do pedálů a nemusel si pro tento zcela nahodilý a nepříliš častý jev vozit pokaždé kolo nazdařbůh na střeše s sebou.

Nároky na chalupářský speciál byly velké. Má totiž tchánovi a tchýni nahradit jedno z horských kol z 90. let, která mají rám z betonu a kola litá z olova, jejichž ložiska se točí v lepidle a na nichž proto nikdo nejezdí, vyjma prachu. Jedno z nich odcestuje na jih v rámci akce Kola pro Afriku, kde umožní dětem jezdit do školy.

Aby nemohl být vnímán jako nepraktický vetřelec, musel chalupářský speciál plnit složité zadání: mít dost velký rám pro mou maličkost, ale přitom sloping, aby na něm mohl jet o hlavu menší příbuzný. Musí mít pedály, které z jedné strany lze použít v pantoflích a z druhé strany mají nášlapy SPD. Má kryt převodníku (bodnutí do srdce bajkera). A v neposlední řadě dvě sedlovky - jednu krátkou s macatým pohodlným sedlem pro rodinu a druhou věžovou pro mne s úzkou tvrdou "skořepinou" Selle Italia, kterou by ostatní mohli považovat za nástroj mučení. Je to tedy, jak se na jižní Čechy sluší, prakticky "obojživelník". Navenek ale vypadá jako normální kolo.
A nechci tady vekreslovat své příbuzné jako lidojedy - to nejsou. Spíše mi přišlo jako elementární slušnost jim nezanášet garáž svými krámy.

Chalupář ale nakonec nebyl vůbec levný. Kupní cena snová, ale při jeho koupi jsem nechal v Lipencích na ulici u auta ležet batoh s peněženkou, doklady a klíči. Za 10 minut tam již nebyl. K ceně kola je tedy třeba připočíst více než jednou tak vysokou částku za výměny bezpečnostních zámků, klíčů, dokladů, pěneženky apod. Musím se smířit s tím, že na Ferrari si letos zase neušetřím.

Na kole do práce s otazníky

Nakonec jsem se odhodlal a sem tam jezdím na kole do práce. Moje očekávání ale poměrně tvrdě narazila na realitu.

Dres kód. V práci chodím elegantně oděn. Kolo jsem si vždycky představoval vídeňsky: Před očima mám obrázek, jak ca. 40 letá dáma v elegantním kostýmku jede uprostřed zimy na kole do úřadu. Tak to ale v reálu nejde. Mám sice "hipsta" Favorita s pohodlným koženým sedlem Brooks, ale slim fit oblek jízdu neumožňuje. Navíc se v létě potím a v zimě je mi zima. A v neposlední řadě mají ve Vídni asfaltové cyklostezky na chodnících, takže na vás auta nemetají bláto a prach. Take v reálu jezdím po městě jako sporťák, obuv v kanceláři, čistou košili a kalhoty v batohu.

Rychlost. Má práce je nyní 40 minut od dveří ke dveřím metrem, což je docela daleko, a cesta zpět je volitelně přírodou bez asfaltek. Na favoritu bych jel elegantně velmi pomalu, ale abych to stihl po kočičích hlavách ráno do práce včas a užil si jízdu přírodou odpoledne, musím makat a potřebuji robustní kolo na polňačku a kočičí hlavy. Takže nestylové horské kolo. Navíc chodníky, ulice i stezky jsou odpoledne zašpuntované turisty, lidmi pijícími na náplavce a auty, což způsobuje, že skoro pořád stojím v nějaké zácpě.

Bezprostřednost. Myslel jsem, že na kolo sednu doma u domu a pojedu až ke kanceláři, kde ho připoutám drátem ke kandelábru. To ale s mými koly nejde. Zaprvé zmíněné kožené sedlo nemá rádo vodu, zadruhé zachovalý stařičký Favorit i moje horské sklepní kolo by někdo záhy vyfoukl. Takže parkují ve sklepě. A v bance se musí zajet hluboko do garáží pod zem do klece. Spolu se sprchou to rozhodně bezprostřední není. Je to logistická akce jak vylodění v Normandii.

A naposledy bezpečnost. Říkal jsem si, když jsem dříve v Euforii projížděl o víkendu na svých kvalitních horských kolech městem, že to s těmi auty docela jde. Auta ve městě stojí v zácpě nebo jedou pomalu - víc jsem si připadal ohrožený na okreskách. Ale není to tak. Auta ve městě jsou v ranní a odpolední špičce bez slitování, ve stresu, uspěchaná a stojí míň, než jsem si myslel. A já si mezi nimi na vratkém favoritu připadám hrozně a na horáku jen o něco méně hrozně. S velkým batohem a vytřesený na neodpruženém rámu, s kluzkými gumami. I když jedu většinu času po cyklostezce nebo vedlejšími ulicemi, díky pár úsekům s auty to bezpečné ozhodně není.

Ale baví mne to, a proto to dělám a zatím asi dělat budu. Probouzející se pražské byřehy na kole mají neuvěřitelné kouzlo a člověk usedá za kancelářský stůl podstatně svěžejší.

Sklepní speciál

Zase blbnu. Piplám si tzv. ultralevné kolo zvané "sklepní speciál", zatímco mi na dvou různých místech téhle země parkují dvě hodně dobrá celoodpružená kola , která nepoužívám.

Sklepní speciál má za cíl být levný a odpudivý, aby mohl být kdykoli ukraden a nahrazen jiným.

Jenže namísto původního ocelového rámu Leader Fox, přišel líbivý rám Fuji v barvě tekutý terminátor. Komponenty jsou sice staré nebo nejlevnější, ale vypiplal jsem postupně za zlomkovou cenu ekvivalent kola za 20 tisíc. A tím sklepní speciál vlastně popírá sebe: Jednak už nemá peněžní hodnotu, kterou by člověk mohl nechat plavat a jednak jsem si k němu pipláním vytvořil vztah.

Ale to je u kol asi moje prokletí. A moje zábava.

Na kole podél Rokytky

Dnes mne příjemně fascinovala cyklostezka podél Rokytky. Část od Libeňského ostrova do Vysočan jsem již několikrát šel pěšky. Dál vede po tělese bývalé vlečky ČKD a po sléze mezi rybníky, lesy a mokřady. Samotná stezka je pěkný nápad - odmyslím-li některé finančně kontroverzní části - je hezké že je tak uceleně dokončená.

Víc mne ale zaujalo prostředí, kterým vede.

Nejprve Vysočany. Probouzejí se. Jsou pěkné. Kde dřív byly továrny a zem nikoho, rostou nejen "develovepří" projekty, ale také parky (jo - nové a velké parky v Praze!) a celé se to tak lidsky příjemně zaceluje. Není to moje srdcovka, ale z pohledu užitné hodnoty by byla radost tam bydlet.

Když se pak pokračuje za Vysočany dál k Hloubětínu, právě po oné trati, střídají se zelené koridory a příjemné vzdušné řady novostaveb. V této části města člověk neúpí nad stavebním stylem - tady to tolik nehraje roli.

A pak vlečka končí a pokračují rybníky. Park v lužním lese Rokytky, rybníky, kačeny, mola, piknikující lidé. Na téhle cyklostezce je příjemné být, a také to tu žije. Můj dojem z toho jednoho odpoledne je, že tahle stezka skrze síť parků vytváří společenskou páteř této části města, která by jinak byla dost izolovaná mezi kolejemi a hlavními silnicemi. Palec nahoru!

Brdy - access permission granted

Zpráva, která při pondělku potěší, je, že do středních Brd můžeme od nového roku na bajku legálně. Armáda prostor opustila a vyklidila.

Ze začátku to navíc bude správně syrové... Bez značení a stánků s párky. Celá oblast navíc bude CHKO, což sice nic neznamená, ale je to aspoň jistý příslib, že by se tam nemusela stavět chemička.

Den pes? Ani ne...

Dnes jsem zjistil, že mi ze sklepa ukradli kolo. Vydrželo něco přes půl roku. K tomu došla káva v kávovaru a od oběda jsem se kvůli počasí cítil jako přejetý parním válcem. Černý den? Ani ne. Šel jsem se projít na Vyšehrad a potkal tam bandu sousedů a kamarádů a poprvé viděl malého Vaška. Dal jsem si jeden Gambrinus desítku a tou vší jarní květenou se rázem opil na c-mol. Navíc zloději nechali ve sklepě aspoň můj starý Favorit a ukradené kolo jsem koupil jen za 2500,-, čímž to finančně není velká ztráta. Takže to vlastně byl příjemný večer.

Jen je škoda, že teď nemám na čem jezdit, protože kupovat kolo na jaře je jako hledat jahody ve sněhu. No a kdybyste někdo na bazaru potkali tuhle starou otlučenou Fuji Outland, řekněte jí, ať se vrátí domů. Čekám ji s večeří. Bylo to fajn kolo.

Cyklojízda Blankycí

Ve čtvrtek jsem se zúčastnil Velké jarní cyklojízdy (více zde), kterou pořádalo sdružení Auto*mat. Počasí se vydařilo, a tak bylo úžasné projet si některé jindy automobily obtěžkané ulice a následně pak i část tunelového komplexu Blanka pod Stromovkou.

Had cyklistů, kam až oko dohlédne, se vinul z Jiřího z Poděbrad přes Žižkov do ulice Koněvova, která se bez aut ukázala být velmi příjemným místem k bytí. Pokračovalo se přes Magistrálu, kde kola okupovala jeden pruh, Husákovým tichem, dále Chotkovou zatáčkou do Blanky, a nakonec přes Trojský most do Holešovic.

Musím smeknout před organizátory - zvádli bez jakýchkoli předpřipravených uzávěr perfektně "zašpuntovat" všechny hlavní i boční ulice tak, aby několikatisícihlavý peloton mohl nerušeně projet i po komunikacích, kde je ve všedních dnech všemu živému přístup zapovězen - k velkému vzteku beznadějně uvězněných řidičů.

Incidentů ale bylo relativně málo - svébytně situaci pojali tramvajáci, kteří vědomi své váhy, neohroženě vjížděli s mnohatunovými kolosy do davu cyklistů.

Zklámáním bylo chování samotných účastníků - např. absolutní neochota pouštět chodce, i přestože se jelo krokem, kličkování, které ohrožovalo jiné, a skákání mezi lidi na chodníky. Vše vyvrcholilo v Blance, kde se skupina jak utržená z řetězu nebezpečně rychle rozjela a došlo k několika zraněním (sám jsem potkal tři a jedno opravdu vážné). To jenom ve velkém kopíruje chování nás cyklistů v běžném provozu, kdy jezdíme na červenou, ohrožujeme rychlou a neorganizovanou jízdou po chodnících a pěších zónách sebe navzájem i chodce, a obecně porušujeme pravidla v zájmu toho, čemu říkáme "zdravý rozum". Nejsem zastáncem pravidel pro pravidla, ale chování nás cyklistů ve městě opravdu nemám rád.

I tak to ale byl nevšední zážitek, který rozhodně stál za to, a který jsem si užil.

A k čemu tedy Cyklojízda kromě pobavení slouží?

Sdružení Auto*mat se již dobu snaží poukazovat na to, že dělat svět pro auta přístupnější není cesta kupředu - obzvláště pak ve městech - a že optimalizace města pro auta znamená zpravidla omezení pro všechny, kdo zrovna neřídí (nezletilí, důchodci, lidé, kteří autem po městě z racionálních důvodů nejezdí). Za tím účelem pořádá osvětu a účastní se různých think tanků a projektů podporujících rozvoj cyklistiky (např. Do práce na kole zde).

Cyklojízda pak má hlasitě poukázat na fakt, že kolo je ve městě stále ještě považováno za podřadné a něco by se mělo změnit, a že problém opravdu netkví v tom, že Praha "má úzké ulice", nebo že je "hornatá".

Osobně myšlenku městského centra s omezeným provozem aut podporuji (sám jezdím rád autem, na kole, i MHD), nicméně právě u Cyklojízdy mívám trochu kopřivku. Nezměnila to ani moje účast na jedné z nich. Nemůžu se zbavit pocitu, že vyznění velkých Cyklojízd a chování účastníků není pro dobro věci pozitivní, jakkoli jsou takové akce potřeba (můj někdejší příspěvek zde je výmluvný - no comment). Snad to zbytek populace vidí jinak než já.

Festka art party

Ve čtvrtek jsem si moc pěkně užil akci zvanou More Than One Festka Art Party.

Cože to je Festka? Pár kluků se na Vinohradech rozhodlo skoncovat s konfekcí a začít si montovat bicykly podle svého vkusu. A protože to šlo dobře, a soudím, že to byla i zábava, začali nabízet kola šitá na míru všem, kdo měli zájem a finance. A tak vznikla značka Festka. No a mezitím to dělají už čtvrtým rokem, přidala se k nim řada šikovných nadšených lidí a šiky fanoušků se začaly rozrůstat. Party byla krom jiného také oslavou čtvrtých narozenin značky.

Na akci ale byly především představeny tři max. čtyřkusové série kol vyrobené ve spolupráci s mladými umělci. Komentovali je sami Jan Kaláb, Tomski&Polanski a Michal Škapa. Těžko popřít, že kola nasvícená na stojanu vypadala opravdu nádherně. Na ručně dělaném rámu již dobu jezdím, ale jezdit k tomu na rámu s tak krásnými texturami musí být ještě o stupínek větší radost.

K vidění byly i jiné stroje a dále pak kolekce oblečení High Voltage od Lea Macenauera, která brzy přijde do prodeje. Reflexní bunda byla velmi praktická a na omak opravdu příjemná a dokáži si představit, že musí být těžké ji na konci jízdy svléknout.

Akce se konala v café Jedna ve Veletržním paláci, souběžně s výstavou Ceny Jindřicha Chalupeckého, takže i společensky lze hovořit o naprostém, nejen cyklistickém, vyžití.

Příjemně společensky vysílen a o pár desítek kilo těžší jsem se pak cítil po své první jízdě na válcích v závodu na 500 metrů proti Ondrovi, který také pořídil jedno z pěkných videí o tvorbě rámů, která se v mezičase promítala.

Technickou dokonalost Festek těžko posuzovat - zda tihle lidé z Vinohrad dělají technickou lahůdku, která umí obhájit svou cenu, srdcovku, průměrnost na míru, prodávají příběhy, umělecké zpracování nebo vše dohromady, to netuším - v silničních bicyklech se nevyznám a německou recenzi na Festku jsem zatím nečetl. Přinejmenším však jedna věc svědčí o tom, že Festka není jen nákladná hipsterská lahůdka. Závodník Ondřej Sosenka se na špičkovém stroji Festka One pokusí získat zpět titul nejrychlejšího okruhového cyklisty. Držme tedy Ondřejovi i Fetsce palce.

Na novém (starém) kole poprvé

Kam jinam než na kávu do Ebelu? První jízda naostro vedla po nábřeží, a pak uličkami Starého města do Řetězové na šálek Guatemaly.

Stařičký Favorit je vratký, nemá rád nerovnosti a jede dvakrát pomaleji než horské kolo, ale instantně zlepšuje náladu svým neohrabaným třesením, kinkláním a poskakováním. Láska na první pohled za devět stovek.

A Guatemala, která také stála za to...o té zas jindy.

Aktualizace: A malá vzpomínka zde :)

Pohlednice z Makedonie

Makedonie není zcela země, jak byste čekali. Šťavnatější, než by odpovídalo jižnímu Balkánu. Některé části možná vypadají jako Peloponés, hory působí vyprahle, ale údolí jsou plná bujných lesů, vegetace a života obecně. Tomu odpovídalo i počasí - na konec srpna místo 40 nad nulou horsky proměnlivé. Nepůsobí typicky balkánským dojmem země, kde lepší časy skončily s odchodem oblíbeného diktátora, ale spíše dojmem pracovité popelky, jejíž lepší časy teprve možná přijdou. To ale naopak neplatí pro malé horské vesničky bez silnice, které se vylidňují.

Země je obecně řídce osídlená. Místní jsou velmi pohostinní, cizinců si váží, a pokud jim projevujete dostatečný respekt, udělají pro vás, co je v jejich silách. Jedná se o decentní a klidné lidi, kteří se na Balkán snad ani moc nehodí.

Místní církev je pravoslavná s miniaturním pojítkem k Čechám - v klášteře Sv. Nauma se zastavili Cyril a Metoděj. Najdete tu také mešity - jsou však jednoznačně v menšině.

Řeč je pro Čecha příjemná. Údajná odnož Bulharštiny je srozumitelná, a proto s určitým talentem plus rukama a nohama není problém se domluvit. Píše se sice cyrilicí, ale kvůli turismu a menšinám (20% obyvatel jsou Albánci) je překvapivě všude rovněž k dispozici nápis v latince.

Doprava v Makedonii je překvapivě evropská. Silnice jsou na úrovni, asfalt je kvalitní (subjektivně lepší než v ČR), síť solidní a jediné, co v tomto ohledu pokulhává, je údržba kolem - např. pokud se nad silnicí láme skála, nečekejte sítě nebo snad proaktivní odstřel. Větší část země jsme projeli překvapivě po solidní dálnici. Vlaky jsou k vidění spíše sporadicky, mezi městy. Na silnicích sice potkáte zvířata, ale pouze stáda pastýřů - k dopravě místní používají automobily, většinou staršího data výroby, avšak žádné vraky. Makedonci jsou klidnými řidiči a z řady nijak nevybočují, k cyklistům mají přirozený lidský respekt, takže se cítíte bezpečněji než v ČR.

Místní hory mají nejvýše ca. 2750 metrů, většinou se však pohybují na 1500-2500 metrech. Narazíte tu sice výjimečně na velké hady, ale v zásadě se tu nevyskytují nebezpečné druhy - ne tedy více než v Čechách. Ačkoli je fauna díky řídkému osídlení více divoká, nebezpečí v podobě medvědů číhá pouze právě v opuštěných třítisícovkách, kde ale i tak mají šelmy dost místa, a proto prý prvoplánovitě lidem neškodí. Není tedy problém prospat se pod širákem s výhledem na hvězdy.

Psi jsou v Makedonii mírnější než třeba v Rumunsku. Po ulicích a cestách se jich toulá hodně, ale pokud nehlídají stádo, zpravidla jsou v klidu a to i pokud kolem jedete na kole sportovním tempem. Jiné je to se šarplaninskými chrty, místními pasteveckými psy. Ti patří spíše k velkým plemenům a jmenují se podle náhorní planiny, z jejíhož okolí pochází. Šarplanina může znít trochu jako kouzelné jméno z Tolkiena, tito psi jsou však víc než skuteční a jsou velmi ostrými a pragmatickými hlídači ovčích stád, která s oblibou spásají horské louky protínané místními cestami a cyklostezkami. Není tedy možné se jim vyhnout - útočí ve smečkách po pěti až deseti a ženou vás pryč od stáda, ale pokud nezpanikaříte, slezete z kola, jdete směrem k pasáčkovi, se kterým prohodíte pár přátelských slov nebo aspoň pozdrav, zcela se uklidní a nechají vás odjet. Tedy... tentokrát žádní pokousaní.

Turistická infrastruktura není špatná. Například kolem Mavrovského jezera jsou velmi pěkně značené cyklostezky (s podporou Německa), na vrcholky hor vedou vleky, k dispozici je nesčetně hotelů různé kvality, obchůdky i hospůdky. Ochridské jezero s národním parkem Galičnik netřeba zmiňovat - jedná se o ryze turistickou oblast a je tu dokonce znát určitý blahobyt. Nečekejte tedy úplnou divočinu, ale zároveň ani přesídlené hory typu ČR.

Kuchyně je založena na tom, "co dům dal". Základem je tedy jehněčí, mléčné výrobky (sýr) a zelenina. Obyčejný šopský salát je právě díky výborné kvalitě místní zeleniny opravdovým požitkem. K dostání jsou ale také "celobalkánské" pochoutky typu pljeskavica nebo fazole prebranač (tafče). U jezer dostanete běžně ryby a k zajedení bílý vatový chléb nebo pitu. Mezi nápoji hodnými vzpomenutí kralují výborné čaje z horských bylinek, pivo Skopsko, klasické pálenky (rakije) nebo velmi slušné víno (typická je nejspíš odrůda Vranač, např. oblast Tykveš. Káva je průměrná, avšak celkově lepší než doma v ČR - místní pijí espresso, tureckou kávu z džezvy vám nedoporučí.

Celkový dojem je, že za vidění stojí především příroda. Lidské dílo stojí až v druhé řadě, čemuž také odpovídá orientace podpory turismu. V Makedonii ale stojí za vychutnání také místní atmosféra a lidé. Ti se Balkánu veskrze vymykají.

Naproti tomu stojí Albánie - co by kamenem dohodil přes Ohridské jezero - balkánská země, kde neexistuje asfalt bez díry, kde neexistuje silnice pokrytá celistvě asfaltem, kde každý jezdí Mercedesem bez ohledu na stáří a původ vozu, kde káva chutná jako živá voda, kde vaří se ctí, kde na vás místní pokřikují jako na turistického psa, kde mění Cannondale za oslíka, kde auta na cyklisty troubí, kde je dobytek potravou i pohonem, kde vychutnávají život až pateticky, kde je přirozená, pohoda, bordel a neorganizovanost. Albánie stojí k Makedonii v kontrastu, jako vášnivá výrazná sestra seriózní introvertní popelky...

Vybrané fotografie z cesty jsou zde.

Léto

Léto v poklusu. Předávka projektu v Bonnu. Odchod z práce na dvouměsíční odpočinek. Smůla a pořádný pád z kola. Přejezd z Orlických hor do Krkonoš ve 30+ vedru, všechna ta krásná nová místa v zapadlém pohraničí, odpočinek únavou, intenzivní kurz sprostých slov v němčině, 4 durynské Bratwursty na postání před chalupou. Odjezd na zážitkový kurz a narození do života v Labyrintu. Několik dnů mimo na zamyšlení v lesích u Kamenice nad Lipou, usínání na pasece, na kraji lesa, na kraji pole, pozorování noční oblohy a padajících hvězd, hry, intenzivní odpočinek mimo reálný čas. Blízkost. Znovuzrození. Hořké pilulky v Praze. Hektická přestavba dvou kol na expediční speciál. Brouzdání se po náhorních planinách Makedonie vysoko nad světem, večerní koupání v horských jezerech, vertikální a horizontální kilometry na dno sil, kouzelná babička v deštivé svatební vesnici, ostří šarplanští chrti a milí pasáčci, ovčí singlíky, milá společnost, prosezené hodiny v autobusu napříč Evropou, shledání zpátky v Praze, propovídané noci a bůhvícoještě, hladivý hřející vánek dobré nálady, výpověď z práce a velkorysé loučení, vůně kávy nad Vltavou.

A co dál? Quo vadis? Léto snad ještě nekončí a přede mnou další pochod plný zážitků a... pak? Kam půjdu potom? Pojedu? Poletím? Cítím, že stále nevím, kudy se dám, ale že po tom bláznivém létě plném ztrát a nálezů mám zase dost energie, abych došel kam až budu chtít. Odpusťte, že opomínám tanec s paní náhodou - život ve vlastních rukách, oči otevřené.

Out of office for a while

Je příjemné vystoupit na delší než běžnou dobu z kolečka každodennosti. Stačí měsíc a inspirace pomalu přibývá, otevírají se nové myšlenky a pohledy - pomalu, za pomoci všech možných pák (ať už bajking přes severočeské hory a kopce, ostřejší ježdění v makedonských horách nebo úžasný zážitkový kurz Labyrint). Skoro se to nezdá, přichází to pomalu, ale jistě.

Musíte mít ale firmu, která vám to umožní - a za to díky zeb/

Kokořínsko

Kokořínsko - kousíček světa sám pro sebe. Snad vinou nějakého kouzla, snad vinou stavební uzávěry se v tom kousku světa nezměnilo vůbec nic. A tak chodíte mezi vesničkami, které nejsou nepodobné skanzenu, vzdálené od nejbližší silnice přes les pouze po prašné cestě, mezi skálami, které se nezadají s šíleným landartem, v lesích, které se tváří místy až podivínsky.

K tomu všemu s dramatickými průrvami, udolíčky a kopci. Mnoho důvodů se vrátit.

Pokud se ocitnete v Kokoříně samotném, zajděte na občerstvení u koně - posedíte pod stromem jak na zahradě u tetičky, postarají se o vás jak doma - http://www.kokorin-ukone.cz/.

Studený březen

Studená zima (mimo jiné kvůli počasí) - ani takovou nepamatuju.

Bylo by hezké moci už ze sklenky vína lovit první mouchy a na zahrádce v Radotíně pěkně na sluníčku čistit řetěz a ladit převody kola na nadcházející sezónu. Místo toho, mít tedy použitelnou běžkovou obuv, bych snad raději opět vyrazil do hor.

Přesto si nelze zoufat - lyžařské (běžkařské) akce se letos vydařily a díky tomu se běžky definitivně zabydlely v mém sportovním srdci. Nemůžu si ani stěžovat na koupi nových lyží. Jsou mocné. Můžete být totální zoufalec a ta věc se zařízne bez říkání sama i do ledu, až jiskry létají. Teď už zbývá jen naučit se jezdit - snad už pro to letos nebude moc příležitostí :)

Bike Circus Saalbach Hinterglemm

Tři příjemné dny v sedle kola po horských vrchlcích a až na pár stoupání téměř bez námahy - aneb z pátky z Bike Circusu Saalbach Hinterglemm. Rakušané to mají prostě dobře zvládnuté: Vezměte skiareál, který v létě zahálí, postavte v rámci něho downhill a free-ride tratě a cross-country a all-mountain traily, pustě do toho všeho hromadu kraviček a oveček, pár Germknödlů a přidejte vstupenku na lanovky v ceně ubytování. Právě jste postavili cykloráj, který navíc drží místní turistiku i v létě v plných obrátkách.

V Hinterglemmu můžete celý den jezdit lanovkami nahoru a sjíždět tratě libovolné obtížnosti. Můžete se pachtit na hřebeni. Můžete šlapat do lehkého kopce, krpálu nebo vystoupat skoro kolmo tisíc metrů. Po kořenech, kamenech nebo šotolině. K tomu na vás nikdo nebude vrhat nenávistné pohledy, ani vám přikazovat, kam máte a nemáte. Možná kromě těch ovcí a krav, které když se rozhodnou, tak vám z cesty neustoupí.

Jako bonus jsem si ověřil, že na horském kole jsem technická troska a znovu odrovnal ořech u CMaxů. A byť ne svou vinou, připadal jsem si ve sjezdech vedle opancéřovaných sjezdařů se svým jinak docela monstrózním kolem a 140mm zdvihu dost nahý. Ale byla to legrace. Vřele doporučuji!

Chyba trhu?

Čím to, že "Lefty Vorbau" stojí 40 EUR a "Lefty představec" 4000 CZK? Jedná se snad o 2 rozdílné produkty?

Nikoli. Jedná se o 2 rozdílné trhy. Zde ale bohužel není problém v Evropské unii, která vytvořila všechny podmínky pro společný trh. Jedná se spíše o chybnou politiku výrobce, který udržuje uměle síť exkluzivních dovozců. Exkluzivní dovozce je pak jediný podnik na českém trhu, který má právo určovat cenovou politiku dané značky lokálně. A protože to český spotřebitel rád "spolkne", strategie exkluzivně vysokých cen i nadále vychází.

Hranice v tomhle případě nejsou ve státním a ekonomickém uspořádání, ale v lidech. Lidi mají možnost Cannondale buď nekupovat vůbec a výrobce upozornit, že něco nehraje, nebo překročit hranici trhu ve své hlavě a kupovat v zahraničí za nižší cenu. Popravdě řečeno, Německo nebo Rakousko jsou velmi blízko.

Další možnost je pak kupovat šedé dovozy (tj. za německou cenu v ČR), což znamená legální koupi ilegálně dovezených produktů. Pořád ale lepší než představec za 4 tisíce...