Hudba před Vánoci

Novinka Pink Floyd je asi nejspornějším kouskem podzimu. Ušetřete si tedy rovnou rozpaky a totálně resetujte očekávání: Co může vzniknout předěláním šuplíkových nahrávek z 90. let, když navíc jeden z muzikantů již nežije? Šuplíkové nahrávky totiž nikdy nedosahují kvality těch, které byly původně zveřejněné. Nikdy. To je zpravidla důvod, proč je autoři zavrhli. A máme resetováno. The Endless River se sakra dobře poslouchá. Je to nekončené plynutí řeky kláves, v houpavém rytmu, okořeněné táhlými kytarovými sóly. Občas zaslechnete náznak něčeho, co z tvorby Pink Floyd už znáte. Hudba z říše fantazie stavěná ale na poctivých základech, spíše připomínající nakonec spíše album Davida Gilmoura On an Island (má recenze zde). Milovníci pomalého progresivního rocku si ji oblíbí, ostatní budou váhat, zda stojí za to. Shrnuto: Opravdu výborná instrumentálka, která kvalit Pink Floyd nedosahuje, což ani nešlo čekat.

Deska Passion Leaves a Trace kapely Black Lab má hezký obal a je láskou na jednu noc. Energická mladá muzika, která osciluje někde mezi rockem a popem připomíná Bon Jovi, U2, the Killers, možná Bryana Adamse. Nedává světu nic nového, ale přesto se do ní beznadějně zamilujete a tu jednu noc bude stát za to, ať už posloucháte v autě, při vaření nebo v metru. Nevím, jestli to dělá ta slečna na obalu. Letmý polibek zde. Celé k sehnání třeba na iTunes.

Trocha nostalgie před Vánoci? Jake Bugg nedělá nic jiného, než že kopíruje Boba Dylana. A taky Beatles. A Oasis. A celej britpop. Dělá to ale dobře. Krom stylu oblékání a účesu také na jednotlivých autorských skladbách mění polohu hlasu a styl hudby podle právě kopírované kapely. Je jako vánoční cukroví - osladí vám pár hezkých chvilek a rychle se přežere. K poslechu doporučím právě stejnojmennou desku Jake Bugg z roku 2012. A Mangou díky za typ.

Einstürzende Neubauten jsou zpět po letech se studiovou novinkou. Tou ale neztrácejte čas. Jedná se o recitál doprovázený (sem tam) hudbou. Bohužel kapela nezvládla navázat na bezvadnou (byť osobitou) desku Alles wieder offen z roku 2007 - sám Blixa se zřejmě hudebně vyčerpal na loňském vydařeném (značně alternativním) Still Smiling (něco zde). Dobrá. I tvořit hloupé věci je pořád umění a vy ho můžete a nemusíte mít rádi. Spíše mne zaráží ten propastný rozdíl v kvalitě a pojetí mezi novinkou a tím, co kapela hrála předtím.

První zkušenosti s Windows Phone 8.1

V rámci nové pracovní pozice se mi do rukou dostala Nokia Lumia 635 se systémem Windows Phone 8. Rád bych se podělil o uživatelský zážitek, neboť zatímco na počítačích osmičky dominují a moc se mi nelíbí, na chytrých telefonech jsou stále tím "třetím vzadu", ačkoli mne velmi pozitivně překvapily.

Systém totiž bezvadně funguje, je jednoduchý a intuitivní a zároveň oproti Androidu vizuálně velmi dobře propracovaný. Velké bílé texty na černém ostrém displeji vypadají prostě krásně.

Nainstaloval jsem všechny aplikace, co mne napadly, a zaktivoval Exchange pro synchronizaci pošty, kalendáře a úkolů. I řádně obtěžkán však telefon pořád chodí parádně. Aplikace nemají prodlevy, animované přechody jsou nevídaně plynulé.

Mile mne potěšila integrace více zdrojů dat dohromady. Pracovní kalendář a kontakty se zobrazují dohromady s Googlem a Facebookem. V kalendáři je vše přehledně barevně odděleno. Apropos nastavit stqačí třeba jen Google Mail a synchronizace ostatního se na přání dokončí sama - jednodušší než u Androidu. Vše se však dá nastavit a vypnout. Zároveň telefon opravdu pěkně integruje data z různých zdrojů o jednotlivých lidech - až by jim to mohlo být nepříjemné.

Dlaždice hlavní obrazovky "Metro" se mi také hodně líbí. Oproti widgetům u Androidu, kde je bez nadsázky každý widget jiná ves, vypadá obrazovka Windows Phonu učesaně a šik, přesto vás ale v několika velikostech umí neustále informovat o všem podstatném. Je tak akorát živá - ne moc, tak akorát. V neposlední řadě, i spořič displeje lze nastavit tak, že dává rychlý přehled o všem, co se v síti děje.

Už není nutné dodávat, že mapy a navigace Nokia Here jsou vychytané a celý ekosystém parádně uzavírají.

Palec nahoru!

Co vadí, je, že mnoho věcí nastavit nelze - to je bohužel daň za jednoduchost. Skoro všechny klíčové aplikace, které mne napadly, k dispozici jsou - plno dalších ale prostě chybí. Maličkou vadou je i dotyková klávesnice Nokia převzatá ze Symbianu - tlačítka jsou velká, přesto mi psát rychle a přesně přijde těžší než na mém levném Androidu s menším displejem. Shrnuto a podtrženo: Pro technické hračičky tento systém není, potěší ale všechny, kdo chtějí opravdu parádně odladěný smartphone s dobře čitelným a intuitivním rozhraním.

K tělu telefonu není co dodat. Lumia 635 vypadá jako iPhone v plastovém obalu. Je decentní, precizně jednoduchá, tenká, dominuje velký clear black displej. Barevné Lumie vyšších řad mi vždycky připadaly krásné (subjektivně hezčí než iPhony), tahle vůbec ničím nezaujme, ale ani nezklame - prostě ideální smartphone pro práci za velmi rozumnou cenu.

Praha Kačerov - tak to má být

Nová stanice Praha - Kačerov je příjemným překvapením: Jednoduché betonové nástupiště, malá čekací budka a účelné přístupové cesty. Žádná pseudoarchitektonická "městotvorná" onanie v podobě gargantuovských velrybích koster (dodal bych ještě "kotasovská", ale nechci trollit). Navíc postaveno za necelého půl roku bez velkého humbuku. Tak vypadají běžné stanice S-Bahnu v Německu, a proto jich tam už mají tolik. Jen tak dál - palec nahoru! 

Impro 14.11., aneb jak požádat vyvolenou o ruku

Na věži, daleko od davů, vysoko nad městem. To byla moje představa. Zablokovat si pastýřku Eifelku při mé finanční situaci nebylo úplně lehké, a tak jsem prošel všechny možné pražské věže, abych zjistil, že většina z nich je hlídaná kamerami, automatickým alarmem a ochrankou, služby rotují a pokladní sedí za neprůstřelným sklem (a komunikují s vámi telepaticky přes bluetooth - vtipkuji). Volba tedy nakonec padla na věž překrásné Novoměstské radnice, kde bdí sám starý hlídač a vzhůru se stoupá romanticky po dřevěných schodištích v přítmí.

Plán byl nechat na schodišti vzkazy s květinami, které bude budoucí snoubenka třesoucíma se rukama s tlukoucím srdcem sbírat, a na terase s výhledem na město ji pak konečně požádám o ruku. Vyložil jsem tento plán hlídači, který se pro nápad rozhořel a slíbil, že ve smluvený den zavře, vyprovodí hosty dříve (beztak jich tam na podzim ve všední den bývá málo) a nechá nám naší chvilku klidu. Podali jsme si na to ruku a rozloučili jsme se.

Ve smluvený den jsme si s věžníkem vše znovu potvrdili telefonicky. Hlavně ten moment nezkazit - chci, aby se ten den cítila jako princezna.

Ověšen květinami, skleničkami, sektem a obálkami přicházím ve smluvený čas před Novoměstskou radnici a nacházím těžké dveře zavřené. Intuice mi bůhvíproč velí paniku, ale říkám si, že to není problém - mám přece číslo na věžníka, který jen dle domluvy zavřel předčasně, aby mohl vyprovodit ven hosty. Zaklepu tedy dvěma volnými prsty. Nic. Položím tašku na chodník a zaklepu pořádně. Nic. Volám tedy na uložené číslo. Uvnitř zvoní vstupní halou telefon. Okno svítí. Ale nikde nikdo, nikde nic.

Čekám tedy chvíli a uklidňuji se, že vše běž, jak má. Klepu i volám. Znovu a znovu. A čas, kdy má přijít má (snad) budoucí snoubenka, se nezadržitelně blíží. Lomcuji mohutnými dveřmi. Nic. Stařík mne vypekl nebo prostě zavřel a umřel. Uklidňuji se vnitřně a připravuji se pomalu na tu chvíli, kdy ona přijde. Prostě nějak zaimprovizuji - buď nás stařík pustí dovnitř společně později, nebo se stane cokoli jiného. Stresovat se nemá cenu a couvnout by z toho dělalo agónii.

Nu a (snad) budoucí snoubenka je tady. Ráda, že mne vidí, byť asi lehce povadlého, ověšeného všemi těmi dost netradičními krámy s velkou kyticí. Tak se chvíli bavíme kolem, volám ještě staříkovi, a nahlas před ní připouštím, že záměrem bylo navštívit věž, u jejíchž dveří mezitím již 10 minut bez úspěchu podupáváme. Za jejího taktního dál se nevyptávání tedy vyrážíme na Žofín, kde se vše odehraje improvizovaně, bez využití s sebou vlečeného pracně připraveného materiálu. Ona říká ano, připíjíme si na lavičce před zavřeným Bajkazylem s výhledem na Hrad odspod, a pak společně povečeříme v restauraci s výhledem na řeku. Dobře to dopadlo.

Jen doufám, že se staříkovi nic nestalo. Mohl bych v podstatě říci, že mne pěkně vypekl, ale svým způsobem to byl nakonec zajímavý test vzájemné souhry, a tak za tu zkušenost mohu jen poděkovat. A jestli se cítila jako princezna, nevím, ale uhrála to dobře.