...they are one and the same... hey! hey! hey!
- jejich vlastními slovy. Můžeme ale hledat drobné rozdíly. Audioslave na Revelations nepřekvapí a na první pohled ani nebudou tak chytlaví jako na Out of the Exile. Nejsou ani tvrdí a novátorští jako na svém debutu. Jsou lehce funky, sehraní a plynou kamsi ke konci celého disku. Kytara tolik nepřehání a netvrdí muziku, dědictví RATM už kapele neproudí v krvi, ale přesto má celé album jistý nezaměnitelný charakter, který se určitě nezrodil sám od sebe. Členové bandu si spolu opět notují a jedou jako stroj. Chybí bohužel výraznější nosné písničky. Pokud ovšem přijemete rytmickou rétoriku kreslenou tentokrát hlubší a poddajněšjí basovou linkou a méně vyostřenými údery bicích, budete si s kapelou za chvíli příjemně notovat a budete potěšeni, že na albu chybí ono liché místo od půlky po předpodlední písničku, jehož náznak oba předchůdci měli.
Chtěl bych vyzdvihnout ještě nějaký pozitivní moment, ale Revelations patří k albům, na která si budete muset spíše zvykat, a jestliže v rádiu po roce zaslechnete něco z Out of the Exile, na (třeba titulní song z) Revelations si budete muset počkat déle. Hodnotil bych 2 nebo 3 z 5 a nedoporučoval nikomu, kdo má rád rychlý zisk.
Žádné komentáře:
Okomentovat