Tripple Whopper

To je maso!!!!

(Rrrrrvát kořeny!)

Sousediiiiii

Sousediiii, vstávejteeee, tohle jsou staří dobří Pink Floyd!

Krásný den

20. září 2009 byl krásný den! Krásné pozdně letní až podzimní počasí (to podle lesa, kterým jste zrovinka uháněli držíce za uši svého horského draka), krásná cesta, dobré vínko a dobrý film jako sladká tečka.

A dodal bych: krásné ženy, aby bylo na co koukat (má drahá odpustí), které díky teplému počasí stále ještě vyráží odhalujíce svou krásu zrakům kolemj(e)doucích...

740i

Myslím, že jsem tátovo 740i po dálnici ještě neřídil. Nebudu teď řešit, jak tenhle koráb jede, to si každý může přešíst v časopise. Zajímavý je spíš sociální aspekt: Drobná vozidla z levého pruhu do pravého doslova odskakují a to s respektem ještě dřív, než se člověk přiblíží, a silná auta se nelepí na kufr, nýbrž si drží odstup a předjíždí teprve, když člověk na rychlostním omezení sám sjede do pravého pruhu a zpomalí. To samé platí v ulicích města. Když se člověk plazí 40km/h, nikdo nepředjíždí, nebliká a netroubí. Jedu-li však ve svém 12 let starém Opelu Astra F, byť třeba rovněž 150km/h na dálnici a 40km/h ve městě, je ctí každého, předjet tu starou šlupku, byť by při tom třeba měli udělat nějaký sebevražedný kousek. Povaha se mění po nasednutí do auta a zavření dveří. Bojí se tedy ti lidé, stydí se nebo mají respekt?

Boj s artyčokem

Navštěvovat luxusnější restaurační zařízení mi není zcela vlastní. Když už se sem tam náhodou v nějakém vyskytnu, přepadnou mne objevitelské pudy - tak jako naposledy, kdy jsem si v moc příjemné restauraci Universal v Praze objednal jako předkrm artyčok s omáčkou.

Artyčok, říkáte si - co na tom? Taková nezajímavá nakyslá věc, co se dává na pizzu capricciosa. Ono ale ne!

Na talíři mi přinesli obrovskou ohřátou kytku. Dobrovolně se tady přiznávám, že předtím jsem živého artyčoka zatím nikdy nepotkal. Dovedete si představit tu beznaděj, když před vás postaví něco, co zdánlivě vůbec není k snědku: "Na! Chroupej!" ale zároveň to hrozně pěkně voní.

Nadechl jsem se tedy a dal se do boje s artyčokem. Bylo mi jasné, že musím začít strategicky a nikoli chroupat sušší tvrdé lístky přímo z kraje. Došel jsem tedy směrem k prostředku a zkusil tam odtud jeden lístek. Byl měkký velmi chutný, ale téměř se mi vzpříčil v krku, neboť po sežvýkání nešel rozkousat. Zkusil jsem tedy polovinu lístku přímo zprostředka. Krom toho, že rozkrojit list artyčoku je nemožné, nebyl k sežvýkání ani onen prostředek. Zoufalství...

Pak jsem ale naštěstí zaryl ještě hlouběji a dostal se k samému srdci, jakési dužině artyčoku. A to vám byla pochoutka! Svou finální bitvu jsem tedy vyhrál a již se těším, že si příště zase dám něco objevitelského. A z toho plyne jedno poučení: Než něco, co ti přinesou na talíři, strčíš do pusy, důkladně to rozhňahněj příborem pro případ, že by to nebylo k snědku...