Doky

Doky mají k dokonalosti Vyšehradu a Podolského nábřeží daleko. Přesto je tu množství kouzelných míst, nad kterými se tají dech.

Zvláštní svět dob minulých žijící ve svém opuštění prakticky uprostřed města. Žijící po svém, nikoli mrtvý. To obrovské, kdysi živené státním plánem, spí a pomalu zarůstá trním. Zaslepené vlečky, sklady s barevnými mozaikami, které by zasloužily cenu za architekturu. A v tom všem si hledá cestu svéráz doby. Pokoutní autoopravny, drobné podnikání, klubovny. Malý dnešní člověk proti velikášské minulosti.

Asi byste nečekali ŘOPík - bunkr nejspíš z dob první republiky nebo alespoň druhé světové.

Opuštěné jeřáby. Pražírna kávy, která nebesky voní. Že by sem lodě vozili kávu až ze zámoří? A lodě! Nikoli jachty, ale rezavé nákladní říční kolosy. Vítr, který se honí údolím řeky, naříká do jejich prázdných stěn. Na vše smutně shlíží náklaďáky z dálavy socialismu. Jiná forma krásy. Fascinace. A pořád jste, co by kamenem dohodil od spořádaných ulic Holešovic.