Avishai v Rudolfinu: fenomén Praha

"Vyfiknout se" a jít na Avishaie do Rudolfina. Zažít něco víc, než jen koncert. Přesně tak bych popsal svůj zážitek z včerejšího vystoupení k desce Aurora jednoho ze současných nejzajímavějších jazzových umělců, Avishaie Cohena.

Koncert v pompézních kulisách se neomezil na pouhou přehrávku Aurory, band skladby prožil, prodloužil, silně pojazzoval a maximálně si s materiálem pohrál od první do poslední sekundy. Přidal velmi ambiciózní nové skladby, klasiku "Kočka leze dírou" a něco z repertoáru Avishai Cohen Trio.

K tomu se přidal i "fenomén Praha", kdy i v relativně odtažitých kulisách klasické koncertní síně dokázala kapela s publikem komunikovat a nalejt všechnu pozitivní energii do řad před sebou a zároveň se nechat silně nadchnout nadšením Čechů pro hudbu, kterou "milují", což se ukázalo na opakovaných ovacích ve stoje i na netypicky mnoha "přídavcích".

Po konci koncertu snad nebylo člověka, který by foier neopouštěl s upřímným úsměvem na tváři. Oboustranně silný zážitek, na jehož základě jsem si jist, že Avishai přijede rád brzy znovu a bude pekelně těžké sehnat lístky...

Bez internetu

Večery doma bez internetu se tak nějak zklidnily a prodloužily, lépe se mi daří udržovat nevirtuální svět v chodu. Byť off-line život není dobrovolný, má i něco do sebe.

Z fulla na hard-tail?

Člověk si stěžuje, že jedno z kol má menší zdvih odpružení než jiné a že to v různých situacích "kope", a přitom vůbec neví, o čem mluví.

Nedávno jsem si na zimu koupil za 2000 hard-tail (kolo bez zadního odpružení), který jsem za dalších asi 1500 dozdobil tak, aby byl pojízdný, a nestačil jsem se při první vyjížďce divit. Nejenže kolo nepolyká kořeny ani jiné větší nerovnosti, ono nepolyká vůbec nic. Už vůbec nevím, jak jsem se s tím tolik let úplně bez zamyšlení vyrovnával.

První věc, na kterou je třeba zcela zapomenout, je jízda v sedle. Jestli někdo něco říká o škodlivosti jízdy na kole na rozmnožovací ústrojí, hard-tail to vše bez výjimky potvrzuje. Další věc je jízda ne nepevném nebo zvlněném povrchu. Kolo drncáním a klouzáním jakoby úplně zastavuje, často vesele odskakuje do stran. Ne že by to full nedělal, ale rozdíl je znát ve vrchovaté míře. Navíc odpich na zamčeném tlumiči a na hard-tailu není takřka rozeznatelný.

Do značné míry mne to přesvědčilo, že nemá cenu pořizovat fulla za fulla jenom kvůli většimu zdvihu. Tu základní funkci splní i bajk s cca. 100mm na obou kolech. A tak s úctou vyčistím a seřídím Fujinu, ustelu jí na zimní spánek a budu se těšit na jaro zase v tom samém sedle...

Ve vzduchu

Vyšel jsem na ulici v Sarajevu. Nějak tak zatemněno, spánku v poslední době nemnoho...znáte ten pocit, kdy jako byste na obočí měli kšilt, který vás ani moc netlačí, jen tam je.

Podzim. Po všech těch sněhových vánicích i mrazech, které jsem už letos potkal, je venku zase sluníčko a teplo. Vyšel jsem na ulici v Sarajevu na pěší zónu mezi odřené paneláky, kdesi na sídlišti nikoho (jmenuje se Alipašino Polje), a jako kdyby se kšilt najendou rozpustil v důvěrně známou vůni.

Znáte tu vůni, kdy na konec podzima vzduch voní jarem a celá krajina tak jakoby hřeje rozsvícená sluncem? To je poslední mejlka, pak už jde počasí do prčic a jaro začne vzduchem být cítit zase až někdy v únoru.

Nepřipomnělo se mi nic víc, jak jsem touhle dobou a v tomhle počasí vždycky se sestrou a babičkou šli přes kopec Skřivánek na prolejzky v touhle dobou už vždycky opuštěné chatové osadě u řeky. Je to dávno, ale přesto mi najednou přišlo, že bych se mohl sebrat a jít. Že všechno, co stačí, je sundat ze sebe to komické oblečení, komickou ospalost a vypadnout někam za město do tohohle vonícího vzduchu.

Někdy si říkám, že by bylo skvělý být zase na chvilku dítě. Nenechávat za sebou žádnou stopu, nemít zodpovědnost za to, co dělám, nemít možnost ovlivnit, co dělám a brouzdat si tak světem, nerozlišovat sobotu a neděle, dopoledne a odpoledne, podzimy a jara, jeden rok od druhého, nemuset být vděčný za čas ani za odpovědnost. Ale možná by pro začátek stačilo projít se bezcílně po tom sídlišti, Alipašino Polje Forever.

Přírodní lidé

Prší, nad horama se vznáší mlha. Obyvatelé Banja Luky jsou nepříjemní, neochotní, ba až líní, kruhy pod očima, nepřítomný výraz. Přírodní lidé...