Jak mi Facebook zacílil budoucnost

Facebook mi právě zobrazil sponzorovanou reklamu na Rolls Royce. Pokud tedy platí, že reklama na Facebooku je cílená, věští mi tato sociální síť světlé zítřky. A nebo to znamená, že Rolls zlevnil. Pak by se druhé aut do rodiny hodilo - co třeba nějaký pěkný Drophead, když je to léto. A nebo se ze mne stává druhá Sandra Kisic či shopaholický Nikol, vycházející bloggerská hvězda, a místní zastoupení mi půjčí Rollse na víkend, abych o své zkušenosti s ním na tomto blogu nezaujatě zprostředkoval svůj názor čtenářům.

Být on-line marketérem Rolls Royce musí být těžké. Zadání je jasné: prodat na Facebooku úplné většině populace nedostupný výrobek. Propagovat tuctový luxus, má ještě smysl. Třeba BMW. Reálně na takové auto sice nemám, ale marketérům přesto dává smysl mi ho na Facebooku zobrazovat. Třeba mne jednoho dne uhranou, vykašlu se na spoření na důchod, a koupím si na operák na kost oholené BMW řady 3. Rollse ale opravdu nechápu. Snažit se na Facebooku trefit do kupce Rolls Royce, je totiž jako zkoušet zabít laserem letící mouchu. Laser je sice ultrapřesný, ale na letící mouchu se víc hodí stará blbá plácačka. Stejně tak je jednodušší pro prodejce Rollsů vzít seznam 100 nejbohatších Čechů, zvednout telefon a obvolat je. Prodají tak víc Rollsů než při hraní si s Facebookem. Ale taková je holt doba. Good luck!

Tiskne rychle jako... formule

Řeším, proč mi netiskne tiskárna, a nemůžu na nic přijít. Papír vzpříčený není, restart nepomáhá.

A ejhle - v tiskárně je schovaná formule! Najednou se mi vybavuje, jak mladej dnes dopoledne šmejdil kolem a pobrukoval si "garáž, garáž, vrm, vrm".

Obecně za garáž bývá prohlášeno cokoli, co se otvírá a zasouvá. Třeba myčka. Nebo šuplíky.

Zvykám si. Stejně tak už se nedivím, když pračka nebo trouba hlásí neexistující chybu, a obraz v monitoru je vzhůru nohama. Když si jdu lehnout a pod polštářem je schováno osm autíček. Když mřížka od topení jsou koleje pro vláček. Batolata jsou vynalézavá.

Is This The Life We Really Want?

Nová deska od Rogera Waterse je čirá nostalgie. Nechybí watersovská naléhavost a patos, i když se obtiskly jen do prvních písniček. Část písní se zase drží akustického vzoru muž s kytarou, podobně jako kdysi Flickering Flame. Místy je to taky chytré a udržuje to napětí - čekání, kam se slibně rozvíjející melodie převalí. V něčem by se pak chtělo by se říct návrat k Pink Floydům - snad ty občas pompézní klávesy a melodické houpání, jen to bez Ricka nepůsobí autenticky. Do textů jsem ještě nepronikl. Slyším módní buzzwords a pokusy o filozofii, ale hořce káravé konzistence Amused to Death nebo síly osobní zpovědi a poselství z The Wall to ani zdaleka nedosahuje. Ale vážně: Déjá Vú a vlastně celá první polovina desky jsou velmi dobré a až v druhé půlce se dostavuje únava. I tak je to v letošním roce milé překvapení. Hledám si k tomu cestu. Vlastně to má všechno, co by Waters měl mít, ale možná je tam i něco navíc. Dělá mi to radost.

Klucí

Je to neuvěřitelné, ale uplynulo trochu vody a v bytě už jsou slyšet dva hlásky. A úplně to hřeje u srdce. Před pěti lety bych si ani nedokázal představit, že budu taťkou od dvou dětí, a že to bude fungovat.

Klucí. Jeden od malička vznětlivý křikloun, který umí být k zbláznění přátelský a láskyplný, ale zároveň mrzout na zabití. Druhý antistresová ovečka, která se svého domáhá zdvořile několika koly eskalace, než přistoupí k řevu, a která se dokáže bavit ležením a koukáním na strakatý polštář.

Často je to v kombinaci s prací a péčí o domácnost únavné, často by je člověk zabil, ale pak si vždycky říkám, jak ten byt po svém zabydleli, a jak by mi chybělo, kdyby tu nebyli. Jasně, život byl plný vzrušujících a křiklavějších zážitků, ale teď je to zase křiklavé jinak. Když na vás někdo křičí "táta", vodí se za ručičku, a pak vám usne na klíně, není si nač stěžovat.

Vítej Vítku!

Vít Beneš se překotně narodil 31. 5. 2017 ve 20:05 doma "v mokřadu" na bílém gauči v rohu u okna a měl pěkných 53 centimetrů a 4 kila.

Takže i tebe, Vítku, vítám jedním blog postem a přeji ti, ať tě nožičky nesou životem cestou necestou tam... kam budeš chtít :-)

Dopravní stesky

Ještě bych chtěl podotknout s těmi rychlovlaky, kterým se teď tak ženeme vstříc: Vsadím se, že je budou stavět "osvědčené" české firmy. A to je samozřejmě správně - zaměstnat místní a vychovat si odborníky. Jen aby to ale nebylo jako s tramvajovými kolejemi nebo asfaltem na dálnicích - doteď jsme se to nenaučili dělat (nebo NECHCEME) trvanlivě a kvalitně jako třeba v Rakousku nebo Německu (jinde to neumím posoudit). A jistě se možnost vychovat odborníky na trvanlivý asfalt nabízela...

Aby tedy ten velmi hodnotný rychlovlak potom stále neměl rychlostní výluku kvůli zvlněným kolejím nemusel jet trapných 120 km/h.

Osobně bych tedy raději fakt investoval do dostavby dálnic, obchvatů, zkapacitnění a zrychlení místní železnice, a pak bych přepínal na druhou kosmickou v podobě zcela nového ekosystému. Ono těch peněz totiž není neomezeně.

Stejný pocit totiž mám i z diskusí k obchvatů Prahy - s pompou jsme postavili Blanku a řešíme východní cestu stejným bombastickým způsobem a lá magistrála. Co takhle udělat skromný okruh, jako mají ten prostřední v Mnichově? Žádné příliš pompézní zatočené nájezdy, tunely jen lehce zahloubené pod ulice, jednoduché rampy nahoru spíše jako vjezdy do podzemních garáží... a jak pěkně funguje. V metropoli automobilismu!

A k tomu mají na západě P+R, parkovací domy a cyklostezky, po kterých lze opravdu dojet z A do B. My pořád řešíme, že buď budeme mít zdravé plíce a zakážeme auta úplně, nebo budeme mít zdravý rozum a budeme stavět jen pro řidiče. Jakoby nebylo nic mezitím - žádné smírčí řešení :-( Zlepšovat život těm i těm.

Nahodilé setkání s I.

Poslechnout si v rádiu jednu za čas starou punkovou nahrávku od Iggyho Popa (a nemíním teď Candy) stojí vždycky zato. Je to nářez, má to charakter, a je to nádherně zvlčilé.

Ve chvíli, kdy si to ale najdu na Spotify a poslouchám celou desku, se to po druhé nahrávce přežere. Je to nudné, nevýrazné, monotónní.

Iggy je prostě mistr kouzla okamžiku. Nikoli dlouhohrající poslechová záležitost. A proto ho máme rádi.

Osudová: Time Out of My Mind

Poslechl jsem si první dvě písničky z nové Dylanovy desky a musel jsem ji vypnout. Hrůza. Místo toho se znovu vpíjím do řádků Dylanovy desky Time Out of My Mind z poloviny 90. let a říkám si, že možná nahrál známější desky a hity, ale tahle ho zcela dozajista přesahuje. Od té doby tak dobrou věc nenatočil. A do té doby určitě nenatočil žádnou podobnou věc. Takhle pomalý kolovrátkový blues s nenapodobitelně jemnou basovou linkou a hammondkami tahavými jak med se nevidí ani jinde. A geniálně melancholické texty spojené se stárnoucím krákoravým hlasem.

Vzpomínám si, že jsem na tomhle ujížděl kolem maturity. Že jsem to poprvé slyšel, když jsem osaměl v tátově bavoráku. Všichni někam šli a skočila tam tahle deska. A najednou ze všech koutů téhle obrovského placaté kosmické lodi začaly znít ty hammondky a celý dlouhatánský kufr jemně duněl od basové kytary. A já jsem nemohl přestat civět do prázdna. A taky jsem nemohl poznat, kdo to zpívá, protože takového Dylana jsem neznal. A tak jsem doma musel hledat podle obalu desky.

A pak jsem to chvíli poslouchal všude. Na večírku u bývalé, kde jsem nakonec zůstali sami s kamarádem, a kam se to vůbec nehodilo. V autě, když jsme jeli kamsi s kamarády a oni o tuhle hrůzu vůbec nestáli. Na hotelu, když mi bylo smutno, aby mi bylo ještě víc smutno. A tak podobně. A taky kde poslouchat nešla: v Podolí, kde jsem z lítosti k sousedům neměl žádné basy. Vždycky jsem se k tomu ale musel po letech vrátit - tak jako dnes. Tahle deska je jedna z mých nemnoha osudových. Myslím, že málokdo ji kdy od Dylana jmenuje jako dobrou. A budiž to tak. Poslouchejte do zblbnutí Blowin in The Wind a vraťte se zase na tento blog. 

Pohodlí sportu

Ve dny jako tenhle si říkám, proč vlastně běhám. Je to, abych se překonával, nebo abych byl v harmonii se sebou v pohybu?

Tuším, že je to spíš omluva pro ten požitek z momentů a míst, která na cestě žiji.

Je to pro džungli podél řeky, kde se ráno nad vodou válejí mlhy. Pro tu barvu světla navečeru nebo při svítání. Pro to, jak se za zatáčkou vynořuje Pražský hrad. Jak se majestátně klene nad oblouky mostů. Pro ty oblouky, které jsou tak přátelsky zahnuté - jako náruč otevřená k obejmutí. Pro ten klid cest oddělených od ulic bouřící diesely a hlomozem tramvají. Pro všechno to zvláštní barevné ptactvo, které se zdržuje v křoví u řeky a člověk by je ve městě nečekal. Pro vyzývavé úsměvy běžkyň v protisměru. Pro vlaky ševelící na Negrelliho viaduktu vezoucí lidi do práce. Pro asfalt Hlávkova mostu, kde nejvíce pálí chodidla. Pro spanilost labutí. Pro Pro honosnost zapomenuté Štvanice. Pro rachot jezu u elektrárny. Pro berlínskou tvrdohlavost karlínských nábřežních kanclů. Pro bažanty spěchající přes cesty Rohaňáku. Pro huhlavé povzbuzování bezdomovců. Pro všechny ty stoleté stromy, které tvoří střechu nad hlavou a šumí.

To určitě není sport. To je pohodlí rozjímání a poezie. Stejně jako pak káva na loggii.

Pálí ho dobré bydlo

Sedím si tu doma v křesle, poslouchám hudbu, usrkávám zázvor, ťukám do kláves. Dnes jsem doma dokončil jeden z posledních potřebných kusů nábytku.

A říkám si, jak se za ten rok a něco povedlo vybudovat v Holešovicích útulný byt. Možná ne nijak luxusní, možná ne na 100% zrekonstruovaný, ale v těch klíčových parametrech útulný a praktický. Věci typu velký balkon s bylinkovou zahrádkou, stěny, skrze které vás sousedi neslyší, nebo světlé místnosti, ale i to, že tu všechno je a funguje, a že by se tu teoreticky dal dožít, a v životě už nové bydlení neřešit, prostě dělá radost.

Na druhou stranu už teď mám přehršel dalších zútulňovacích nápadů. A nevadilo by mi ani stěhovat se za pár let ještě jen tak z plezíru - stěhoval jsem se od dětství často, a asi jsem si nějak zvykl nikde nebýt příliš dlouho. Neumím si vlastně představit, že někdo žije od narození do osmnácti na stejném místě. Tak uvidíme - moje dítě se zatím za necelé dva roky života již přestěhovat stihlo. Laťku tedy nastavilo dobře...

Cold Cold Nights

Kapela Jakuba Jiráska alias J se přejmenovala na Cold Cold Nights a vydala novou desku. A musím konstatovat, že se novinka povedla - i když odmyslím-li určitý sentiment, spojený s jejich vystoupením na naší svatbě. Ladění se spolu s názvem skokově posunulo od jednoduchých písní k dramatičtějším sofistikovaným kouskům. A celkově dospělo do nadčasové podoby. Představte si třeba něco jako táhlé věci od Pink Floyd, doprovázené na trubku... možná jsem to až moc zjednodušil. Prostě palec nahoru a držím palce.

Příjemné je, že novinku již najdete na Spotify.

Rýmyplná zima

Venku krásné počasí a já už mám zase... rýmičku. Tuto zimu už je ani nepočítám. Ale je to vždy tak měsíc, co jsem zdráv a pln energie, a pak 14 dní, kdy vstávám s očima rudýma jak králík, knedlíkem v krku a nechutí k čemukoli.

A asi bych vám tu ve svých třiatřiceti letech měl dávat rady mladého sebevědomého muže ohledně životního stylu, ale místo toho jsem rýmový ztroskotanec.

Přitom mám téměř ukázkový životní styl oproti dřívějšku.

Spánek. Dříve jako konzultant 2-7 hodin. Nyní 6-8 hodin. Sport. Dříve přes týden skoro nic, o víkendech osmdesátky na horáku. Nyní 3x týdně pravidelné dávky - bez ohledu na sezónu a počasí. Studené sprchy. Dříve do práce taxíkem, nyní často na kole. Strava. Dříve, co fast food dal, nyní si vybírám. Nemluvě o tom, že si každý den dávám ovoce a/nebo zeleninu. Alkohol. Dříve pitky. Nyní sklenka červeného večer. Jednou za čas, když vidím kamarády, se seřežu. Práce. Dříve v totálním stresu, čtrnáctihodinové šichty, občas víkendy. Nyní smysluplná zábavná práce, 8 hodin denně. Mám tedy čas na to mít radost a těšit se z okamžiků.

Vše na jedničku. Kde je tedy problém?

Dospívám pomalu k iracionálním domněnkám, že mne možná hlodá poklidný životní styl rodiče. Že kdybych zase jel na doraz hlavou proti zdi, rýmu mít nebudu. A nebo za to může klimatizace v bance nebo přeplněné metro. Prostě... je mi 33 a já nevím :-)

Depeche Mode: Spirit

No a sotva jsem dopsal post o Gahanovi, skočila mi do cesty zbrusu nová deska Spirit od Depeche Mode.

Uf! Hudebně dobře našlápnuté a vyzrálá elektronická věc, ale zároveň se nemohu ubránit dojmu, že něco tak dusného jsem už dlouho neslyšel. Ne, tohle nejsou žádní lehkomyslní diskotékoví králové. Tohle je ještě černější než Playing the Angel. Možná jim ale křivdím - Depeche Mode skoro neznám. Třeba to vždycky byla stoka plná černých pocitů a myšlenek. Ale ve věcech typu Suffer Well nebo Pain that I'm used to jsem aspoň viděl určitou míru energizující škodolibé nenávisti.

Pro ty propracované melodie a vybroušenost. Pro to, že to daleko přečkává moje očekávání, dal bych desce klidně 4,5 z 5. Ale depresivnost dýchající z prvních poslechů už skoro ohrožuje poslouchatelnost. Doporučuji nenaslouchat zpěvu - pak ji zhltnete jedním dechem s lehkým mrazením a vstávajícími chloupky.

Andělé a duchové

Poslední rok pro mne byl bohatý na úžasné hudební objevy. Jedním z nich je deska s tajemným názvem Angels & Ghosts uskupení Dave Gahan & The Soul Savers.

Je plná dojemných pomalých balad, avšak se zpěvem jak současní Depeche Mode, jen méně ponurým, takže jsem ochoten prominout i sem tam ty kýčovitější dechy nebo klávesy. Něco jako Scorpions, ale autentičtější. Odměřenější. Ale zase trochu dnešně zoufalé, nejisté sebou.

Nelze si nezamilovat tu podmračenou, ikonicky rozvleklou základní texturu, na které pak rozvíjí téma zpěv, elektrické kytary a slastná vyvrcholení v povedených refrénech.

Tohle je poctivá prácička.

Ale možná jen lépe poslouchám. Po letech mne do kolen dostala deska Nicka Cavea Push the Sky Away. Předtím jsem v uspěchanosti doby věnoval příliš času hitovce Push the Sky Away. A přišel jsem na zbytku desky o toho nejsyrovějšího Cavea všech dob. Cave byl na počátku drsňák. Pak totální kýčař. A teď se vrátil zpátky z růžových mraků na zem. Něco tak od podlahy! Každý úder do strun přichází pomalu jak kapání špatně těsnícího kohoutku. A housle nevrzají dojemně, ale jak špatně namazané převody vrtáku přímo do mozku. Všechno je ale pomalé a zapadá přesně na své místo. Pak se přidává i trochu toho kýče, trhavé údery do elektrické kytary jak od Neila Younga z Dead Mana a víc a víc nahlas ve výru všechno dohromady... a konec. Víc darmo psáti. Snad jen, že Cave má dobré básně, chcete-li poslouchat slova.

Roboti práci vytváří...

České firmy věří, že roboti více práce vytvoří než vezmou. Bezvadný titulek v novinách a naprostá pravda. Když vidím, jak všechny digitální služby chatrně fungují, bude potřeba hodně lidské práce, aby roboty udržela v chodu :-D

Dědek Mayall hrál a hrál

Neuvěřitelné! Dědeček Mayall ve svých 83 letech uhraje bluesový koncert, téměř výhradně akusticky, s mnoha impovizovanými vložkami, rozdává energii a radost z hudby. A dává tomu korunu, když pak při Chicago Line asi 5 minut fouká solo do harmoniky a prokládá to zpěvem. Vím, že u jiných bych to nehodnotil, ale u něj se za to nelze ubránit obdivu.

Vede mne to k milému zjištění, že jsem nejspíš někde ve třetině svého šťastného a zdravého života. 

Podívej, co ti tatínek přinesl

Všichni, co jste rodiče, to asi znáte: Pondělní podvečer. Vybírám v Labuti motorku pro malého. Správná velikost, správná barva a hlavně žádné nápisy Policie. Když mám vybráno a jsem v přízemí, jedu zpátky nahoru - jiná barva bude lepší.

Pak hrdě s taškou s nákupem a s motorkou jedu tramvají domů. Ty pohledy spolucestujících značí porozumění (starší), nepochopení smíšené s opovržením (mladé dámy) nebo apatii (mladí muži). 

Mám radost. Těším se, co tomu maličký řekne, a jakou bude mít radost. Často teď na hřišti krade jiným dětem motorky. To nadšené "tatá!" a běh ke dveřím s autičkem v ruce mne nutí se v tramvaji pousmát. Vidím všechnu tu radost z dárku a mám radost.

Otvírám tedy dveře bytu. Zouvám si boty, motorka schovaná v zákrytu botníků. Připravuji triumfální vstup do obýváku. Vstupuji.

"Ahoj Jáchyme, podívej, co ti tatínek přinesl."

"Jáchymku!"

"Jáchyme!!!"

A nic. Ani se nepodívá. Ten malý fakan čumí na telku.

Zpátky na zem. Jsem rád, že mám manželku. Nevím, jestli mne večer ráda vidí, ale aspoň mi spolehlivě dává ten pocit. Příště nám zase raději koupím víno a čokoládu.

Češi nemilují slevy

Zase jsem četl článek, "jak Češi milují slevy." Dělá to z nás takový národ patlalů, kteří jezdí škodovkou na chalupy, a jinak než ve slevě by nenakoupili.

To ale není pravda. Nejsme uslintaný národ.

Problém je v prodejcích, kteří si sami kazí trh. Pokud pravidelně budete nabízet Rakušanovi 40% na balení kávy, nakoupí si také do zásoby a bude čekat na další slevu. Základní matematiku zvládne nejen Čech, ale i Němec nebo Francouz.

Buďme tedy rádi, že nakupujeme ve větší slevě než okolní národy. Jinde totiž platíme zase víc - třeba za mobilní telefony.

Co mi bohužel vadí víc, je, že u potravin platíme více za rozumnou kvalitu. Pokud nechcete to nejlevnější nekvalitní nebo nekvalitní, ale zato "farmářské" (dnes je "farmářský" snad i toaletní papír) , zbývá vám Bio nebo snobské / hipsterské obchody a to není pro pracující střední třídu. V tom se mají jinde v Evropě lépe.

Národní parky

Sněmovnou znovu prošla legislativa omezující aktivitu člověka a firem v národních parcích ve prospěch přírody. To je dobře.

Mít svoje kousky neomezené přírody si zaslouží každý národ. Vyhráli ti, kteří se chtějí rekreovat, proti těm, kteří chtějí ve své domovině aktivně růst.

Než to degradujeme na zelené kretény versus chamtivé kapitalisty, mějme na vědomí, že je to stejně veřejně prospěšné jako stavba dálnice - tou někdo taky přijde o klid nebo o domov, ale většina získá rychlejší dopravu. Nebo konec konců jako progresivní versus rovná daň. V obou případech platí, že menší skupina ztratí a větší vyhraje.

Druhá debata může být o tom, co je a není dobré. Já si myslím, že mít malé rezervace divoké přírody je dobře, protože příroda je sebedestruktivní - tam, kde je nejhezčí, přitáhne nejvíce lidských škůdců. Viděl jsem to v Malajsii a věřte, že bych to na Šumavě nechtěl mít podobné.

A držím proto palce, ať sněmovna přehlasuje také prezidentské veto.

Rychlovlak nebo spolehlivý pomalovlak?

Se zájmem pozoruji, jak noviny tepou, že "zase nebudeme" mít rychlovlaky. Ale já si myslím, že rychlovlaky v naší malé zemi nepotřebujeme - ledaže bychom je chtěli poskytnout pro tranzit jiným zemím. 

Podle mne se jedná o způsob, jak rozdělit hromadu peněz mezi spřátelené stavební a projekční firmy. Možná i proto budeme mít v naší ryze alpské zemi jistě více tunelů a mostů než mají rychlovlaky v Alpách.

Rychlost 160 km/h stačí. Vzpomínám si, jak jsem projel Malajsii luxusním úzkorozchodným elektrickým vlakem za pár hodin. Tenhle houževnatý dříč svištěl na metrovém rozchodu (stejný jako tramvaj Liberec - Jablonec) potichu svých 110 km/h a stačilo to. Horami, džunglí, městy. Zpomalil až v Kuala Lumpur, kde byla stará trať. Lístky se kupovaly elektronicky z mobilu, bylo tam wi-fi a obsluha byla příjemná - všichni uměli anglicky. Asijská pečlivost.

Vzpomínám si, jak jsem jezdil z Frankfurtu do Bonnu týdně za prací vysokorychlostním ICE. Tahle náladová slečinka sice jela ve světlých chvilkách 280 km/h, ale v třetině případů měla výluku nebo zpoždění. Takže reálně jí vysoká rychlost byla na nic. A stála víc než letadlo. A wi-fi bylo jen za hromadu peněz. Německé velikášství.

Podle mne dává smysl více železnici automatizovat, rozšířit počet kolejí kolem velkých měst, kde se musí tlačit lokální vlaky s dálkovými. Sem tam tratě z dob Rakousko-Uherska narovnat - třeba tunelem, nejde-li to jinak. Spolehlivý pomalovlak bude v cíli skoro stejně rychle jako náladový rychlovlak, ale řádově levněji.

A postavit trať na letiště v Praze. A... malé dloubnutí nakonec - zrušit zastavování v České Třebové a Pardubicích. Pardubice jsou krásné. Mám je moc rád, ale nepotřebují, aby tam zastavoval každý mezinárodní expres a zdržovalo to těch 99% lidí, kteří netuší, že Pardubice vůbec existují.