No jenže není.
Ale nejdřív: Opakování, o co v aféře jde. CEO jisté americké společnosti (tedy funkce volená), Byron, má rodinu a zároveň si najal ředitelku lidských zdrojů, Cabotovou. A mají spolu romantický vztah. Nebo měli vztah, a proto ji najal. To nevíme a je to jedno. No a šli na koncert Coldplay, kde je nafilmovala jakási "kiss cam", což je kamera, která celý koncert zabírá zamilované, a promítá je pro všechny na plátno. No a tahle kiss cam, zabrala náš zamilovaný pár ve středním věku, který se začal zběsile krýt. Během jednoho jediného dne z toho bylo virální téma pro celý svět.
Co na tom lidem tedy vadí? Proč to tak kypí a vře? Důvody jsou dva: Firemní kodexy a lidová tvořivost.
Kodexy. Většina z nás pracuje pro nějaké korporace. Pinožíme se každý den pro zisk někoho jiného, a snažíme se uspět. Dodáváme si služby navzájem, kontrolujeme se, konkurujeme si. Vy, co vlastníte firmy a můžete beztrestně klátit sekretářky nebo stážisty, si to užijte. Je to jedna z výhod toho, že jste v životě materiálně uspěli. Většina z nás zaměstnaných by to totiž dělat neměla. Z ryze formálních důvodů.
Ale znovu - proč? Co je firmě do mého osobního vztahu? No, je. Pokud spolu lidé chodí na pracovišti, ovlivňuje to logicky jejich nestrannost - buď se od toho v práci snaží tak moc abstrahovat, až se chovají pro společnost neproduktivně, nebo si naopak navzájem nadržují, což může uškodit někomu jinému, nebo celé společnosti. Může to vést k výběru horšího kandidáta na vedoucí pozici jen kvůli tomu, co skrývají její/jeho kaťátka. Věci už se prostě nehýbou volně, tržně. Soutěž je poškozená.
Proto existují pravidla, která se v korporacích každoročně školí. Pravidla v zásadě říkají, smíte spolu chodit, ale musíte to o tom říct útvaru nebo odpovědné osobě, který podobné situace řeší. Výsledek je, že vás společnosti typicky přesune do funkcí, které se neovlivňují. A všichni jdou dál, legálně, čistě. Pro ředitele to může znamenat přesun do jiné funkce nebo oddělení, což může být i kariérní krok zpátky, nebo nepříjemně "stranou". Samo o sobě je nepříjemné lásku řešit jako pracovní záležitost. Pravidla jsou to ale logická, extrémně důležitá, a jejich nedodržení je závažné porušení firemního kodexu, které může mít důsledky. Prostě když to včas nepřiznáte, máte skoro jistý vyhazov.
Lidově se to pravidlo ale zažilo jako: co je v domě, není pro mě. Většina lidí se to totiž logicky snaží na pracovišti nemilovat vůbec, nebo to tutlat, protože se přiznávat nechtějí, a přesouvat se jinam rozhodně nechtějí. A k tomu zamilovanost krásně chutná, zakázané ovoce ještě lépe chutná, a ve vyšším věku je o to víc vítané, protože když už člověk má pocit, že už by nikdy nic nového poznat neměl, myšleno nikdy nikdy, protože lidé jsou samozřejmě až za hrob věrní a loajální, tak se najednou otevře okénko, a člověk si může dokázat, že ještě umí romanticky milovat. I s koňským ocasem a ušima kokršpaněla. Takže tajná láska na pracovišti bují.
A musím říct, že mne to vždycky otravuje. Protože to mám většinou naservírované na talíři - starší pan ředitel a mladší kolegyně. Ona ne tak schopná, ale protěžovaná, on ne tak schopný, ale s velkým rozsahem kontroly, který mu umožňuje leccos schovat. Popravdě, kdybych narazil na sebemenší důkaz, neváhal bych je konfrontovat. Jsou to ale i méně škodlivé vztahy, jako dva obyčejní kolegové.
A pak jsou četné příklady, kdy se to vyřešilo - některé útvary dokonce zaměstnávají po léta spokojeně manžele. Je to pod kontrolou a funguje to, jen se musí dbát na to, aby si navzájem moc neschvalovali dokumenty, smlouvy a cesťáky, nebo nákup služeb od dodavatelů, a pak to funguje.
Jak to mám já? Jsem ve středním věku, jsem ženatý s dětmi. A ano, potkávám ženy, a ženy potkávají mne. Nejen na pracovišti. A řekněme, že každá X-tá žena je zajímavá, a v každém Y-tém případě nastanou vzájemné sympatie. A vždy, když nastanou sympatie, se oba dva účastníci rozhodují. Je to klasický trychtýř, kdy nahoře je počet veškerých setkání a dole je úzké hrdlo a malý počet nových romantických vztahů. Úplně na konci trychtýře je brána domácí spokojenosti, která říká, že pokud je člověk spokojený a šťastný doma ve svém vztahu a není magor, pravděpodobně si žádný vztah nezačne. A pokud začne, není to v mnoha případech o tom, že by to byl sukničkář nebo rajda. Takže nikoho bych neodsuzoval jen kvůli paralelnímu vztahu. Ale spíše kvůli tomu, jak se k tomu vztahu postaví. Z pohledu firmy - lidsky je soudit nebudu. Není mi sice úplně jedno, co si myslí Byronova manželka a děri, ale věřím, že mu to dají sežrat sami dostatečně, a že toho bude sám dost litovat. Co ale chci ideálně bych měl mít odvahu řešit, je, pokud mi nějaký zamilovaný pár ředitelských hrdliček bude chtít kálet na hlavu. Podobné eskalace už jsem zažil, a ne vždy byly šťastně vyřešeny, ale aspoň se o tom ví, a rozhodování není úplně nakopnuté.
Bacha, ale firemní pravidla neplatí jen pro střední věk. Platí to i pro mladé bez závazků. U těch ale většinou škoda na firmě není tak vysoká, protože nejsou v rozhodujících pozicích, a proto je na tyto vztahy, kterých naopak vznikají kvanta, méně vidět. Také více fluktuují, takže je pravděpodobné, že se sami rozsadí, dřív než to vůbec stihnou oznámit. I na ně se ale pravidla vztahují.
Poslední věc je, že případ Coldplay je legrace. Bez ohledu na pravidla a morálku je to živná půda pro lidovou tvořivost a humor, a o tom to celé je. Pojďme na chvíli zapomenout na kodexy, kolegy ze hotelových pokojů, a pojďme se bavit. Protože Byron a Cabot nám právě dali legendu své doby.
Žádné komentáře:
Okomentovat