Králíkárna na konci světa

Jsem vesmírně potěšen. Na dalších úsecích metra C bude v tunelu LTE signál. Je v tom skrytá symbolika dneška: Králíkárna s Wi-Fi. Přečtěme si v metru třeba o konci světa.

A neberte to tak, že jsem nad věcí. Jsem jeden z vás. Jeden z davu. Hektolitry dopaminu!

Zářím záříš září

Je září a v práci už zase záříme. Králíčci se vrátili do kotců, uvědomili si smrtelnost kalendářního roku a jeho rozpočtů. Otáčkoměr pracovního tempa jede na plné obrátky do červeného pole. Co se nestihlo za dva kvartály do léta, nutno jest stihnouti za kvartál vánoční.

Konec roku právě začal, říkají e-shopy.

Můžou na to mít tabulky a projektové plány. Někdo má Prince2 certifikovaného projekťáka. Ale fakt je, že v posledním čtvrtletí je pravidlem nestíhat.

Králíčci v kotcích v prvním půli roku hledají řešení. Tohle by šlo, ale není to ono, vezměme to další. To nás ale vrhne zase na začátek. Hele, ale chceme to jednou přece udělat pořádně. No tak jo. A v posledním kvartálu vezmou na milost to první, aby něco bylo.

Píši to s hořkou nadsázkou - i na tom je něco krásného, jako že každý rok přijde jaro léto podzim debilní vánoce a zima.

Váš ne-realitní makléř, kordiálně. 

Drahá Praho!

Za cenu bydlení v tvém centru před několika lety půjdeme teď oprášit vidle a stát každý den do kolony u Rudné. Zn.: Bydlet je potřeba teď a tady, bez ohledu na manýry peněžního a realitního trhu. 

Nový papež

Už jste viděli trailer na The New Pope? Zřejmě to zase bude "svérázné"...

Negative Capability

Zmínil jsem ji tu - Marianne Faithfull. Majitelku nenapodobitelného křapláku, dceru z dobré rodiny, která za mlada byla roztomilá, v chemických experimentech hrála první ligu, ale v hudbě spíše okresní přebor. Ale také milenka Micka Jaggera a herečka.

Slyšet její "vypitý krákorák" z devadesátek již byl zážitek (jedná se o metaforu, tou dobou už se léta držela na uzdě). A nemůžu se ubránit dojmu, že stárnutí mu přidalo ještě něhu a cit, který přichází s léty.

Poslední deska Negative Capability stojí nejen proto za pozornost. Umělkyně se na svých starých, ale i aktuálních písních spojila hned s několika umělci, mimo jiné s Warrenem Ellisem z the Bad Seeds Nicka Cavea, Nickem Cavem nebo Markem Laneganem.

A dá se říct, že ji to katapultovalo do vyšší ligy. V momentu, kdy na Gypsy Faierie Queen zpívá s Nickem duo za doprovodu Ellisových houslí, se slzy samy hrnou do očí dojetím. Krásné!

Je to osobité, až do konce se to dobře poslouchá, ale rukopis hostů se nezapře. Někdy se až skoro říct, že písně jsou remaky, kde hostuje autorka. Tohle dokonale naplňuje definici synergie. 

A jinak působí As Tears Go By, prvotina tehdy náctileté umělkyně, když ji slyšíte ve verzi z roku 1964, a jiné je vyznění, když ji zpívá znovu na sklonku života. Jiný kontext, jiný význam.

Z písní i ze jména desky obecně cítím smutek a bilancování. Ať už proto, že se vrací k svým osudovým písním nebo protože zpívá z velké části o stáří a samotě. A je to bolestivě autentické, od srdce.

Podobně to nakonec bylo cítit u You want it Darker od Leonarda Cohena, který dozpíval a odešel. Cohen deskou říkal jasné "odcházím", ale to by tady byla škoda, protože Marianne Faithfull snad jen bilancuje, a má v hudbě ještě co říct. Možná víc než kdy předtím. Doufejme tedy, že se jedná o úvodní slovo nové kapitoly, ne slovo poslední.

Vousaté australské housle

Objevuji australské Dirty Three. Pokud vám někdy vyrazily dech housle ve skladbách Nicka Cavea třeba na desce No More Shall We Part nebo třeba v The Gypsy Faerie Queen od Marianne Faithfull, není velrybí nářek, jsou to Dirty Three. Respektive jsou to housle vousáče Warrena Ellise, houslisty a basisty Dirty Three. Caveovi evidentně dech vzaly, a tak spolu tihle dva spojili posledních skoro 20 let hudební kariéry.

A cože to je za kapelu? Nedají se vlastně moc poslouchat, ale mají velmi světlá až zářící místa. Třeba deska In the Fishtank 7 je takové americké country pojaté jaksi více meditativně. Od začátku až do konce dobré! Nebo jedna právě s Cavem - Time Jesum Transeuntum Et Non Riverentum - umí vás ponořit až po uši do houpavého snění.

Jiné desky se "příjemně poslouchají", ale zatím jsem nenašel světlé body. A jiné mají naopak tvrdou slupku, tvrdé jádro a... žádnou dužinu. Něžní australští pankáči.

Nikomu jinému než sobě bych to tedy asi od srdce nedoporučil. Warren Ellis má v hudbě prostě větší význam tím, že způsobil stylový přerod právě známějšího Nicka Cavea. Ale můžete to zkusit na vlastní nebezpečí také. Ale... jen pokud jste přežili Mahavishnu Orchestra :-) :-) :-)

Spaní v autě

Nedávno jsem u kolegy na chatě zkusil spát v autě. V myšlenkách to vždy mělo nádech romantiky. Jen v reálu to bylo úplně jinak:

1. Nejsou tam brouci: Ačkoli jsem do auta proskočil chvatem hodným kaskadéra a ihned zavřel, přišli nejspíš z batohu nebo odjinud - auto bylo najednou plné brouků a pavouků. Ale OK, žádní komáři.
2. Je velké a polstrované: Ano, rovná spací plocha v Mondeu sice má rozměr 1,5 postele, ale i přes polstrování a karimatku je to mučírna. Je hrozně tvrdé. doporučuji nafukovací matraci.
3. Nic vás nebude rušit: Není to pravda. U hlavy jsem měl CD měnič, který potichu cvakal, dokud jsem neusnul. A to v něm nebyla žádná CD. Ale je fakt, že uvnitř je jinak klid.
4. Přímo u hlavy je v kufru zásuvka na nabití mobilu: Ano. A funguje. Jen jsem nějak dostal strach, že mi přes noc vybije baterku. Takže jsem nakonec raději mobil vypojil a nechal ho vybít.
5. Bude to "čistá akce". Kdyby kolega neposekal trávník, možná. Takhle ale auto doteď vypadá, jako že přivezlo sklizeň z pole.

Takže příště na návštěvě asi zůstanu u spaní pod širákem. Na druhou stranu v autě jsou lampičky, neprší do něj, nepadá rosa, a nejspíš by v něm bylo o kousíček teplej než pod širákem.

A akce u kolegy na chatě přímo u Jizery se vyvedla. To místo je nádherné a koupání také - se schody do vody a s rovnou hladkou skálou na dně. To je jak lézt do bazénu a i nevodník to musí milovat.

Letní Rakousko 2019

Znovu a znovu mne nepřestává fascinovat, jak pěkně jsou rakouské hory vybavené pro dovolené rodin s dětmi. Letos jsme byli týden v Hinterglemmu a škála možností by tu byla aspoň na 14 dní. 

Počínaje horskými cestami s plněním různých úkolů (Montelinos Erlebnisweg nebo Berg Kodok), přes restaurace předhánějící se ve výhledech a dětských atrakcích (Roßwaldhütte, Panoramaalm nebo Westgipfelhütte), přes systém lanovek s kartou Jokercard v ceně ubytování pro cyklisty, kočárky apod., konče koupališti, hřišti v údolí, cyklostezkami a traily nebo např. krásnou procházkou až na konec údolí s koupacím potůčkem Teufelwasser a strakatými kravičkami, kam až oko dohlédne.

To se prolíná s okolní přírodou - borůvky, lesní jahody, maliny, louky bez klíšťat, křišťálové horské potůčky a tůňky, kde lze do zmrznutí stavět přehrady, o velký kus nižší teploty než v Čechách, a hlavně dech beroucí výhledy. Úžasné je, jak Rakušané přírodu berou do hry. 

A děti to milovaly! Už od rána se každý den těšily, že pojedou "lanovkem" a zají to řízkem.

A když to jeden den hrozilo deštěm, v rámci Jokercard byla zdarma úzkokolejka Pinzgauer Lokalbahn z Zell am See, kterou jsme zajeli do starého městečka Mittersill, kde shodou okolností zrovna byla autentická letní slavnost. Jet by se dalo až k vodopádům v Krimmlu, ale pro děti to bylo tak akorát. 

Na druhou stranu se dá říct, že oproti loňsku to bylo ještě průmyslovější, a to přestože jsme bydleli v apartmánu skoro na konci údolí, kde byl slyšet jen vodopád z protější straně. Prostě už tam těch rodin, cyklistů a businessů bylo nějak moc, stálo to víc peněz a bylo méně s citem pro detail a člověka. Našeptávala to i místní hustou dopravou úplně dodělaná údolní silnice, která si s pověstnou českou silnicí v ničem nezadala.

Ale vím, že kousek dál a výš jsou pořád Alpy a stezky, kde za celý den potkám jen pár lidí, horská chata je decentní bez lanovky, servíruje skromnou krmi a hostinská se šíleným dialektem zeptá, kam jdu. Uspokojením tu bývá ten klid a to nekonečné, jak noha míjí nohu.

Teď mi budiž naplněním, že se raduji, když se děti radují z nevšedních zážitků, a můžu jen doufat, že tím zaseji semínko lásky k horám, a že jednou třeba budou šoupat nohama se mnou po horských cestách i bez toho lunaparku. Nakonec i v Hinterglemmu - když se člověk podíval správným okem a správným směrem - byla převaha velké nádhery stále absolutní.

Brexit - ať žije Boris!

Brexit se mi nelíbí, ale je to věc Britů. Johnson je podle všeho člověk, kterého bych pro jeho morálně volní vlastnosti nemohl volit. Ale to jak brexit vyřešil, je svým způsobem kulantní.

Nejsem sice rád, že obchází parlament, ale z laického pohledu se zdá, že jednání už se dobu nikam moc neposouvá.

Britové si přece zvolili brexit, byť těsně nadpoloviční většinou, tak proč by se najednou neměl udát? Můj názor není podložený žádnými fakty, ale myslím si, že život jde dál. Kamenujte mne. Myslím si, že ani tvrdý brexit nepovede k takové krizi, jakou si kreslíme. Objektivně může dojít k hospodářskému poklesu (jenže měřeno vůči čemu - nebyl by v té samé době pokles tak jako tak?), ale bude to pokles, kdy lidé budou bydlet na ulicích a umírat hlady? Troufám si tvrdit, že ne.

A ne, opravdu nevím, jak bych řešil hranice v Irsku. Mně se neptejte, já jsem brexit nevolil. Ona se taky nějaká cesta najde.

Staniž se už konečně vůle toho debilního referenda, doufejme, že z toho všichni odejdeme patřičně ponaučení, a že nebude žádný czexit.

Poprvé na silnici

V sobotu jsem poprvé seděl a také jel na silničním kole. Je zvláštní, že intenzivněji se cyklistice věnuji již patnáctým rokem, ale s výjimkou jízdy na prastarém favoritu mi tato zajímavá disciplína, prabába cyklistiky, dosud unikala. Je to asi jako jezdit 15 let autem, mít zkoušku z řízení, ale nemít žádnou znalost pravidel.

Vy, co na silničce jezdíte běžně, mi odpusťte nošení dříví do lesa v následujících řádcích.

První dojem je, že to oproti horáku jede. Ďábelsky. Šlápnete a sviští to zadarmo. Asi jako sednout z Defíka do Fabie. Součástí prvního dojmu je nicméně také intenzivní bolest rukou - hlavně zápěstí a loketních kloubů. Teoreticky řečeno, můžu si za to sám, že mi je 36. Ale nějaký objektivní důvod, proč mne na Fujině nebo Cannondale nebolí nic, musí existovat. A jmenuje se kvalitní odpružení (v druhém případě též posez "paní radová"). Aluminiové silniční kolo nemá NIC :-)

Druhý dojem: vůbec to není tak neobratné, jak to působí. Umí to i krátké oblouky a zároveň tenoučká pneumatika v zatáčce ihned nepodklouzne, jak jsem si vždycky myslel - a to ani bez zvláštního umu. I přes divně zahnutá úzká řídítka je to normální kolo. Brzdí to normálně. Když na to hamtnete, kolo nepodklouzne.

Dojem třetí: Auta nebyla tak hrozná. Možná to byla dobrá volba trasy v Polabí, kde na kole jezdí všude furt všichni. Možná to byla poloviční šířka a dvojnásobná rychlost kola oproti horskému.

Dojem čtvrtý = bolest revisited. Bolest se s přibývajícími kilometry nevytratí. Naopak směrem k cíli už jsem každému výmolu téměř dával vlastní jméno. A na středočeských silnicích mi pomalu docházela jména v kalendáři. Přišel na řadu anglický, německý, hebrejský, židovský...

Ve skutečnosti jsme ujeli jen 62 kilometrů - proti horáku pekelně rychle. A mělo to kouzlo. Kolega, který mne vytáhl, mne provedl od Sadové okruhem Polabím, přes Kersko, Cerhenice, Poděbrady a Nymburk, políčky, podél řeky, po úzkých opuštěných silnicích. Ta krajina z rozpáleného asfaltu není nudná. Sobotní promenáda v Poděbradech a pouť v Nymburce, pizza a pivo. A jako bonus koupačka v pískovně na Sadové. Nebyl lepší způsob, jak si užít poslední opravdu letní dny.

No a asi se ptáte, jestli si silnici koupím, a budu jezdit. Jděte mi s takovými otázkami k šípku! Mám se rád :-)