To neláskyplnější a nejchundelatější, co jsem v marastu rádobymoderní literatury poslední doby četl :) Stačí na to 15 minut, oči se vpíjí do každé z nemnoha obrázkových stránek. (viz. třeba link)
Leporelo vypráví příběh ovce, která byla jiná, dokonce červeně proužkovaná, a proto se mezi ostatními ovcemi necítila šťastná. A tak se vydala hledat jinde (anderswo), kde by jiné bylo běžné...
Usmívat se, chodit jen tak s rukama v kapse, pískat si písničku, klapat si botkama po chodníku, těšit se na zítřek.
Na amplitudě dnů života nahoru a dolů.
Poprvé jsem navštívil galerii DOX v Holešovicích. Pěkné interiéry, vzduch vibruje nadšenectvím (nebo nadšením?), ale výstava nic moc - až na knižní tunel podobný tomu v Městské knihovně na Mariánském náměstí. DOXovský je každopádně pojat jako magický. Uvnitř je tma a máte pocit, že jste se ocitli v podzemí mezi dvěmi slupkami jakési planety z knih - tma a plno světýlek - nebo jako mezi dvěmi planetami kdesi v endlessně nekonečné noci knižního vesmíru.
Nu a samotnou výstavu bych tu snad neměl kritizovat, protože se tak činím dobrovolně napadnutelným. Nicméně zvětšovat novinové obrázky a poukazovat tím na zvětšení důležitosti daného tématu mi, i přes jistou zvláštní atmosféru oné expozice, přijde lehce liché.
Takový Kunsthaus ve Vídni mne před rokem nadchnul o něco více. O co méně mne nadchnul DOX, o to více právě jeho výše zmíněná atmosféra a celkově atmosféra Holešovic. Tahle čtvrť vzkvétá, její genius loci se mění, získává nového lidštějšího ducha a přesto si zachovává zbytky tváře ušmudlané průmyslové sestřičky...
Poprvé jsem se také dnes projel na kole v mrazu mínus pět stupňů. Přežil jsem to já, taťka, pejsek i obě celoodpružená kola. Zdá se to bláznivé, jenom dokud to nezkusíte.
Omlouvám se té hrstce věrných, který stále sleduje tento blog. Teprve po více než týdnu se mi podařilo vyřešit, proč se odmítal publikovat. Je to zvláštní boj člověka se strojem: Všechno funguje mimo váš počítač a funguje to tak několik let. Najednou, aniž by jste cokoli měnili, to fungovat přestane a ještě ke všemu z údajného důvodu, který tím opravdovým důvodem není. Můžete se pak pachtit, plahočit a pinožit celé zbytečné věky, abyste to dostali do stavu, kdy budete zase moci dělat jenom to, co jste předtím jednoduše dělali oněch několik let. A když je to pak vyřešené, je to tedy důvod k radosti? Vše sice funguje, ale po vynaložení zcela zbytečného usilí.
Jediné, co k tomu na obranu Bloggera musím dodat: Nemůže za to, tentokrát to byla věc poskytovatele, který v dobré vůli provedl pro mne zbytečnou změnu, která nevědomky způsobila komplikace. Inu, tak to také chodí.
Každopádně jsem zpět, nezabalil jsem to! Jen je toho tolik, co jsem chtěl napsat a už asi zpětně nenapíšu (je to o kouzlu momentu, jak jsem napsal loni v únoru)!
...omezení vylepšování svých raket výměnou za zrušení projektu obranné raketové základny ve střední Evropě. Takový barter však není vůbec relevantní, raketová základna není zaměřena proti Rusku, ale proti nečitelným třetím zemím. Aspoň je jasně vidět, kdo je skutečně proti komu.
Do Radotína začínají od dneška jezdit vlaky "S" v taktu 10 minut ráno, 15 minut odpoledne a půl hodiny ve zbytku dne a o víkendech. Opatření je přitom rafinované - některé končí v Radotíně a z města už nejedou, protože dále by byly nevytížené.
Otázkou z mého pohledu tedy nadále zůstává spolehlivost. Ačkoli je trať dvoukolejná a elektrifikovaná, nemyslím, že by nápor dopravy ve stávajícím stavu ustála. "Ustát" zde přitom znamená nejen vlaky vypustit na trať, ale rovněž je dovést v URČENÝ čas na URČENÉ místo, tedy bez zpoždění a denně přítomných výluk. To dodneška nešlo. Máme se tedy na co těšit...
Vzpomínáte? Dalo by se to poslouchat pořád dokola: Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Prásk. Příští stanice... Gottwaldova - řečeno čistě, imperativně, s hlasitým až šťavnatým bouchnutím rachťavých dveří vozu EČS s krémově žlutými vosími hnízdy u stropu a stříbrnými tyčemi uvnitř vozu, zápach spálených kontaktů, blikavé osvětlení jak v elektrickém vláčku. Mrazivé až krásné.
Já osobně už pamatuji jenom Vyšehrad, ale doba, kdy hlášení bylo pronášeno stroze, bez prosím, se prolíná mou každodenností gymnaziálních roků. Jedete předposledním vlakem s vypitou hlavou, nikdo ve vagónu. Ve stanici se otevřou dveře do věčnosti. Vlak stojí. Ani šelest, jen vy a bůh. Jen hlasité bzučení elektroinstalace a blikající staniční zářivka. Nevíte, jestli sedíte hlavou dolů nebo nohama nahoru. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. (Dveře do věčnosti se zavřou). A souprava se za unaveného hučení elektromotorů rozjede. Oči pálí. Příští stanice Vyšehrad! Vzduchem smrdí spálené kabely. Už brzy budeš doma s knihou dějepisu. Sucho v puse a hlava jako včelí úl. Jedete natřásajícím se vlakem kdesi hluboko pod zemí jako zbití vojáci z války, hraje hudba. Spát, spát, spát...
Všechna vlaková hlášení najdete zde.
