Kanadská whisky. Drsná jen pouze několik příznivců. Už první dvě písně jsou ale tak silné, že víme, co nás bude dále čekat. Neil Young se vrátil na novince ke countryrocku, aniž by ztratil cokoli z lesku, který měl již v 70. a 90. letech. Jediný rozdíl je, že se přizpůsobil. 70. a 90. léta byla zpěvná a hlas něžný až třaslavý. Dnes je Young drsný, mrazivý, až meditativní, vždy však procítěný a stále jen v minimalistické rovině, na kterou je posluchač zvyklý: několik akordů, bubny, baskytara, podbarvující klávesy a hlas, který nevtíravě vyzařuje něco babsky moudrého.
Jediné, co zklame, je provedení nahrávky. Basy jsou na tento druh muziky až vulgární (nejsou ani moc třeba), očekával bych spíše pevné středy. To však nemůže fanouškům Neila Younga zkazit dojem - uděluji proto 4 z 5. Nefanouškům toto album nedoporučuji, protože může připadat suché. I přesto zde však je cítit vyšší rozměr, než třeba v novém Claptonovi (moje kritika zde) nebo Rolling Stones (moje kritika zde), Neil Young totiž i po osobitém rockovém Greendale udržel formu a to bývá pro jiné umělce problém.
Žádné komentáře:
Okomentovat