A teď se přidám ještě já.
Ruka boží. Parthenope je Ruka boží, jen je o takové disneyovské princezně. Zrozena v moři, mladá, krásná, hyperinteligentní a se zámkem.
Co zůstává jako u Ruky ryzí, stejné a povedené, je hledání krásy všemi smysly, láska k moři, k Neapoli a pomalé plynutí času.
Co se mi líbilo na Ruce boží, že byla krásně o ničem. Neměla ani ambici na vyšší poselství. Byl to sled obrazů obyčejné krásy v Neapoli.
Oproti tomu Parthe ambici má. Hrdinka zdá se, že se svou krásou trochu bojuje, hledá k ní cestu. Chce být víc než jen krásná a uctívaná. Ale celé to nějak nevyjde. To plynutí je příliš pomalé, než aby sneslo odvyprávět tak těžké téma. A proto to celé působí nedodělané.
I tak jsem si to ale užil. Obrazy byly pohádkové. Neapol čistá jak Praha na fotkách za první republiky. Moře blankytné a bez lodičky. Pohádka s velkým P. Pomalá krásná disneyovka pro dospělé.
A jako obvykle doporučuji poslechnout také soundtrack. Chybí mu vlastní tvorba Daniela Marchitelliho, i tak je to ale hezká zadumaná sestava skladeb.
A určitě koukněte i na tu Ruku boží. Nemá tak bombastické vyznění, ale podle mne je ještě o kousek lepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat