Loro

Oni a Sylvio. Jestli je pohled Sorrentina pravdivý, chápu, proč byl Berlusconi u moci tak dlouho. Chápu že italský lid ho musí trochu nenávidět a trochu... milovat.

Možná za to může Toni nebo ta filmová postava, ale Silvio je v podstatě sympatický hajzlík, i když pořád hajzlík. Ve filmu má rozšafné osobní kouzlo, které je iracionální.

Nabízí se paralela k Babišovi, ale Sylvio je jiný než náš premiér. Babiš má kouzlo aparátčíka a lidé milují jeho marketingový obraz domněle racionálně.

Neřekl bych ale, že mi film přirostl k srdci navěky. Oproti Velké nádheře, která byla velká, byla tahle nádhera menší. Sylvio má "jen" dokonalého hlavního hrdinu, nad kterým vás nutí se zamyslet... a vlastně se mi líbí i v detailech. Mluvím o takovém tom celkovému "pelu", který se nad dobrým filmem vznáší. Celé tři hodiny jsem byl zaujatý, ale ne unešený.

Loro je vlastně skvělý dokument, jehož hrdina a předmět zkoumání je perfektně a zábavně podaný v obrazech a metaforách.

A doporučuji určitě i výborný soundtrack od Lele Marticelli.